infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.09.2007, sp. zn. II. ÚS 303/05 [ nález / NYKODÝM / výz-3 ], paralelní citace: N 141/46 SbNU 361 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2007:2.US.303.05.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům-ustanovený opatrovník, výslech účastníka, doručování rozhodnutí účastníko...

Právní věta Pokud byla soudem ustanovena jako opatrovnice soudní úřednice, která je zaměstnána u téhož soudu, pak tento postup správným shledat nelze. Jak bylo v dřívějších rozhodnutích Ústavním soudem dovozeno, bylo především namístě zjistit, zda stěžovatele nemůže zastupovat osoba jemu příbuzná. Opatrovník je osobou, která má v řízení hájit práva a oprávněné zájmy účastníka, kterého zastupuje. Při ustanovení opatrovníka je proto třeba přísně vážit, aby nedošlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného. Nelze očekávat, že podřízený pracovník soudu jako opatrovník účastníka řízení ve věci řešené tímtéž soudem bude brojit proti postupu a rozhodnutí soudu, a to i kdyby byl evidentně vadný. Podle ustanovení §187 odst. 2 občanského soudního řádu lze upustit od výslechu vyšetřovaného, pokud jej nelze provést vůbec či bez újmy pro zdravotní stav vyšetřovaného. Podle ustanovení §189 odst. 2 občanského soudního řádu soud může rozhodnout, že upustí od doručení rozhodnutí o způsobilosti k právním úkonům, jestliže doručení by na adresáta mohlo pro jeho duševní poruchu působit nepříznivě nebo jestliže adresát není s to význam rozhodnutí pochopit. Z hlediska ústavní konformity těchto ustanovení nutno především konstatovat, že jde o mezní případy omezení základních procesních práv účastníka soudního řízení. Tím spíš je nutno bezpodmínečně trvat na zužující interpretaci těchto ustanovení, která bude přísně sledovat jen ústavně aprobovaný účel. Omezení způsobilosti k právním úkonům je vždy závažným zásahem do osobnostní integrity omezovaného. Takový zásah je třeba zkoumat z pohledu potenciálních zásahů do základních práv omezovaného, garantovaných především čl. 5 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, vyložených v rozsahu, který omezuje lidská důstojnost. Protože tato práva Listina základních práv a svobod garantuje jako tzv. základní práva absolutní, lze k jejich omezení přikročit jen za účelem ochrany základních práv jiných osob anebo za účelem ochrany veřejného zájmu, který je v podobě principu či hodnoty obsažen v ústavním pořádku. Z procesního postupu soudu, který je odůvodněn toliko obecným a stručným poukazem na znalecký posudek, je seznatelný nedostatek respektu soudu k osobnosti stěžovatele, je z něj patrná snaha ulehčit věc "pro dobro soudu samotného", s nímž je zmíněný respekt k osobě stěžovatele v kolizi.
ECLI:CZ:US:2007:2.US.303.05.1
sp. zn. II. ÚS 303/05 Nález Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 13. září 2007 sp. zn. II. ÚS 303/05 ve věci ústavní stížnosti Ing. V. S. a L. S. proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 16. 2. 2005 č. j. 11 Nc 1218/2003-74, usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 23. 9. 2002 č. j. Nc 261/2001-17, vydaným v řízení o úpravě způsobilosti stěžovatele Ing. V. S. k právním úkonům, a postupu Okresního státního zastupitelství v Liberci v řízení sp. zn. Zn 288/2004 a postupu Okresního státního zastupitelství v Děčíně v řízení sp. zn. 1 Zn 709/2004 ve věci trestních oznámení podaných stěžovatelem Ing. V. S. I. Ústavní stížnost L. S. se odmítá. II. Rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 16. 2. 2005 č. j. 11 Nc 1218/2003-74 se ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost Ing. V. S. odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelé napadli u Ústavního soudu jednak v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Děčíně a jednak brojili proti údajné nečinnosti Okresního státního zastupitelství v Liberci ve věci vedené pod sp. zn. Zn 293/2004 a Zn 288/2004 a Okresního státního zastupitelství v Děčíně ve věci vedené pod sp. zn. 1 Zn 709/2004. V průběhu řízení petit svého návrhu opakovaně upravovali s tím, že nakonec původní návrh rozšířili o shora označené usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou a zúžili o stížnost na nečinnost Okresního státního zastupitelství v Liberci ve věci vedené pod sp. zn. Zn 293/2004. Stěžovatelé žádají, aby jejich návrhu Ústavní soud vyhověl. V pozdějším doplnění svého návrhu pak upřesnili, že se cítí dotčeni v právu na soudní ochranu, jak jej garantuje Listina základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), a to konkrétně v čl. 36, 37 a 38, jakož i v právu na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jména dle čl. 10 Listiny. Z obsáhlého spisového materiálu obecných soudů, který si Ústavní soud vyžádal k nastudování, vyplynuly následující, pro řízení podstatné skutečnosti. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 23. 9. 2002 č. j. Nc 261/2001-17 Okresní soud v Jablonci nad Nisou zahájil řízení o úpravě způsobilosti stěžovatele Ing. V. S. k právním úkonům a pro toto řízení mu ustanovil opatrovníka v osobě vyšší soudní úřednice jabloneckého soudu. Podnět k zahájení řízení dal na základě doporučení porady soudců okresního soudu jeho předseda. Výrok o ustanovení opatrovníka byl rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušen k odvolání opatrovnice (které stěžovatel hrubým způsobem vyjádřil nedůvěru) a věc se vrátila zpět prvé instanci. Následně došlo ke změně místní příslušnosti - usnesením krajského soudu ze dne 19. 11. 2002 (č. l. 41) byla s ohledem na podjatost všech soudců Okresního soudu v Jablonci nad Nisou věc přikázána k projednání Okresnímu soudu v Děčíně. Ten svým usnesením, potvrzeným následně k odvolání stěžovatele krajským soudem, nejprve ustanovil stěžovateli nového procesního opatrovníka a pokračoval v řízení. Vyžádal zprávu o osobě stěžovatele z místa jeho bydliště a ustanovil znalce z oboru psychiatrie, aby zkoumal, zda stěžovatel trpí nikoliv jen přechodnou duševní poruchou a zda jsou u něj dány důvody ke zbavení způsobilosti k právním úkonům, zda je vhodné stěžovatele u soudu vyslýchat a zda je vhodné doručovat mu soudní rozhodnutí. Znalec u stěžovatele konstatoval duševní chorobu ve smyslu psychosy, poruchu s bludy, chorobu z okruhu paranoidních psychos, kverulatorní paranoiu s tím, že stěžovatel nemá dostatečný náhled na svoji chorobu, jedná pod vlivem paranoidních a persekučních bludů a jednání zcela podřizuje svým bludným představám. V důsledku toho je zcela odkázán na péči třetí osoby. Podle znalce není schopen činit žádné právní úkony. Znalec nedoporučil předvolávat stěžovatele k soudu s tím, že není schopen správně a v souladu s realitou pochopit význam soudního jednání, a ze stejného důvodu označil za nadbytečné doručovat soudní rozhodnutí. Znalec později tyto závěry potvrdil při dožádaném slyšení u Okresního soudu v Liberci. Dne 16. 2. 2005 proběhlo u Okresního soudu v Děčíně bez přítomnosti stěžovatele a jeho opatrovnice ústní jednání, při němž soud rozhodl o zbavení stěžovatele způsobilosti k právním úkonům. V následném písemném vyhotovení rozsudku je výrok stručně odůvodněn odkazem na výše uvedený závěr znalce a obsah zprávy z místa bydliště podané městským úřadem. Rozsudek byl doručen pouze opatrovnici stěžovatele a Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou, stěžovateli s odkazem na znalecké doporučení nikoliv. Po právní moci rozsudku bylo zahájeno řízení o ustanovení opatrovníka stěžovateli, jímž se stalo město Jablonec nad Nisou (usnesení ze dne 4. 10. 2006 č. j. 30 P 233/2005-198). Stěžovatelé se původně u Ústavního soudu domáhali zrušení shora specifikovaného rozsudku o zbavení stěžovatele způsobilosti k právním úkonům a dále uložení povinnosti Státním zastupitelstvím v Liberci a Děčíně rozhodnout o stěžovatelových trestních oznámeních, která jim předložil. Později stěžovatelé sami i prostřednictvím svých zástupců (během řízení o ústavní stížnosti je zastupovali tři advokáti) původní podání několikrát doplnili a upravili. Petit ústavní stížnosti byl uveden do podoby, jak uvedeno shora. Podstata stížnostní argumentace je následující: Předně je namítáno, že pro zahájení řízení o úpravě způsobilosti stěžovatele k právním úkonům nebyl žádný důvod. Z odůvodnění příslušného rozhodnutí nevyplývá žádná konkrétní skutečnost, z níž by se dalo byť jen usuzovat na nějakou duševní poruchu stěžovatele. Vlastní rozsudek děčínského okresního soudu se opírá o znalecký posudek dr. T., který ovšem stěžovatele vyšetřoval v souvislosti s podáním znaleckého posudku v rámci jiného soudního řízení a je proti stěžovateli předpojatý. Ambulantní vyšetření v nyní posuzovaném případě netrvalo více než 15 minut, během kterých znalec nemohl objektivně správně zdravotní stav stěžovatele vytěžit, a jeho závěry také nemohou být a nejsou správné. Dále odůvodnění rozsudku zcela postrádá vyložení souvislosti mezi obsahem zprávy Městského úřadu v Jablonci nad Nisou a výrokem rozsudku, tedy mezi tím, že se na sekce tamního úřadu stěžovatel v minulosti obracel s různými podněty či stížnostmi, a jeho nezpůsobilostí k právním úkonům. Podle stěžovatelů nelze tyty věci vůbec spojovat. Dále stěžovatelé rozsudku vytýkají, že nevychází z řádně zjištěného skutkového stavu, neboť v daném typu řízení měl soud provést všechny v úvahu přicházející důkazy, jež by o osobnosti stěžovatele vypovídaly. A to není jen znalecký posudek a zpráva z místa bydliště. Stěžovatelé poukazují i na skutečnost, že soud ustanovil k ochraně stěžovatelových práv opatrovníka v osobě pracovnice okresního soudu, která ovšem neučinila vůbec nic v jeho zájmu. Pokud jde o v záhlaví označená řízení vedená u státních zastupitelství, ta jsou či byla vedena o trestních oznámeních stěžovatelů na osobu znalce dr. T., dále na soudkyni okresního soudu, jež řízení o stěžovatelově způsobilosti vyřizovala, a konečně na ustanovenou procesní opatrovnici. Stěžovatelé se cestou ústavní stížnosti domáhají vydání meritorních rozhodnutí v těchto řízeních. Za Okresní soud v Děčíně se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu 11 Nc. K žádnému porušení práv stěžovatele podle ní nedošlo. V řízení proběhlo standardní dokazování, jak je to pro daný typ řízení obvyklé. Rozhodnutí vychází ze zjištěného skutkového stavu, zdůrazněn je závěr psychiatrického znaleckého posudku. Soud také respektoval doporučení znalce nevyslýchat stěžovatele a nedoručovat mu písemné vyhotovení rozsudku. Od ostatních účastníků řízení Ústavní soud vyjádření nevyžadoval, neboť to s ohledem na obsah ústavní stížnosti nebylo zapotřebí. II. Nejprve Ústavní soud zkoumal formální stránku stížnosti. Předně nutno konstatovat, že původní návrh nevyhovoval zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavnímu soudu"), neboť stěžovatelé zejména nedoložili, že je v řízení zastupuje řádně zmocněný advokát. V opakovaně prodloužené lhůtě nakonec tento nedostatek odstranili, a Ústavní soud tak mohl v přezkumu pokračovat. Nutno poznamenat, že tato skutečnost, spolu s komplikacemi při obstarávání spisové dokumentace o řízení před obecnými soudy, zapříčinila časovou prodlevu s vydáním konečného rozhodnutí. Dále bylo třeba zkoumat otázku, zda stěžovatelé jsou osobami oprávněnými k podání ústavní stížnosti. V případě stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka takovouto osobou není. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Účastníkem řízení je pak stěžovatel a státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Předpokladem podání ústavní stížnosti je tedy to, že stěžovatel tvrdí, že pravomocným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda. Nelze tedy podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně v zájmu ochrany veřejných zájmů (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 74/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, usnesení č. 34). Výjimku z tohoto pravidla nezakládá ani existence manželství. Předmětem civilního řízení byla v dané věci úprava způsobilosti k právním úkonům stěžovatele. Také pokud jde o napadený postup státních zastupitelství, v podáních předložených Ústavnímu soudu je jednoznačně uvedeno, že oznamovatelem podezření na páchání trestné činnosti je stěžovatel. Z uvedeného jasně plyne, že stěžovatelky se napadená rozhodnutí, resp. postup orgánů činných v trestní řízení, vůbec netýkají, a její základní práva tak nemohla být jakkoliv dotčena. Stěžovatelka tedy nemůže být osobou oprávněnou podat ústavní stížnost ve smyslu shora uvedeného §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a Ústavní soud proto její stížnost odmítá podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako podanou osobou zjevně k tomu neoprávněnou. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Pokud jde o rozsudek děčínského okresního soudu, považuje Ústavní soud stížnost za včas podanou. Jak již bylo výše zmíněno, soud příslušný rozsudek stěžovateli nedoručoval. Ze spisu obecného soudu pak nevyplývá, že by se o jeho existenci dozvěděl stěžovatel jinak, například od své opatrovnice či v rámci nahlédnutí do spisu. Ústavní soud proto vychází ze stěžovatelem uvedené skutečnosti, že o zbavení způsobilosti k právním úkonům se dozvěděl teprve v souvislosti s obstaráváním nového občanského průkazu; po tomto zjištění již reagoval v zákonné šedesátidenní lhůtě. Naopak opožděně je návrh podán proti usnesení jabloneckého okresního soudu. Stěžovatel je převzal dne 7. 10. 2002. Protože odvolání do výroku o zahájení řízení není přípustné, lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet dne následujícího, a ústavní stížnost je ve vztahu k němu evidentně opožděná. Výrok o ustanovení opatrovníka pro řízení byl navíc v odvolacím řízení zrušen krajským soudem a opatrovník byl stěžovateli ustanoven až následným rozhodnutím děčínského soudu, které již odvolací soud potvrdil. Směřuje-li návrh proti tomuto výroku, je proto ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný. III. Jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je pak nutno odmítnout návrh v té části, kde stěžovatel žádá, aby Ústavní soud přikázal rozhodnout bez zbytečného odkladu Okresnímu státnímu zastupitelství v Liberci v řízení sp. zn. Zn 288/2004 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Děčíně v řízení sp. zn. 1 Zn 709/2004. Z tvrzení stěžovatelů vyplývá, že pod uvedenými spisovými značkami jsou podle ustanovení §158 trestního řádu prověřována oznámení stěžovatele o podezření ze spáchání trestného činu. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že neexistuje ústavně zaručené veřejné subjektivní právo jedné osoby na to, aby osoba jiná byla trestně stíhána. Vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát také svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl či nebyl trestný čin spáchán. Tak jako oznamovatel podezření ze spáchání trestného činu nemůže úspěšně brojit ústavní stížností proti rozhodnutí o odložení věci, a to i když se cítí být trestným činem poškozen, obdobně se u Ústavního soudu nedomůže ochrany ani v případě tvrzené nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, neboť ani v konstatované nečinnosti by nebylo lze spatřovat porušení jakéhokoliv stěžovatelova ústavně garantovaného subjektivního práva, jehož ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Práva takové osoby na zhojení eventuálně vzniklé újmy dostatečně zajišťují občanskoprávní instituty náhrady škody a ochrany osobnosti. Obdobně se Ústavní soud vyslovil např. i v usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, usnesení č. 5, nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, tamtéž, svazek 14, usnesení č. 29. IV. Zbývá tedy vypořádat se s tou částí návrhu, kde stěžovatel napadá rozsudek děčínského okresního soudu č. j. 11 Nc 1218/2003-74. Z níže uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že v této části je ústavní stížnost důvodná. V právním státě, za který se Česká republika v čl. 1 své Ústavy prohlašuje, platí, že jak akty veřejné moci (normativní i individuální), tak konkrétní aplikační postupy veřejné moci nesmí porušovat základní práva jednotlivců. V opačném případě jde o výkon veřejné moci, který je v rozporu s ústavním pořádkem (čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky). Pouze když intenzita takového zásahu dosáhne ústavní roviny, je dán důvod k zásahu Ústavního soudu, který je dle své ustálené judikatury orgánem ochrany ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Při své přezkumné činnosti se důsledně řídí zásadou, že není povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého" práva. Může tak ale činit tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. V posuzované věci je namístě nejprve se zabývat konformitou postupu obecných soudů v řízení. A) Jak bylo uvedeno výše v narativní části odůvodnění, současně s rozhodnutím o zahájení řízení o úpravě způsobilosti stěžovatele k právnímu jednání mu okresní soud ustanovil pro řízení opatrovníka. Pro tuto funkci byla vybrána zaměstnankyně okresního soudu. Ústavní soud se problematikou ustanovování opatrovníka soudem v minulosti již několikrát zabýval, např. v řízeních vedených pod sp. zn. I. ÚS 559/2000, sp. zn. II. ÚS 351/04 či sp. zn. II. ÚS 629/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 111, svazek 35, nález č. 167, svazek 36, nález č. 69). I když skutkové okolnosti zkoumaného případu jsou poněkud jiné než v uvedených kauzách (šlo o rozhodování podle §29 odst. 3 občanského soudního řádu, nikoliv podle zvláštního ustanovení §187 odst. 1 citovaného zákona), podstata věci je obdobná. I účastníkovi soudního řízení, u něhož je podezření, že trpí duševní chorobou omezující či vylučující jeho svéprávnost, musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv. Funkce opatrovníka nebyla procesním řádem zakotvena, aby usnadňovala činnost soudu tím, že okleští procesní práva účastníka. Byla vytvořena proto, aby byly do důsledku hájeny zájmy vyšetřovaného, což představuje mj. studium spisu, podávání vyjádření a vedení celého sporu za vyšetřovaného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce. Pokud byla soudem ustanovena jako opatrovnice soudní úřednice, která je zaměstnána u téhož soudu, pak tento postup správným shledat nelze. Jak bylo v dřívějších rozhodnutích Ústavním soudem dovozeno, bylo především namístě zjistit, zda stěžovatele nemůže zastupovat osoba jemu příbuzná. Opatrovník je osobou, která má v řízení hájit práva a oprávněné zájmy účastníka, kterého zastupuje. Při ustanovení opatrovníka je proto třeba přísně vážit, aby nedošlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného. Nelze očekávat, že podřízený pracovník soudu jako opatrovník účastníka řízení ve věci řešené tímtéž soudem bude brojit proti postupu a rozhodnutí soudu, a to i kdyby byl evidentně vadný. Z předloženého spisu Ústavní soud zjistil, že ustanovená opatrovnice neučinila jménem stěžovatele či v součinnosti s ním od svého ustanovení (září 2003) do ukončení řízení (březen 2005) ani jediný úkon. Nepodala soudu žádné vyjádření, neuplatnila žádný opravný prostředek, nebyla přítomna výslechu znalce psychiatra dožádaným soudem. Netřeba obzvlášť zdůrazňovat, že proti rozsudku nepodala jménem stěžovatele odvolání. Při znalosti těchto skutečností pak působí paradoxně odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (ze dne 22. 9. 2003 č. j. 36 Co 448/2003-49), potvrzující k odvolání stěžovatele prvostupňové rozhodnutí o ustanovení opatrovníka, pokud je odůvodněno takto: "Osoba, o jejíž způsobilost k právním úkonům jde, musí být v řízení zastoupena opatrovníkem. V řízení o způsobilosti k právním úkonům je opatrovník povolán k ochraně zájmů vyšetřovaného. Je proto v zájmu vyšetřované osoby, aby jí opatrovník byl ustanoven. Pokud byla opatrovníkem ustanovena pracovnice Okresního soudu v Děčíně, je to v zájmu vyšetřovaného, neboť je pracovnicí soudu, u kterého bude probíhat řízení, a jde o osobu způsobilou k ochraně zájmů vyšetřovaného.". S krajským soudem lze souhlasit toliko v tom, že bylo učiněno zadost procesnímu požadavku občanského soudního řádu ustanovit vyšetřované osobě opatrovníka. Vzhledem ke způsobu, jakým byla tato povinnost splněna, musí Ústavní soud konstatovat, že takové ustanovení evidentně nebylo v zájmu stěžovatele a rozhodně nevedlo k ochraně jeho práv. Pokud má účastník řízení svého zvoleného zástupce, odpovídá za jeho volbu a za jeho konkrétní kroky v řízení tento účastník sám. Pokud však opatrovníka coby zástupce účastníka řízení ustanoví soud, odpovídá za to, že opatrovník bude hájit práva a oprávněné zájmy účastníka řízení. Má přitom povinnost zprostit opatrovníka jeho funkce, pokud zjistí, že opatrovník svoji funkci v řízení buďto nevykonává fakticky vůbec (jako v posuzovaném případě), anebo zcela nedostatečně. Postup, kdy je soudem ustanoven a poté tolerován zcela nečinný opatrovník, je nepřípustným formalismem, který ve svém důsledku popírá právo zastoupeného účastníka na spravedlivé řízení. V této souvislosti budiž ještě připomenut závěr Ústavního soudu, že Ústava České republiky akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 7/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 106, vyhlášen pod č. 261/2000 Sb.). S ohledem na shora vyložené důvody Ústavní soud konstatuje ve zkoumaném případě porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. B) Dále se Ústavní soud zaměřil na procesní postup okresního soudu opírající se o §187 odst. 2 a §189 odst. 2 občanského soudního řádu. Dle prvého z uvedených ustanovení lze upustit od výslechu vyšetřovaného, pokud jej nelze provést vůbec či bez újmy pro zdravotní stav vyšetřovaného, podle druhého soud může rozhodnout, že upustí od doručení rozhodnutí o způsobilosti k právním úkonům, jestliže doručení by na adresáta mohlo pro jeho duševní poruchu působit nepříznivě nebo jestliže adresát není s to význam rozhodnutí pochopit. Z hlediska ústavní konformity těchto ustanovení nutno především konstatovat, že jde o mezní případy omezení základních procesních práv účastníka soudního řízení. Tím spíš je nutno bezpodmínečně trvat na zužující interpretaci těchto ustanovení, která bude přísně sledovat jen ústavně aprobovaný účel. Omezení způsobilosti k právním úkonům je vždy závažným zásahem do osobnostní integrity omezovaného. Takový zásah je třeba zkoumat z pohledu potenciálních zásahů do základních práv omezovaného, garantovaných především čl. 5 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, vyložených v rozsahu, který omezuje lidská důstojnost. Protože tato práva Listina garantuje jako tzv. základní práva absolutní, lze k jejich omezení přikročit jen za účelem ochrany základních práv jiných osob anebo za účelem ochrany veřejného zájmu, který je v podobě principu či hodnoty obsažen v ústavním pořádku. O zbavení způsobilosti stěžovatele k právním úkonům obecný soud rozhodl, aniž by nařizoval jednání, čímž vyloučil účast stěžovatele i jeho opatrovnice. V podstatě tak (nepočítáme-li možnost písemného návrhu) nepřipustil stěžovateli možnost uvést skutečnosti a předložit důkazy v jeho prospěch a zaujmout jakoukoliv procesní obranu. Pokud navíc stěžovatele neseznámil ani se závěry vypracovaného psychiatrického posudku, který byl evidentně důkazem klíčovým, a následně mu neumožnil účast při výslechu znalce dožádaným soudem, zbavil jej reálné možnosti odvrátit výsledek, k němuž řízení od počátku směřovalo a jehož důsledky jsou pro stěžovatele fatální. To vše za situace, kdy stěžovatel sám byl v předchozím průběhu řízení procesně aktivní, v jistém směru lze říci, že až nepřiměřeně. S největší pravděpodobností by v aktivním přístupu k řízení pokračoval i nadále. Ze strany obecného soudu jde o demonstraci kabinetní justice, kterou v právním státě nelze tolerovat. Tento závěr pak jen podtrhuje výrok ad II napadeného rozsudku, kterým okresní soud upustil od jeho doručování. Z procesního postupu soudu, který je odůvodněn toliko obecným a stručným poukazem na znalecký posudek, je seznatelný nedostatek respektu soudu k osobnosti stěžovatele, je z něj patrná snaha ulehčit věc "pro dobro soudu samotného", s nímž je zmíněný respekt k osobě stěžovatele v kolizi. Tento cíl sledovaný obecným soudem při použití popsaného procesního postupu však nelze označit za legitimní, a tím méně šlo o sledování cíle, který by byl nezbytný pro svobodnou a demokratickou společnost, tedy ochrana základních práv jiných osob anebo ochrana veřejného zájmu. Ústavní soud je naopak přesvědčen, že postup soudu je v příkrém rozporu s ideami demokratické a svobodné společnosti, která je založena na respektu státní moci k základním právům jednotlivých osob. V tomto ohledu okresní soud porušil vedle shora zmíněného práva na spravedlivý proces i základní právo stěžovatele na jeho osobnost garantované čl. 5 Listiny, neboť jeho osobnost zvoleným procesním postupem ignoroval. V. Ústavní soud zdůrazňuje, že důvodem zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku jsou pouze pochybení shora uvedená. Nezabýval se - a vzhledem ke shora připomenuté pozici garanta ústavnosti, a nikoliv přezkumné soudní instance ani zabývat nemohl - meritem řízení, tj. tím, zda důvody pro zbavení způsobilosti stěžovatele k právním úkonům dány jsou či nikoliv. To je na hodnocení soudů obecných. V rámci obiter dictum však pro další řízení na adresu obecných soudů upozorňuje na svůj nález sp. zn. IV. ÚS 412/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, nález č. 223), kde v obdobné věci uvedl: "Těžištěm ústavního pořádku České republiky je jednotlivec a jeho práva garantovaná ústavním pořádkem České republiky. Jednotlivec je východiskem státu. Stát a všechny jeho orgány jsou ústavně zavázány k ochraně a šetření práv jednotlivce. Pojetí naší ústavnosti se přitom neomezuje na ochranu základních práv jednotlivců (kupř. právo na život, zaručení právní subjektivity), ale v souladu s poválečnou změnou v chápání lidských práv (jež nalezla vyjádření např. v Chartě OSN či ve Všeobecné deklaraci lidských práv) se stala základní bází, z níž vychází interpretace všech základních práv, lidská důstojnost, která mj. vylučuje, aby s člověkem bylo zacházeno jako s předmětem. Otázky lidské důstojnosti jsou v tomto pojetí chápány jako součást kvality člověka, součást jeho lidství. Garantování nedotknutelnosti lidské důstojnosti člověku umožňuje plně užívat své osobnosti. Tyto úvahy stvrzuje preambule Ústavy České republiky, která deklaruje lidskou důstojnost za nedotknutelnou hodnotu, stojící v základu ústavního pořádku České republiky. Stejně tak Listina základních práv a svobod garantuje rovnost lidí v důstojnosti (čl. 1) a garantuje subjektivní právo na zachování lidské důstojnosti (čl. 10 odst. 1). Působení ústavních garancí je mnohem intenzivnější ve vztazích vertikálních, tj. ve vztazích stát - jednotlivec. Za vertikální vztah je přitom třeba považovat i ty věci, které soud projednává v tzv. řízeních nesporných, tj. v řízeních, která může zahájit i bez návrhu. Jinak řečeno, jde o věci, v nichž převažuje veřejný zájem nad zájmem jednotlivce. V těchto vertikálních vztazích se uplatňují všechna základní práva jako přímo aplikovatelná práva, která státní moc přímo zavazují. Jejich výklad musí být, jak svrchu uvedeno, prováděn v hranicích vymezených lidskou důstojností. "Obtěžování" soudu, popř. dalších orgánů veřejné moci (správních orgánů), byť i množstvím ne vždy logických podání, nelze řešit popřením subjektivity jednotlivce v její dynamické podobě. Právní subjektivita totiž musí pokrývat i právo jednotlivce na rozvoj jeho osobnosti v podobě interakce s okolím, včetně interakce s veřejnou mocí. Osoba definovaná právní subjektivitou má totiž právo na svobodné jednání. Brání-li se veřejná moc obtížné komunikaci se stěžovatelem tak, že ji ukončí svým autoritativním výrokem, jímž stěžovateli odejme část jeho právní osobnosti, nelze takový postup shledat souladným s cílem, který je nezbytný ve svobodné a demokratické společnosti, a již proto je třeba její postup považovat za excesivní aplikaci obyčejného práva, v daném případě §10 odst. 2 občanského zákoníku, a tedy i za zásah do základního práva stěžovatele garantovaného čl. 5 Listiny.". Z takto vytyčených hranic nelze vystoupit ani v předmětném řízení. VI. Ústavní soud tedy, vázán petitem ústavní stížnosti, zrušil v souladu s ustanovením §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek Okresního soudu v Děčíně, neboť jím bylo zasaženo do práv stěžovatele zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 5 Listiny. Ve zbytku návrh stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, resp. pro opožděnost dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, odmítl. Návrh stěžovatelky pak byl odmítnut dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako podaný osobou zjevně neoprávněnou, jak již bylo shora konstatováno. Návrhu na odložení vykonatelnosti dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyhověno nebylo, neboť to tradičně restriktivní výklad tohoto ustanovení neumožnil. Pokud jde o stěžovatelem požadovanou náhradu nákladů řízení, neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě existence takových výjimečných okolností shledána nebyla a ostatně stěžovatel sám ani žádné výjimečné důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení neuvedl.
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2007:2.US.303.05.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 303/05
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 141/46 SbNU 361
Populární název Řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům-ustanovený opatrovník, výslech účastníka, doručování rozhodnutí účastníkovi
Datum rozhodnutí 13. 9. 2007
Datum vyhlášení 13. 9. 2007
Datum podání 24. 5. 2005
Datum zpřístupnění 16. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - OS Děčín
SOUD - OS Jablonec nad Nisou
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - Okresní státní zastupitelství Děčín
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - Okresní státní zastupitelství Liberec
Soudce zpravodaj Nykodým Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí jiné
jiný zásah orgánu veřejné moci
Typ výroku odmítnuto pro nedodržení lhůty
odmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 2 odst.3
  • 2/1993 Sb., čl. 10 odst.1, čl. 10 odst.2, čl. 5, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 2 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §158
  • 40/1964 Sb., §10 odst.2
  • 99/1963 Sb., §187 odst.1, §189 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
základní ústavní principy/demokratický právní stát/nepřípustnost přepjatého formalismu
základní práva a svobody/způsobilost mít práva
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/doručování
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
Věcný rejstřík ochrana osobnosti
způsobilost k právním úkonům
opatrovník
doručování
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-303-05_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 56309
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-09