ECLI:CZ:US:2009:4.US.1850.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1850/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Jana Musila ve věci stěžovatele Ing. M. K., právně zastoupeného advokátkou JUDr. Janu Marečkovou, advokátní kancelář Krkonošská 16, Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008 sp. zn. 30 Cdo 1643/2008, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2007 sp. zn. 1 Co 255/2007, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 32 C 158/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 24. 7. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se touto ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována čl. 36 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
Výše uvedená rozhodnutí vznikla v rámci řízení, kdy se stěžovatel domáhal na vedlejším účastníkovi v řízení o ústavní stížnosti (dále jen "vedlejší účastník") omluvy podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"), za to, že vedlejší účastník o stěžovateli při příležitosti jiného soudního sporu, v němž stěžovatel vystupoval jako žalobce (pronajímatel) a vedlejší účastník jako právní zástupce tehdejších nájemců, řekl - v průběhu soudního jednání -" že týral několik let nájemce (nyní klienty vedlejšího účastníka). Dále stěžovatel před obecnými soudy (tedy v samostatném řízení vedeném u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nco 221/2006 a posléze i v řízení vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 1643/2008) namítal podjatost jedné ze soudkyň Městského soudu v Praze spočívající v tom, že soudce Městského soudu v Praze řešící stěžovatelovu žalobu týkající se omluvy, konzultoval postup v této věci s dotčenou soudkyní (na základě této skutečnosti pak stěžovatel v dovolání uváděl, že by měli být oba soudci z projednávání jeho věcí vyloučeni).
Takto koncipované žalobě Městský soud v Praze nevyhověl. O námitkách podjatosti rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 11. 2006 č. j. Nco 221/2006-37 tak, že jmenovaná soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci. V odvolacím řízení byl zamítavý rozsudek městského soudu, týkající se povinnosti vedlejšího účastníka omluvit se stěžovateli, potvrzen (stalo se tak rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2007 č. j. 1 Co 255/2007-58). Tento rozsudek vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním, když měl za to, že řízení bylo jednak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tuto vadu spatřoval ve zmiňované podjatosti soudců městského soudu), a jednak spočívá na nesprávném právním posouzení věci (podle stěžovatele není vyloučeno, aby k zásahu do osobnostních práv došlo výrokem právního zástupce učiněným při procesní obhajobě zastoupených účastníků (jeho klientů). Toto dovolání stěžovatele bylo odmítnuto.
Proti usnesení dovolacího soudu, jakož i proti rozsudku vrchního soudu a rozsudku městského soudu, podal stěžovatel právě projednávanou ústavní stížnost.
Ústavní soud ústavní stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva (svobody) jeho účastníků.
Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy na základě správně zjištěného skutkového stavu vyvodily právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem. Na výkladu relevantních ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ze strany obecných soudů neshledal Ústavní soud nic protiústavního.
Co se týká stěžovatelovy námitky, že se obecné soudy nevypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí s právními závěry plynoucími zejména z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 453/03 a z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 310/05, pak tato námitka je kupříkladu ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu správná, nicméně i přesto je nutno ústavní stížnost považovat v této části za neopodstatněnou, neboť ani závěry plynoucí z těchto nálezů nemohou založit stěžovatelův úspěch ve věci - ba právě naopak (srov. k tomu ostatně i zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 310/05, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 43, str. 357). Oba nálezy se totiž týkají situace, kdy byla porušena (resp. měla být porušena) osobnostní práva veřejně působících osob, a to tak, že toto porušení mělo (mohlo mít) vliv na jejich veřejnou činnost, která je veřejností prostřednictvím medií posuzována. Ze stěžovatelovy ústavní stížnosti přitom neplyne, že by výrok vedlejšího účastníka měl mít vliv na jeho sociální sféru a že by mu konkrétně tento výrok bránil v provádění jakékoli společenské činnosti.
Při posuzování stěžovatelovy věci je nutné zohlednit, že jednotlivec žije ve společnosti lidí a vstupuje s ostatními lidmi do komunikace, a to jak skrze své chování, tak skrze své samotné bytí, čímž ovšem zpětně ovlivňuje ostatní členy lidského společenství. V rámci zmíněného zpětného působení jedince na jeho okolí nelze trvat na naprostém informačním sebeurčení. Sociální sféra jednoho jedince tedy může být narušena působením jedince jiného, aniž by to vždy muselo znamenat porušení jeho osobnostních práv. Přitom samozřejmě neplatí, že jsou chráněna pouze osobnostní práva veřejně působících osob, resp. že osobnostní práva osob, které nejsou veřejně činné, ochranu nepoužívají či jsou chráněna méně. Na druhou stranu je vždy nutné zkoumat, zda k porušení osobnostních práv reálně došlo. Proto není správné stavět mezi jednotlivá, ať už domnělá či reálná porušení, zjednodušující rovnítka a aplikovat na tato porušení zobecňující řešení.
Namítá-li stěžovatel nepřezkoumatelnost rozhodnutí vrchního a Nejvyššího soudu v té části, kde se tyto soudy zabývají otázkou podjatosti, musí Ústavní soud v prvé řadě konstatovat (shodně jako obecné soudy), že stěžovatel nepředložil žádnou objektivní skutečnost, která by pochybnosti o nepodjatosti konkrétních soudců podporovala. Subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být toliko podnětem ke zkoumání této otázky, rozhodování o této otázce se však musí dít na základě hlediska objektivního - na základě právního rozboru relevantních okolností (srov. k tomu nález Ústavního soudu sp. zn. I. 371/04, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 34, str. 255). Vrchní soud v této souvislosti uvedl, že stěžovatel nepředložil nové okolnosti [tzn. okolnosti odlišné od těch, které stěžovatel uváděl v samostatném řízení vedeném o námitkách podjatosti], na jejichž základě podjatost soudkyně dovozuje. Nejvyšší soud na toto odůvodnění navázal tak, že ani v dovolání stěžovatel neuvádí argumenty, které by zpochybnily argumentaci odvolacího soudu vycházející z ustanovení §14 o. s. ř. Je pravda, že takovéto odůvodnění není samo o sobě příliš srozumitelné, nicméně právě v návaznosti na samostatné řízení o námitkách podjatosti lze tento odkaz Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu akceptovat. Absence odůvodnění v posuzované části napadených rozhodnutí zde není porušením zásady přiměřeného odůvodnění do té míry, aby sama o sobě zakládala protiústavnost posuzovaného rozhodnutí. Platí totiž, že ačkoli se Ústavním soudem standardně aplikované zásady ústavněprávního přezkumu vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo spravedlivé jako celek. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000).
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. června 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu