ECLI:CZ:US:2009:4.US.2191.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2191/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů B. K. a V. K., zastoupených Mgr. Ondřejem Filipem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Ústní nad Orlicí, Komenského 156, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1836/2009-139 ze dne 9. června 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhali zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
V záhlaví citovaným rozhodnutím odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Co 295/2007-80 ze dne 6. května 2008 a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Učinil tak s odůvodněním, že stěžovatelé měli možnost podat řádné dovolání do dne 9. prosince 2008 a pokud tak učinili prostřednictvím právního zástupce Mgr. Ondřeje Filipa (dále jen "právní zástupce stěžovatelů") až dne 31. prosince 2008, stalo se tak zjevně po marném uplynutí této lhůty. Předchozí průběh soudního řízení není třeba rekapitulovat, neboť pro vyložení důvodů vedoucích k přijatému rozhodnutí Ústavního soudu toto opakování nemá žádný význam.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že jediným důvodem odmítnutí dovolání bylo jeho nedoplnění ve lhůtě do 9. prosince 2008 v návaznosti na právní moc usnesení o zamítnutí žádosti na ustanovení zástupce pro řízení. Přitom bylo pominuto předchozí doplnění dovolání, učiněné dne 14. července 2008, které sice s ohledem na jeho podání přímo stěžovateli nebylo formulováno zcela přehledným a právně odborným způsobem, nicméně v reakci na výzvu soudu podle stěžovatelů obsahovalo povinné náležitosti dovolání. Přitom bylo učiněno bez zastoupení advokátem z důvodu, že teprve probíhalo řízení o ustanovení zástupce pro řízení. Dále byla pominuta skutečnost, že právní zástupce stěžovatelů, ustanovený advokátní komorou, sice učinil podání doplňující opětovně dovolání až dne 30. prosince 2008, avšak takto činil na základě výzvy soudu doručené mu dne 17. prosince 2008, kterou mu byla stanovena lhůta k takovému doplnění dovolání a tato lhůta byla dodržena. Podle názoru stěžovatelů tak nebylo rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí jejich dovolání důvodné.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu jako účastníka řízení. Předseda senátu Nejvyššího soudu 22 Cdo JUDr. František Balák, jednající v této věci jménem Nejvyššího soudu, odkázal na odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí. S ohledem na jeho stručnost, kterou nyní občanský soudní řád připouští, navíc poukázal na soulad v záhlaví citovaného rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu, a to s rozhodnutími publikovanými pod č. C 1688, C 2119, C 3540 a C 4866 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck Praha (sp. zn. 21 Cdo 1730/2002, 22 Cdo 280/2003, 30 Cdo 2858/2006 a 29 Odo 25/2005).
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 6 C 216/2006, který si Ústavní soud vyžádal, ověřil, že postup Nejvyššího soud v dané věci byl zcela zákonný. Důvody, pro které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozhodnutím, s nímž stěžovatelé nesouhlasí, rozhodl jak rozhodl, podle náhledu Ústavního soudu v odůvodnění rozhodnutí přehledně, logicky a s ohledem na ustanovení §243c odst. 2 občanského soudního řádu též dostatečně vysvětluje. Toto rozhodnutí je také v souladu se shora uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Ústavní soud proto na odůvodnění tohoto rozhodnutí především odkazuje.
Pokud jde o doplnění dovolání učiněné stěžovateli dne 14. července 2008, nelze se ztotožnit s jejich tvrzením, že obsahovalo povinné náležitosti dovolání. Ačkoli z něho je patrné, v jakém rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu napadají, není z něj patrný žádný zákonný dovolací důvod. Stěžovatelé jej neuvádějí odkazem na zákonné ustanovení a ani žádné ze skutkových tvrzení uvedených v dovolání z hlediska jejich obsahu (stěžovateli uváděných důvodů dovolání) nelze podle přesvědčení Ústavního soudu pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů podřadit. Za tohoto stavu nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelů, že ve lhůtě, ve které bylo možno doplnit náležitosti dovolání a která skončila dne 9. prosince 2008, byly (v souladu s usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 6 C 216/2006-90 ze dne 30. června 2008, kterým byli stěžovatele k doplnění absentujících náležitostí dovolání vyzváni) podáním stěžovatelů učiněným dne 14. července 2008 povinné náležitosti dovolání doplněny. Za tohoto stavu se stává bezpředmětnou též námitka stran pominutí výzvy soudu k odstranění vad doručené právnímu zástupci stěžovatelů dne 17. prosince 2008 Nejvyšším soudem (jedná se o totéž usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 6 C 216/2006-90 ze dne 30. června 2008, které bylo doručeno stěžovatelům dne 3. července 2008), neboť marným uplynutím lhůty pro doplnění náležitostí dovolání (dnem 9. prosince 2008) se vada spočívající v neuvedení zákonného dovolacího důvodu stala neodstranitelnou a k pozdějšímu podání tuto vadu odstraňujícímu soud nesměl přihlédnout. Na tom nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že po uplynutí uvedené lhůty bylo právnímu zástupci stěžovatelů zasláno již opakovaně zmiňované usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 6 C 216/2006-90 ze dne 30. června 2008 s výzvou k odstranění vad stěžovateli podaného dovolání (ve kterém navíc tento právní zástupce stěžovatelů není označen a tato výzva tak nebyla původně určena jeho osobě, pouze mu byla dodatečně zaslána, přičemž ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 6 C 216/2006 není patrné ani z jakého důvodu se tak stalo).
Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s podáním stěžovatelů učiněným dne 14. července 2008 a s tím, že právnímu zástupci stěžovatelů bylo dne 17. prosince 2008 doručeno usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 6 C 216/2006-90 ze dne 30. června 2008. Avšak vzhledem k možné stručnosti odůvodnění, připouštěné pro tento případ ustanovením §243c odst. 2 občanského soudního řádu, ani v této skutečnosti samotné zásah do práva stěžovatelů na spravedlivý proces Ústavní soud nespatřuje, neboť požadavkům na pouze stručné odůvodnění důvodu odmítnutí dovolání stěžovatelů (tedy jeho opožděnosti) v záhlaví citované rozhodnutí bez pochyb vyhovuje.
Závěrem Ústavní soud poukazuje též na skutečnost, že právní zástupce byl advokátní komorou ustanoven dne 20. října 2008 a toto rozhodnutí bylo tomuto právnímu zástupci stěžovatelů doručeno dne 21. října 2008. Dne 30. října 2008 je pak datována plná moc stěžovatelky V. K. právnímu zástupci stěžovatelů k zastupování v dovolacím řízení v této věci. Podle náhledu Ústavního soudu tak měl právní zástupce stěžovatelů do dne 9. prosince 2008 dostatek času k doplnění stěžovateli podaného dovolání, stejně jako stěžovatel B. K. měl dostatek času k tomu, aby v této lhůtě právního zástupce stěžovatelů k podání dovolání (stejně jako to učinila stěžovatelka V. K.) zmocnil.
Z právě uvedeného pramení, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů shledáno nebylo.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu