ECLI:CZ:US:2009:4.US.1850.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1850/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. října 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti I. S., zastoupeného JUDr. Milanem Paláčkem, advokátem, AK se sídlem Národní 27, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2009 čj. 3 Azs 17/2009-60, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v návaznosti na zákaz diskriminace podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění jejích Protokolů, domáhal zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího správního soudu, jímž byla podle ustanovení §104a s. ř. s. odmítnuta pro nepřijatelnost jeho kasační stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2008 čj. 61 Az 67/2007-23.
Z napadeného usnesení, jakož i dalších příloh připojených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že stěžovatel požádal v červnu 2007 orgány České republiky o udělení mezinárodní ochrany. Uvedl, že je přihlášen k trvalému pobytu v Západní Ukrajině, kde měl pro svoji ruskou národnost potíže s hledáním zaměstnání a byl rovněž fyzicky napaden. Jeho žádost Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, rozhodnutím ze dne 25. 6. 2007 čj. OAM-1-461/VL-20-18-2007 podle ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zamítlo jako zjevně nedůvodnou. Správní orgán zjistil, že stěžovatel vstoupil na území České republiky dne 28. 6. 2005 s desetidenním turistickým vízem. Po jeho vypršení svůj další pobyt nelegalizoval, státní orgány ČR nekontaktoval a pobýval zde bez povolení až do června 2007, kdy bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění na dobu tří let. V průběhu správního řízení dospěl správní orgán k závěru, že motivem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla snaha vyhnout se důsledkům vyhoštění, neboť stěžovateli nebránila žádná okolnost v tom, aby o udělení mezinárodní ochrany požádal bezprostředně po svém příjezdu do ČR.
Žalobu stěžovatele Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Vzal za prokázané, že stěžovatel neuvedl ani neprokázal žádný důvod, na základě kterého by mu mohl být udělen azyl (§12 ve spojení s ustanovením §2 odst. 7 zákona o azylu). K žalobním námitkám stran postupu správního orgánu krajský soud uvedl, že pokud stěžovatel naplnil podmínky pro uplatnění ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu, neměl správní orgán povinnost se věcí dále zabývat z pohledu ustanovení §12, popř. §14a téhož zákona.
Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl pro nepřijatelnost podle ustanovení §104a s. ř. s. Na základě své dosavadní rozhodovací praxe, ve které se vyjádřil k aplikaci ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu a formuloval podmínky přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní soud konstatoval, že ve stěžovatelově věci nezjistil podstatný přesah jeho zájmů, který stěžovatel navíc ani netvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl správnímu orgánu, že s ním jednal od počátku v jazyce ruském, a nikoliv v jazyce mateřském, takže za této situace mohlo dojít ke zkreslení některých skutečností, které při podávání žádosti o azyl a poté v průběhu vlastního řízení uvedl. Stěžovatel vylíčil příkoří, kterému na Ukrajině čelil a které vnímal jako diskriminující, a uvedl, že obává návratu do vlasti z důvodu pronásledování. Celkově má za to, že v jeho věci byly a jsou dány důvody, pro které lze aplikovat ustanovení §12 ve spojení s §2 odst. 7 zákona o azylu, správní orgán však všechny skutečnosti a okolnosti těchto důvodů se dotýkajících řádně neobjasnil a neprošetřil. Stěžovatel dále uvedl, že do jeho práv zasáhl i Krajský soud v Ostravě, a to neposkytnutím poučení o jeho procesních právech a povinnostech a nerespektováním práva na jednání v mateřském jazyce. Soudní přezkum správního rozhodnutí označil za nedostatečný, neboť soud prakticky převzal veškeré skutkové i právní závěry správního orgánu. Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatel vytkl odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost a poukázal na to, že tento postup dopadá pouze na kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany. Skutečnost, že na ostatní případy kasačních stížností v jiných věcech nelze ustanovení §104a s. ř. s. použít, stěžovatel považoval za nerovný přístup k určité skupině občanů, jakož i za porušení práva na spravedlivý proces, a proto s ústavní stížností spojil návrh na jeho zrušení.
Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s ústavním pořádkem. Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou námitek vznesených v projednávané ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s tím, že Nejvyšší správní soud nepřijal jeho kasační stížnost k meritornímu projednání a odmítl se jí zabývat meritorně.
Jak Ústavní soud ověřil z napadeného rozhodnutí, Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost stěžovatele podle §104a s. ř. s. Toto ustanovení umožňuje Nejvyššímu správnímu soudu odmítnout kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Zákon tak ponechává na úvaze Nejvyššího správního soudu, zda kasační stížnost meritorně projedná, či nikoli. Soudní uvážení je zde třeba chápat jako zákonem povolenou volnou úvahu o obsahu neurčitých pojmů. Nejvyšší správní soud je při této úvaze veden zejména významem projednávané právní otázky z hlediska interpretace příslušných ustanovení zákona o azylu, případně soudního řádu správního a sjednocování rozhodovací činnosti správních orgánů a judikatury správních soudů. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi obecně nevylučuje přezkum rozhodnutí založeného na soudním uvážení, ale ten se může týkat pouze toho, zda rozhodnutí nevybočilo z mezí stanovených ústavním pořádkem; pod pojmem "meze" je mít na mysli rozsah právní normy. O relevantní nesprávnost při vymezení relativně neurčitých pojmů tak může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené závěry - vůbec - obstát, zatímco není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně, neboť, jak již bylo shora uvedeno, posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům. Ústavní soud v projednávaném případě nezjistil, že by ústavněprávně přípustné meze soudního uvážení byly v projednávaném případě překročeny. Konstatoval, že Nejvyšší správní soud nepoužil soudního uvážení nedovoleně, naopak svoje rozhodnutí přiměřeným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a vyložil, z jakých důvodů shledal podanou žalobu nepřípustnou. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny je nezbytné domáhat se práva na soudní ochranu stanoveným způsobem. Nemůže-li se však soud zabývat návrhem z důvodu stanoveného zákonem a návrh odmítne, nelze obecně takový postup soudu hodnotit jako odepření spravedlnosti (srov. i usnesení sp. zn. III.ÚS 529/07, dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, o aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat, se v daném případě evidentně nejednalo.
Stěžovatel namítl porušení práva na tlumočníka, neboť podle jeho kritiky s ním správní orgán nejednal v mateřském jazyce, v důsledku čehož mohlo dojít k jisté dezinformaci. Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že smyslem práva na tlumočníka je zajistit, aby účastník řízení, který neovládá jazyk, v němž jednání probíhá, tímto nebyl znevýhodněn a mohl komunikovat se soudem v jazyce, kterému rozumí a kterým hovoří. Je však na daném účastníkovi řízení, aby prohlásil, že jazyk, jímž s nímž soud komunikuje, neovládá. Účastník musí vyvinout iniciativu k uplatnění uvažovaného práva (srov. i usnesení sp. zn. II. ÚS 716/01, III. ÚS 326/2000, IV. ÚS 394/2001 nebo II. ÚS 40/06 dostupná v elektronické podobě tamtéž). Jak vyplývá z odůvodnění správního rozhodnutí, se stěžovatelem bylo jednáno v jazyce ruském na jeho žádost a jakákoliv případná prohlášení, že se tak stalo proti jeho vůli, měla být uplatněna již v řízení před správním soudem.
Pokud stěžovatel vyjádřil nesouhlas se skutkovými zjištěními a právními závěry správního orgánu a správního soudu I. stupně, Ústavní soud připomíná, že právo azylu nelze považovat za právo nárokové, Listina ani mezinárodní smlouvy o lidských právech, jimiž je Česká republika vázána, nezaručují, že právo azylu musí být žádajícímu cizinci poskytnuto (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 553/06, Sb. n. u., sv. 44 str. 217). Ústavní soud obecně nevylučuje přezkum a případnou kasaci rozhodnutí o neudělení azylu z pohledu jiných ustanovení chránících základní lidská práva a svobody, zejména tehdy, pokud by orgány veřejné moci interpretovaly a aplikovaly příslušné podústavní normy ústavně nekonformním způsobem, resp. pokud by jejich postup představoval vybočení z kautel hlavy páté Listiny (srov. např.nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17). K takové situaci však v projednávané věci nedošlo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu. Důvod pro věcné rozhodnutí o návrhu na zrušení ustanovení §104a s. ř. s. rozhodnutím o odmítnutí ústavní stížnosti odpadl a stěžovatel tak za daného stavu věci není k podání takového návrhu zjevně oprávněn. Ústavní soud proto jeho návrh na zrušení citovaného právního předpisu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. října 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu