ECLI:CZ:US:2009:4.US.2256.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2256/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci E. S., právně zastoupené advokátem Mgr. Luďkem Šikolou, Dvořákova 13, Brno, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2007 č. j. 71 L 1097/2004-40, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2008 č. j. 71 L 1097/2007-49, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2007 č. j. 44 Co 364/2007-47, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2008 č. j. 44 Co 118/2008-57 (správně zřejmě 44 Co 117/2008), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 5. 9. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2008 č. j. 71 L 1097/2007-49 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2008 č. j. 44 Co 117/2008-57. Přípisem doručeným osobně Ústavnímu soudu dne 19. 9. 2008 rozšířila stěžovatelka stížnostní petit v tom smyslu, že napadá i usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2007 č. j. 71 L 1097/2004-40 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2007 č. j. 44 Co 364/2007-47.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Dne 17. 5. 2007 byla stěžovatelka přijata do ústavní péče bez písemného souhlasu, a to na doporučení psychiatrické ambulance MUDr. G. Dne 18. 7. 2007 léčebna oznámila ve smyslu stanovení §191a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") soudu skutečnost, že stěžovatelka byla převzata do ústavu zdravotnické péče bez svého souhlasu. Dne 22. 5. 2007 navštívila vyšší soudní úřednice psychiatrickou léčebnu Brno-Černovice a byl sepsán protokol s ošetřující lékařkou MUDr. P. H. Rovněž bylo konstatováno, že pacientka není schopna výslechu. Usnesením č. j. 71 L 1097-4 ze dne 22. 5. 2007 bylo zahájeno řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a dalším držení stěžovatelky v ústavu zdravotnické péče a opatrovnicí byla ustanovena advokátka JUDr. E. Ž. Téhož dne pak bylo vydáno usnesení č. j. 71 L 1097/2007-5, kterým bylo rozhodnuto, že k převzetí stěžovatelky do psychiatrické léčebny Brno-Černovice došlo ze zákonných důvodů. Z doručenky je zřejmé, že stěžovatelka převzala toto usnesení dne 31. 5. 2007 s tím, že její opatrovnici, tzn. JUDr. Ž., bylo doručeno dne 30. 5. 2007 jak rozhodnutí o ustanovení opatrovnice, tak i rozhodnutí o převzetí stěžovatelky do psychiatrické léčebny. Opatrovnice nepodala ve věci odvolání. Stěžovatelka reagovala na doručenou písemnost tak, že kontaktovala telefonicky právníka Ligy lidských práv a Centra advokacie duševně nemocných Mgr. Z., jemuž udělila dne 21. 6. 2007 plnou moc a ten následujícího dne podal odvolání proti držení stěžovatelky v psychiatrické léčebně s žádostí o prominutí lhůty k podání odvolání. Soud prvního stupně svým usnesením ze dne 24. 10. 2007 č. j. 71 L 1097-40 nejprve rozhodl o žádosti o prominutí lhůty k podání opravného prostředku, a to tak, že ji zamítl. Krajský soud závěry prvostupňového soudu následně svým usnesením ze dne 21. 12. 2007 č. j. 44 Co 367/2007-47 potvrdil. Na základě těchto rozhodnutí Městský soud v Brně dne 26. 2. 2007 usnesením č. j. 71 L 1097/2007 odvolání stěžovatelky odmítl. Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 23. 5. 2008 č. j. 44 Co 117/2008 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Jelikož stěžovatelka s postupem a právními závěry obecných soudů nesouhlasila, podala předmětnou ústavní stížnost, v níž poukazuje na skutečnost, že ustanovená opatrovnice z řad advokátů zůstala s vědomím soudu zcela nečinná a tím došlo k promeškání lhůty k podání opravného prostředku. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka je si vědoma náročnosti řízení o převzetí pacienta do psychiatrické léčebny, a to především z toho důvodu, že musí být ve věci rozhodnuto do 7 dnů od převzetí pacienta k léčení. Již sama tato lhůta naznačuje, že ve věci nemůže být prováděno rozsáhlé dokazování a o to větší důraz je třeba klást na získávání a hodnocení důkazů, na základě nichž je rozhodováno. Dle názoru stěžovatelky se vyšší soudní úřednice ve výše zmíněném protokolu nezmiňuje o tom, zda je či není možné provést výslech účastnice řízení. Dále pak stěžovatelka vyzdvihuje tu skutečnost, že JUDr. Ž. byla ustanovena opatrovnicí téhož dne, kdy vyšší soudní úřednice navštívila psychiatrickou léčebnu a upustila od výslechu a je to tentýž den, co městský soud rozhodl o zákonnosti převzetí stěžovatelky do psychiatrické léčebny. Postup soudu pak považuje stěžovatelka za rozporný se smyslem a účelem opatrovnictví. V další části ústavní stížnosti odkázala stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 303/05, dle něhož je nepřípustným formalizmem postup, kdy je soudem ustanoven a následně tolerován zcela nečinný opatrovník. V souvislosti s uvedeným upozornila stěžovatelka na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 5. 1980 ve věci Artico v. Itálie, na rozhodnutí ze dne 20. 12. 2005 ve věci Pereira v. Portugalsko, rozhodnutí ze dne 10. 1. 2003 ve věci Czekalla v. Portugalsko.
K neprominutí lhůty pro podání odvolání stěžovatelka uvedla, že v předmětném případě existovaly omluvitelné důvody, pro které nemohl být opravný prostředek včas podán. Zdůrazňuje tu skutečnost, že opatrovnice byla zcela nečinná, nekontaktovala stěžovatelku a ani se nepokusila bránit její zájmy. Stěžovatelka byla toho času umístěna v psychiatrické léčebně a byly jí nasazeny poměrně vysoké dávky psychiatrické medikace, které mají řadu vedlejších účinků, mj značným způsobem člověka utlumují. Z uvedeného důvodu pak stěžovatelka nemohla podat odvolání dříve, než prostřednictvím svého zmocněnce. Sama stěžovatelka nemá právnické vzdělání a neporozuměla zcela významu odvolání jako opravného prostředku. Stěžovatelka nebyla pasivní a vyvinula aktivitu směrem k tomu, aby se mohla právně bránit. Pokud procesní právní norma upravuje institut prominutí zmeškání zákonné lhůty pro podání návrhu, je nutné vykládat tento institut teleologicky. Účelem institutu prominutí zmeškání lhůty je umožnit účastníkovi, aby učinil svůj návrh vůči soudu a mohl se účinně bránit, a to i když z omluvitelných důvodů promeškal zákonnou lhůtu pro podání takového návrhu. Pokud by soud akceptoval opožděně podané odvolání, nedošlo by v podstatě ke konfliktu s principem právní jistoty či dobré víry třetích osob. To platí zejména s ohledem na skutečnost, že umístěná je jediným účastníkem detenčního řízení.
Stěžovatelka je toho názoru, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jejího práva na osobní svobodu a spravedlivý proces, jež je jí garantován Listinou základních práv a svobod. V souvislosti s tímto tvrzením pak odkazuje na řadu rozhodnutí, ať již Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva.
III.
Městský soud v Brně ve svém vyjádření odkázal na obsah svého spisu sp. zn. 71 L 1097/2007.
K předmětné ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Brně, který konstatoval, že vzhledem k tomu, že nebylo rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání zrušeno, případné zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí by na skutečnosti opožděnosti podaného odvolání ničeho nezměnilo. Povinnost soudu k takovému odmítnutí je dána v ustanovení §208 o. s. ř., §218a o. s. ř. Procesní postavení stěžovatelky by se tak kasací nijak nezměnilo.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatoval, že ústavní stížnost je dílem neopodstatněná a dílem opožděná.
Dle náhledu Ústavního soudu je v souvislosti s projednáním ústavní stížností napadených usnesení obecných soudů nutno vyjít z celkového procesního stavu řízení. Stěžovatelka se v roce 2008 obrátila na Ústavní soud celkem se dvěmi ústavními stížnostmi, přičemž první byla evidována pod sp. zn. I. ÚS 876/08 a rozhodnuto o ní bylo dne 25. 8. 2008, tedy ještě před podáním předmětné ústavní stížnosti. Zmíněnou ústavní stížností stěžovatelka napadala usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2007 č. j. 71 L 1097/2007-40 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2007 č. j. 44 Co 364/2007-47, kterými bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatelce nepromíjí zmeškání lhůty k podání odvolání do rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2007 č. j. 71 L 1097/2007-5.
Čtvrtý senát Ústavního soudu je toho názoru, že odmítnutím ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. I. ÚS 876/08 byl v podstatě vytvořen procesní rámec přezkumu právě projednávané ústavní stížnosti. I za situace, že by Ústavní soud stížnosti stěžovatelky vyhověl, je zcela zřejmé, že by tato skutečnost na její procesní situaci ničeho nezměnila. Obecný soud by při novém projednávání odvolání vyšel opět z usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o návrhu na prominutí zmeškané lhůty, což by vedlo k dosažení prakticky stejné procesní situace, v níž se stěžovatelka nachází nyní. Tento postup by však byl ryze formalistickým. Co se tedy týče napadeného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2008 č. j. 71 L 1097/2007-49 a Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2008 č. j. 44 Co 118/2008-57, nelze jim z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout, neboť jejich rozhodnutí bylo odvislé od posouzení předchozí procesní otázky, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto.
Napadá-li stěžovatelka přípisem ze dne 19. 9. 2008 opětovně usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2007 č. j. 71 L 1097/2004-40 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2007 č. j. 44 Co 364/2007-47, je nutno konstatovat, že ve vztahu k těmto je ústavní stížnost opožděná. Bylo-li právnímu zástupci stěžovatelky doručeno citované usnesení krajského soudu dne 11. 2. 2008 a stížnostní petit byl rozšířen teprve dne 19. 9. 2008, je zjevné, že zákonná lhůta pro podání ústavní stížnosti uplynula marně.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, a to ve vztahu k usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2007 č. j. 71 L 1097/2004-40, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2007 č. j. 44 Co 364/2007-47, dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro opožděnost a ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2008 č. j. 44 Co 118/2008-57, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2008 č. j. 71 L 1097/2007-49 dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu