ECLI:CZ:US:2009:4.US.2123.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2123/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. října 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické o ústavní stížnosti A. Ž., zastoupeného Mgr. Janou Zilvarovou, advokátkou se sídlem v Praze, Hradešínská 2362/29, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2009 sp. zn. 9 Aps 1/2009 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008 sp. zn. 5 Ca 329/2006, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. 3 Aps 4/2005 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2005 sp. zn. 5 Ca 176 2004, a o návrhu na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. 345/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. 345/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 11. 8. 2009 (k poštovní přepravě předanou dne 10. 8. 2009), napadá s tvrzením porušení čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a domáhá se jejich zrušení. S ústavní stížností spojil také návrh na zrušení právního předpisu.
Označená rozhodnutí byla vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele ze dne 14. 10. 2004, jíž se domáhal ochrany před nezákonným zásahem Ministerstva spravedlnosti, který spatřoval ve vydání vyhlášky č. 345/1999 Sb., jíž se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, a dále ve vydání vnitřního řádu Věznice Plzeň ze dne 1. 7. 2004. Požadoval zrušení uvedených předpisů a uložení povinnosti žalovanému ministerstvu respektovat při tvorbě podzákonných norem čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR a zajistit toto dodržování i ze strany všech subjektů spadajících pod jeho pravomoc. Městský soud o podané žalobě poprvé rozhodl usnesením ze dne 11. 3. 2005 shora označeným tak, že ji odmítl. Nejvyšší správní soud, který rozhodoval o kasační stížnosti stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí, rozsudkem shora označeným ze dne 20. 9. 2006 se sice s právním názorem městského soudu, podle něhož vydání právních předpisů nelze považovat za nezákonný zásah, proti němuž by bylo možno žádat ochranu ve správním soudnictví ve smyslu ustanovení §82 s. ř. s., ztotožnil, nicméně jeho rozhodnutí zrušil, a to pro nedostatek formy. Poukázal na to, že v daném případě se nejednalo o nedostatek podmínek řízení, ale o nesplnění definičních znaků nezákonného zásahu podle §82 s. ř. s. a v takovém případě je žaloba podle ustanovení §87 odst. 3 s. ř. s. nedůvodná, nikoliv však neprojednatelná. Městský soud v Praze pak svým v pořadí druhým rozhodnutím shora označeným, vázán uvedeným názorem, žalobu zamítl. Nejvyšší správní soud posléze stěžovatelem opětovně podanou kasační stížnost proti v pořadí druhému rozhodnutí Městského soudu v Praze jako nepřípustnou podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl s odůvodněním, že v kasační stížnosti - v níž nebylo uplatňováno nerespektování právního názoru - stěžovatel brojil proti nesprávnému právnímu posouzení, které však Nejvyšší správní soud již v předchozím svém rozhodnutí učinil předmětem svého přezkumu.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel porušení svých základních práv v podstatě spatřuje jednak v tom, že, přestože řízení trvalo déle jak 4 roky, což je také podle něj doba nikoliv přiměřená, nebyl nikdy předvolán k žádnému veřejnému jednání, aby mohl objasnit podstatu svých výtek a dále v nesprávnosti přijatého právního názoru, že vydání podzákonného právního předpisu nelze považovat za nezákonný zásah ve smyslu ustanovení §82 s. ř. s. S tímto názorem ve stížnosti obsáhle polemizuje, podle něj nemá oporu v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, z jehož rozhodnutí, jichž se dovolává, cituje.
Ústavní soud se nejprve zabýval posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti v poměru k naposledy vydanému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť pouze v případě, že by v této části byla ústavní stížnost důvodná, mohl by se věcně zabývat i rozhodnutími předcházejícími. Na tomto místě také Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí kasačního soudu zjištěn nebyl.
Kasační soud se v uvedeném rozhodnutí samotným meritem věci nezabýval. V odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí - na něž lze odkázat - dostatečně vysvětlil, že podmínky přípustnosti kasační stížnosti stěžovatele ve smyslu ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nejsou dány. Ze shora uvedeného popisu vývoje dané věci je patrno, že kasační soud tak postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy, ostatně stěžovatel sám v poměru k tomuto poslednímu rozhodnutí kasačního soudu a jeho postupu v ústavní stížnosti konkrétní výhrady ani nevznáší. Ani délku trvání řízení o této kasační stížnosti - necelých 5 měsíců - nelze hodnotit jako nepřiměřenou. Zásah do práv stěžovatele, jichž se dovolává, samotným tímto rozhodnutím kasačního soudu Ústavní soud neshledal, a proto v této části ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Pokud pak jde o další rozhodnutí správních soudů ústavní stížností napadená, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost proti nim směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o jím podané kasační stížnosti. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, kdy kasační soud prostor pro své uvážení zjevně neměl, v daném případě splněna není. Za uvedeného stavu bylo nutno 60ti denní zákonnou lhůtu k podání ústavní stížnosti proti těmto rozhodnutím soudu odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí městského soudu (§72 odst. 3 cit. zákona). Vzhledem k datu podání stížnosti nebyla tato zákonná lhůta evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti zbývajícím rozhodnutím v záhlaví označeným podle §43 odst. 1 písm. b) cit. zákona odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené.
Pokud pak jde o návrh stěžovatele na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, třeba odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ustanovení §43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí procesně její osud i tento návrh.
Z uvedených důvodů byly ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení právního předpisu odmítnuty podle §43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2009
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu