ECLI:CZ:US:2009:4.US.1920.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1920/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatelů J. V. a Ing. I. V., právně zastoupených JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Praha 5, Náměstí 14. října 3, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2008 sp. zn. 20 Co 135/2008 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 12. 2007 sp. zn. 9 C 466/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 31. 7. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ní zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena základní subjektivní práva (svobody), jež jsou jim garantována zejména čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ke skutkovému stavu je možno poznamenat, že stěžovatelé se domáhali u Obvodního soudu pro Prahu 5 zřízení věcného břemene ve prospěch žalovaného - v řízení o ústavní stížnosti vedlejšího účastníka - a to k pozemkům v žalobě specifikovaným. Za zřízení věcného břemene ve prospěch vedlejšího účastníka žádali náhradu ve výši 120.000,- Kč ročně.
Obvodní soud pro Prahu 5 při posuzování věci vyšel ze zjištění, že stěžovatelé jsou podílovými spoluvlastníky uvedených pozemků, na nichž se nacházejí stavby, které jsou v současné době na podkladě kupní smlouvy ve vlastnictví vedlejšího účastníka. Předmětné stavby byla zřízeny Statním statkem hl.m. Prahy na podkladě stavebního povolení ze dne 30. 10. 1979. Předmětem sporu v soudním řízení pak byla okolnost, zda se jednalo o stavby oprávněné z hlediska potřeby souhlasu vlastníků pozemků. V tomto směru soud I. stupně s odkazem na §2 odst. 2 písm. c) zákona č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby (dále jen "zákon č. 123/1975 Sb.") konstatoval, že v době stavby nebylo souhlasu vlastníka pozemku zapotřebí. Stavby, zřízené na pozemcích stěžovatelů, proto nejsou stavbami neoprávněnými a právní vztahy mezi stěžovateli nelze upravit podle ustanovení §135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"), zřízením věcného břemene za náhradu. Na základě tohoto právního závěru Obvodní soud pro Prahu 5 žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku se stěžovatelé odvolali. V odvolání namítali, že se domáhají nápravy protiprávního stavu, spočívajícího v tom, že na jejich pozemcích stojí cizí stavby. Právní předchůdkyně stěžovatelů přitom neměla možnost vyjádřit své námitky proti zřizovaným stavbám a nikdy k nim nedala souhlas. Rovněž tak nedala souhlas s převodem práva užívání pozemků mezi JZD Radotín a Státním statkem hl.m. Prahy, ač to vyžadoval §10 zákona č. 123/1975 Sb. Stěžovatelům tak podle jejich názoru zůstalo zachováno pouze holé vlastnictví, když vedlejší účastník odmítá tento stav narovnat.
Městský soud v Praze se s těmito námitkami stěžovatelů neztotožnil a rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Podle městského soudu je správný závěr obvodního soudu o tom, že stavby, postavené na pozemcích stěžovatelů za trvání uvedeného užívacího práva, nemohou být stavbami neoprávněnými, neboť jejich zřízení uživateli umožňoval §2 odst. 2 písm. c) zákona č. 123/1975 Sb., aniž by to bylo podmíněno souhlasem vlastníka pozemků. Nejde-li v daném případě o stavbu neoprávněnou, nelze vypořádat vztahy stěžovatelů s vedlejším účastníkem postupem podle §135c odst. 3 OZ. Zřídit věcné břemeno v dané situaci neumožňuje ani žádné jiné zákonné ustanovení.
Stěžovatelům pak nelze podle městského soudu přisvědčit ani v tom, že jim zůstalo holé vlastnictví k předmětným pozemkům, třebaže jejich zatížení stavbami ve vlastnictví jiného je nepochybné. I za tohoto stavu jim totiž zůstává zachováno právo na užitky z jejich majetku a rovněž nejsou právně omezeni v dispozicích s ním. Protože užívací právo Státního statku hl.m. Prahy zaniklo ke dni 24. 6. 1991 podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") a podle téhož zákona vzniklý nájemní vztah zanikl výpovědí nájemce (nyní vedlejšího účastníka), užívá vedlejší účastník pozemky stěžovatelů zcela bez právního důvodu a za toto užívání jim náleží náhrada ve výši obvyklého nájemného. Jiné narovnání právních vztahů mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem lze podle městského soudu uskutečnit jen cestou dohody účastníků o sjednání věcného břemene, nájemního vztahu či o prodeji pozemků.
Proti oběma citovaným rozhodnutím podali stěžovatelé právě projednávanou ústavní stížnost. V ní, kromě argumentace použité již v žalobě, resp. v odvolání, zdůraznili, že zde existuje stav, kdy je porušen čl. 11 Listiny a kdy obecné soudy svými rozhodnutími tento stav posvětily.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i rozhodnutí obecných soudů k ní přiložených a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva (svobody) jeho účastníků.
Na základě námitek stěžovatelů se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před soudy obou stupňů. Z napadených rozsudků, jejichž obsah byl výše stručně rekapitulován, je patrné, že argumenty, v ústavní stížnosti uvedené, opakují argumenty, kterými se obecné soudy již zabývaly a s nimiž se řádně vypořádaly. Protože Ústavní soud není při svém rozhodování vázán odůvodněním ústavní stížnosti, ale pouze jejím petitem (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 47/04 Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 36, str. 495), posoudil Ústavní soud obě řízení z ústavněprávního hlediska jako celek. Podle zjištění Ústavního soudu přitom základní práva stěžovatelů nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatelů jako účastníků řízení bylo plně respektováno. Soudy obou stupňů provedly důkazy, jimiž správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem. Na výkladu relevantních ustanovení občanského zákoníku, jakož i ostatních shora citovaných zákonů, ze strany obecných soudů neshledal Ústavní soud nic protiústavního.
K argumentaci uvedené v rozsudku městského soudu snad Ústavní soud může doplnit toliko následující:
Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí především správně připomněl svoji vázanost zákonem [vedle vázanosti mezinárodní smlouvou]. Pokud tedy zákonné ustanovení (v tomto případě ustanovení §135c odst. 3 OZ) váže zřízení věcného břemene na konkrétně vymezené podmínky, přičemž tyto podmínky neumožňují žádným způsobem výkladu dospět k jejich vlastní modifikaci, pak se obecný soud musí pohybovat při aplikaci daného ustanovení v rámci takto vymezených podmínek, nehodlá-li využít postupu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Podle Ústavního soudu přitom městský soud (a před ním i soud obvodní) postupoval zcela správně, neaplikoval-li v daném soudním sporu ustanovení §135c odst. 3 OZ, a to z důvodů, které sám tento soud uvedl. Lze sice do jisté míry chápat pohnutky stěžovatelů, proč se domáhají zřízení věcného břemene, když např. využití institutu nájmu - odhlédneme-li od skutečnosti, že vedlejší účastník původní nájemní vztah vzniklý podle §22 zákona o půdě sám vypověděl - koliduje s jeho dočasností ve srovnání s trvalostí nemovité stavby (srov. k problematice přeměny užívacího práva socialistických organizací na nájem např. Knappová, M. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek I. Díl první: Obecná část. Díl druhý: Věcná práva, Praha : Aspi, 2005, s. 416.), nicméně takovýto důvod samozřejmě "neospravedlňuje" snahu využívat jednotlivé právní mechanismy způsobem, jenž zákon neumožňuje. Nadto, jak ostatně stěžovatelé sami v ústavní stížnosti připouštějí, nabízí se jim k využití například možnost dožadovat se soudní cestou vydání bezdůvodného obohacení. Za takovéto situace ovšem nelze stěžovatelům přisvědčit, že by v rámci posuzovaných soudních řízení došlo k porušení některého z jejich základních subjektivních práv (svobod).
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu