ECLI:CZ:US:2009:4.US.1814.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1814/09
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky KAISER DATA, s.r.o., se sídlem Chrudim, Sečská 816, právně zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Hartman, Jelínek, Fráňa a partneři, Hradec Králové, Dukelská 15, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. září 2004, č.j. 46 Cm 62/2000-257, a Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2006, č.j. 4 Cmo 98/2005-301, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, č.j. 29 Cdo 1587/2007-341, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. května 2001, č.j. 46 Cm 62/2000-142, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na vyloučení věci z konkursní podstaty. O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. listopadu 2002, č.j. 13 Cmo 192/2001-163, kterým předchozí rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Následně vydal Krajský soud v Hradci Králové shora napadený rozsudek č.j. 46 Cm 62/2000-257, kterým zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala vyloučení nemovitosti č.p. 816, na stavební parcele č. 6051, v katastrálním území Chrudim, z konkursní podstaty úpadce NEW TRADE COMPANY, a.s. (výrok I.), a uložil stěžovatelce zaplatit žalované na náhradu nákladů částku 15.675,- Kč (výrok II.). Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelky, výše napadeným rozsudkem, č.j. 4 Cmo 98/2005-301, potvrdil rozsudek krajského soudu (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 6.652,- Kč (výrok II.). Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR shora citovaným usnesením č.j. 29 Cdo 1587/2007-341 odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti popsala okolnosti, za kterých nabyla nemovitost od svého právního předchůdce (HL. s.r.o.) za součinnosti jeho právního předchůdcem (Aeroklub ČR Chrudim). Nemovitost řádně zaplatila a následně byla, stejně jako předchozí dva majitelé, zapsána do katastru nemovitostí jako vlastník. Přesto však byla uvedená nemovitost zanesena jako majetek úpadce do konkursní podstaty. V řízení o vyloučení předmětné nemovitosti úpadce zpochybňoval vlastnictví Aeroklubu ČR a v důsledku toho i jeho právních nástupců, společnosti HL, s.r.o. a stěžovatelky.
Podle přesvědčení stěžovatelky soudy v řízení o její žalobě porušily její právo na spravedlivý proces, když některé provedené důkazy zůstaly zcela či převážně stranou pozornosti soudu prvého i druhého stupně a rovněž i Nejvyššího soudu. Soudy měly svým postupem porušit ustanovení §132 o.s.ř. o hodnocení důkazů a tím, že neuvedly, proč pokládají zmíněné důkazy za nevěrohodné, postupovaly rovněž v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně nálezů sp. zn. IV. ÚS 283/2000, I. ÚS 625/03, III. ÚS 150/93 a III. ÚS 2110/07.
Podle stěžovatelky se soudy rovněž nedostatečně zabývaly její dobrou vírou, kterou odvolací soud dokonce označil za irelevantní. Tím stěžovatelku měly soudy zanechat v postavení, obdobného tomu, v němž se nachází osoba, která nabude vlastnické právo a následně, z důvodu odstoupení některého ze vzdálených právních předchůdců, dojde ke ztrátě tohoto práva. Takovou situaci však již Ústavní soud označil za ústavně nepřípustnou s ohledem na princip, dle kterého se důsledky právních úkonů mezi stranami nemohou negativně projevit do sféry třetí osoby (nález sp. zn. Pl. ÚS. 78/06).
S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 46 Cm 62/2000, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatelky ústavní stížnost je zopakováním jejích tvrzení, které předložila odvolacímu a dovolacímu soudu, a jimiž se soudy zabývaly.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení, pak Ústavní soud opakovaně uvádí, že soudní moc, tak, jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Fakt, že soudy v projednávané věci nepřiznaly důkazům, které stěžovatelka považovala za stěžejní, stejný význam jako ona, není tvrzeným zásahem do jejích práv. Obecné soudy v řízení shledaly, na základě všech provedených důkazů, že tvrzené vlastnictví Aeroklubu ČR Chrudim k budově nevzniklo, přičemž zápis do katastru nemovitostí byl učiněn na základě vlastnictví pozemku, na němž se stavba nachází. V řízení byly provedeny důkazy, které ve vzájemné souvislosti potvrdily vlastnictví úpadce a vyvrátily vlastnictví Aeroklubu ČR Chrudim.
Ústavní soud si je vědom situace, že stěžovatelka, jako právní nástupkyně nevlastníka Aeroklubu ČR Chrudim, se dostala ne zcela vlastní vinou do nepříjemné situace. Ústavní soud ale nemůže přehlédnout rovněž fakt, že se stěžovatelka domáhala ochrany dobré víry za situace, kdy kupovala stavbu za velmi výhodnou cenu, s ohledem na její reálné ocenění (viz č.l. 132), a to v době, kdy i jí, dle tehdejšího výpisu z katastru nemovitostí, muselo být zřejmé, že stavba je spojena s jistými nevyřešenými problémy.
Závěrem proto Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka neuvedla žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v její věci došlo k naříkaným zásahům do zaručených práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o vlastníkovi stavby. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu