ECLI:CZ:US:2009:4.US.1782.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1782/08
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. B., právně zastoupeného Mgr. Olgou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Nad Petruskou 1, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 18. září 2006, č.j. 21 T 33/2006-242, a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. května 2007, č.j. 4 To 35/2007-308, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. dubna 2008, č.j. 7 Tdo 462/2008-355, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona a trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let. Dále mu byl uložen trest zákaz činnosti spočívající ve výkonu činnosti ve služebním poměru či jiném smluvním vztahu k Policii ČR a v pracovním poměru u obecních a městských policií v trvání tří let.
Odvolání stěžovatele bylo shora citovaným usnesením Krajského soudu v Ostravě zamítnuto. Dovolání stěžovatele napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy dospěly ke svým závěrům aniž by provedly nepochybné důkazy, a tím jejich rozhodnutí odporuje zásadě in dubio pro reo. Napadený rozsudek je, jak v části o vině, tak i v části o trestu, nepřezkoumatelný. Stěžovatel dále popisoval jednotlivé provedené důkazy a uváděl, v čem spočívalo jejich špatné zhodnocení obecnými soudy. K tomu rovněž odkázal na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezy sp. zn. I. ÚS 156/96, III. ÚS 617/2000, I. ÚS 733/01 a III. ÚS 139/05.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 21 T 33/2006, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech. Podstatná část ústavní stížnosti totiž polemizovala se závěry obecných soudů, zejména soudu nalézacího. Představovala stěžovatelův nesouhlas s hodnocením důkazů a následně z toho plynoucími závěry, v jejichž důsledku byl stěžovatel shledán vinným a odsouzen.
K tomu Ústavní soud opakovaně konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Provádění důkazů a jejich hodnocení je však svěřeno právě obecným soudům. Ústavou České republiky je soudní moc svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1).
Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo ke zkrácení stěžovatele v jeho zaručeném právu tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův a neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a stěžovatele odkázat bez dalšího na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu (např. sp. zn. IV. ÚS 23/93 in SbNU - svazek 1., č. 28, str. 219).
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu