ECLI:CZ:US:2009:4.US.1993.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1993/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky Ing. arch. D. L., zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem se sídlem Wurmova 16, Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 891/2009-427 ze dne 5. 5. 2009 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 37 Co 152/2008-372 ze dne 2. 12. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 28. 7. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 13 C 98/96 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 10. 9. 1996 u městského soudu žalobu o zrušení podílového spoluvlastnictví k domu č. p. 445 na pozemku parc. č. 1561/1, garáži dosud nezapsané do katastru nemovitostí, nacházející se na pozemku parc. č. 1561/2, a pozemků parc. č. 1561/1, 1561/2 a 1562, vše zapsáno v katastru nemovitostí Brno-město na LV č. 352 pro k. ú. Stránice, obec Brno. Městský soud rozsudkem č. j. 13 C 98/96-308 ze dne 4. 2. 2008 podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem zrušil (výrok I.) a tyto přikázal do podílového spoluvlastnictví ostatních spoluvlastníků, Ing. H. S. a MUDr. M. L. (dále jen "vedlejší účastníci") (výrok II.), přičemž každého z nich zavázal uhradit stěžovatelce částku 2 250 000 Kč (výrok III.). Městský soud dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejším účastníkům na nákladech řízení částku 201 525 Kč (výrok IV.) a České republice - Městskému soudu v Brně na znalečném částku 22 946 Kč (výrok V.). Konečně Městský soud rozhodl, že stěžovatelce bude vrácen soudní poplatek ve výši 500 Kč (výrok VI.). Proti výrokům I. až V. rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozhodnutí městského soudu ve výrocích I. a II. potvrdil a dále změnil výroky III., IV. a V. tak, že navýšil částku, kterou byli vedlejší účastníci povinni vyplatit stěžovatelce na 2 750 000 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, přičemž povinnost hradit znalečné České republice - Městskému soudu v Brně a České republice -Krajskému soudu v Brně rozdělil rovným dílem mezi stěžovatelku na straně jedné a vedlejší účastníky na straně druhé. Dovolání stěžovatelky, které tato podala proti rozhodnutí krajského soudu, bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 891/2009-427 ze dne 5. 5. 2009 jako nepřípustné odmítnuto, neboť Nejvyšší soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla řešena otázka mající po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v širším výkladovém pojetí i právo na ochranu zdraví dle čl. 31 věty první Listiny, neboť při posuzování, kterému ze spoluvlastníků bude nemovitost přikázána do vlastnictví, dostatečně nezohlednily osobní vazbu stěžovatelky k předmětným nemovitostem. Stěžovatelka v této souvislosti odkázala na právní názor Nejvyššího soudu, vyslovený v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1644/2005 (publikován v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3695) dle nějž "pro rozhodnutí soudu, komu nemovitost přikázat, není absolutně rozhodující ani výše podílů, ani účelné využití věci, ale jde o souhrn skutečností, které jsou v dané věci relevantní." Stěžovatelka uvedla, že v domě, který byl předmětem řízení, žila od narození, po smrti svých rodičů se o něj sama starala a za své peníze jej opravovala. Je k němu natolik bytostně vázána, že jeho opuštění může vyústit v její psychické zhroucení. Naopak vedlejší účastníci, jak se s odstupem času stává zřejmým, nehodlají nemovitost užívat, nýbrž prodat. Jestliže by se tak skutečně stalo, ocitla by se napadená rozhodnutí obecných soudů v přímém rozporu s ustálenou judikaturou týkající se vypořádání spoluvlastnictví. Stěžovatelka rovněž stručně poukázala na některé další nedostatky napadených rozhodnutí, mezi nimi především na skutečnost, že vedlejší účastníci v řízení neprokázali svou schopnost uhradit vypořádací podíl, a dále, že tito, na rozdíl od stěžovatelky, měli svou potřebu bydlení uspokojenu prostřednictvím jiných nemovitostí. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 891/2009-427 ze dne 5. 5. 2009 a rozsudek krajského soudu č. j. 37 Co 152/2008-372 ze dne 2. 12. 2008 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala rovněž veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že netvoří součást soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí současně došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Podstatu ústavní stížnosti představovala námitka chybné aplikace ustanovení §142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, tzn. námitka nesprávného hmotněprávního posouzení věci. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu přichází v této souvislosti v úvahu porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Ustanovení §142 odst. 1 občanského zákoníku poskytuje, jak již vyložil v napadeném usnesení Nejvyšší soud, na jehož závěry lze v plném rozsahu odkázat, obecným soudům značnou míru volnosti při uvážení všech relevantních okolností konkrétního případu. Zákon toliko příkladmo uvádí některá kritéria, k nimž obecný soud při vypořádání přihlíží, ovšem není jimi vázán. Určení, kterému ze spoluvlastníků bude věc přikázána, je výlučně věcí volné úvahy obecných soudů a Ústavní soud, důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, není povolán tyto jejich závěry, za předpokladu, že jsou řádně odůvodněny, jakkoliv přehodnocovat, a to ani v případě, že by se s nimi sám neztotožňoval. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud shledal, že výrok o zrušení spoluvlastnictví a přikázání předmětných nemovitostí do vlastnictví vedlejších účastníků byl odůvodněn dostatečně a interpretace relevantních ustanovení občanskoprávních předpisů nevybočila z mezí ústavnosti. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu č. j. 37 Co 152/2008-372 ze dne 2. 12. 2008 bylo patrno, že se krajský soud podrobně zabýval jak schopností jednotlivých spoluvlastníků uhradit vypořádací podíl, tak i aspekty morálními, které však z důvodů v rozhodnutí blíže vyložených (str. 5 rozsudku) nepovažoval za rozhodující.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, toto právo však garantuje stěžovatelce toliko spravedlivý průběh řízení, nikoliv skutečnost, že bude rozhodnuto dle jejího právního názoru (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn II. ÚS 77/2000, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 14, str. 101 a násl). Pouhý nesouhlas stěžovatelky s výsledkem řízení před obecnými soudy není sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jejích ústavně zaručených práv.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud pro úplnost poznamenává, že stěžovatelka napadla rozhodnutí obecných soudů en bloc, tedy rovněž včetně výroku, jímž byl navýšen vypořádací podíl, a výroku, měnícího rozhodnutí městského soudu o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka v této souvislosti žádné konkrétní námitky nevznesla a ani Ústavní soud nezjistil žádné pochybení mající potenciálně negativní dopad do její právní sféry, proto rovněž v této části považoval ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu