ECLI:CZ:US:2009:4.US.1969.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1969/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. října 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti D. B., zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 16, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 10. 2008 sp. zn. 30 C 293/2005 a Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. 20 Co 40/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a domáhá se jejich zrušení.
Jak je patrno z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 30 C 293/2005, byla napadená rozhodnutí vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatelky, jíž se tato s odvoláním na ustanovení §31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb. domáhala zrušení rozhodčího nálezu ze dne 7. 11. 2005, vydaného v rozhodčím řízení "ad hoc" rozhodkyní J. M., jímž bylo k návrhu Libora Krejčího stěžovatelce uloženo zaplatit mu částku 200.000,- Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu opírala stěžovatelka v podstatě o tvrzení, že nález vycházel z "Dohody o narovnání, uznání dluhu a přistoupení k závazku ze dne 19. 9. 1999", obsahující též rozhodčí doložku, kterou ona ani její bývalý manžel nikdy nepodepsali. Soud I. stupně shora označeným rozsudkem, v řízení již v pořadí druhým, žalobu stěžovatelky zamítl a jeho rozsudek odvolací soud shora označeným rozsudkem jako věcně správný s podrobným odůvodněním potvrdil. Odvolací soud v uvedeném rozhodnutí sice zčásti přisvědčil stěžovatelce v tom, že soud I. stupně v rozporu s §226 odst. 1, 3 o. s. ř. nerespektoval závazný právní názor uvedený v jeho předchozím zrušujícím usnesení, týkající se řádného uplatnění námitky nedostatku pravomoci rozhodce (§15 odst. 1, 2 zákona č. 216/1994 Sb.), a konstatoval částečnou nesrozumitelnost a chaotičnost odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, nicméně po zhodnocení provedeného dokazování, které sám doplnil, neshledal odvolání stěžovatelky důvodným. V odůvodnění svého rozhodnutí, v němž podrobně reagoval na odvolací námitky, řádně objasnil důvody vedoucí jej k úvaze o nevěrohodnosti tvrzení stěžovatelky o tom, že podpisy na dohodě ze dne 15. 9. 1999, která obsahovala rozhodčí doložku, byly zkopírovány z jiné smlouvy, jakož i k závěru, že nejsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v porušení zásady přímosti. Nedodržení této zásady vedlo podle ní k značné chaotičnosti jednání a k obtížné přezkoumatelnosti rozhodnutí soudu I. stupně, vyvolané nepřesnou a nejasnou protokolaci, týkající se předkládání exemplářů předmětné dohody včetně jejího originálu, který podle ní však nikdy předložen nebyl. Dovozuje, že pokud by skutečně předložen byl, byly tím vytvořeny podmínky pro jeho znalecké zkoumání a je tak nepochopitelné, proč soud nenechal znalecký posudek, stěžovatelkou opakovaně navrhovaný, provést. Obecným soudům, s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu, vytýká i odmítnutí dalších navrhovaných důkazů, neboť, dle jejího názoru, za situace, kdy má být prokazována neexistence určité skutečnosti, je třeba připustit i důkazy nepřímé. Kromě toho tvrdí, že i provedené důkazy byly v řízení dezinterpretovány. V podstatě z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhla zrušení napadených rozhodnutí.
Po té, co se seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 30 C 293/2005, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost není důvodná.
Stěžovatelka v podstatě dává najevo nesouhlas s postupem obecných soudů v dané věci, s neúplně provedeným dokazováním a jeho zhodnocením a následným právním posouzením věci, přičemž však na její námitky a výhrady vůči rozhodnutí soudu I. stupně bylo dostatečně a podrobně reagováno v rozhodnutí odvolacího soudu, na něž lze odkázat. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Ústavní soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 376/2003 vymezil z pohledu ústavněprávního zobecňující podmínky - na něž i zde možno odkázat - za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V uvedeném rozhodnutí také konstatoval, že v řízení o ústavních stížnostech lze co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých, v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jakož i to, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03). Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Shodně s odvolacím soudem třeba konstatovat naprosto nedbalé odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně. Ústavní soud však při posuzování důvodnosti stížnosti bral v úvahu, že odvolací soud věci věnoval náležitou pozornost, sám dokazování provedené soudem I. stupně doplnil, zhodnotil celé provedené dokazování (výpovědi svědků byly provedeny za přítomnosti zástupce stěžovatelky prostřednictvím dožádaných soudů a v takovém případě nejde o porušení zásady přímosti, neboť jde o zákonem připuštěnou výjimku z uvedené zásady) a své závěry na jeho podkladě učiněné řádně a srozumitelně zdůvodnil. Jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, také dostatečně objasnil, z jakých důvodů nepovažoval za nutné dokazování doplňovat stěžovatelkou navrženými důkazy, zejména posudkem znalce. Jeho rozhodnutí je řádně, logickým, racionálně - s ohledem na obsah spisu - obhajitelným způsobem a v dostatečném rozsahu odůvodněno. Přitom zdůraznit třeba nejen to, že odvolací soud vysvětlil, proč důkazním návrhům stěžovatelky nepovažoval za nutné vyhovět, ale především to, že z odůvodnění jeho rozhodnutí je zcela zřejmé, že své závěry o pravosti dohody ze dne 15. 9. 1999, obsahující rozhodčí doložku, a o pravosti resp. originálnosti podpisů na ní, opíral, stejně jak to činil i soud I. stupně, o svědecké výpovědi JUDr. J. M. a S. H., které neměly na věci vlastní zájem, přitom jednoznačně potvrdily, že stěžovatelka a její bývalý manžel dohodu z vlastní vůle podepsali. Reagoval i na fakt rozdílného data na písemné smlouvě ode dne jejího faktického podpisu, který podle něj smlouvu neplatnou nečiní, je-li jinak nepochybné, že smluvní ujednání souhlasí s vůlí jejich účastníků, není neurčité ani nesrozumitelné (§37 občanského zákoníku) a neodporuje zákonu (§39 občanského zákoníku), neboť uvedení data není nezbytnou náležitostí písemně uzavřené smlouvy (§40 odst. 3 občanského zákoníku). Odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí odvolacího soudu považuje Ústavní soud za přesvědčivé, věcí stěžovatelky se podrobně zabývající, dostatečně objasňující své závěry, nevykazující tak prvky libovůle a ústavně konformní, kdy také extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995), v daném případě zjištěn nebyl.
Ústavní soud uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2009
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu