ECLI:CZ:US:2009:4.US.226.09.1
sp. zn. IV. ÚS 226/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. F. N., zastoupeného JUDr. Janem Holubem, advokátem Advokátní kanceláře v Kladně, Kleinerova 24, proti rozhodnutí ministra financí České republiky ze dne 16. 12. 2008 č. j. 49/83625/2008-491, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, práva vlastnit majetek, zaručeného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a pro rozpor se zásadou rovnosti před zákonem ve smyslu čl. 5 Listiny zrušení shora označeného rozhodnutí ministra financí České republiky.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že mu v roce 1999 Finanční úřad ve Slaném na základě daňových přiznání vyměřil dvěma daňovými výměry daň z přidané hodnoty (dále také "DPH") ve výši 10.067.660,- Kč, a to za období leden a květen 1999. Stěžovatel však v té době již nepodnikal, neboť podnikání ukončil již k 31. 12. 1998. Daňové výměry mu nebyly doručeny a byla mu doručena pouze výzva, aby zaplatil nedoplatek. Stěžovatel sám žádná daňová přiznání nepodával, ani jejich podání neinicioval a proto podal v této souvislosti trestní oznámení. Proti daňovému výměru pak podal stěžovatel někdy v roce 2003 nebo 2004 u Okresního soudu v Kladně žalobu, k níž stěžovatel v ústavní stížnosti blíže neuvádí, jak o ní bylo soudem rozhodnuto. Přípisem ze dne 18. 8. 2008 se stěžovatel obrátil na Ministerstvo financí se žádostí o prominutí vyměřené daně z přidané hodnoty ve shora uvedené výši. Ministr financí rozhodnutím ze dne 16. 12. 2008 č. j. 49/83625/2008-491 však stěžovateli k této jeho žádosti daň neprominul. Stěžovatel má za to, že ministr financí České republiky mu neprominul daň v rozporu s §55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), a napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, práva na spravedlivý proces a rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zásadou rovnosti před zákonem, neboť v obdobném případě jiným osobám ministr financí České republiky daň prominul. Z uvedených důvodů proto stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí ministra financí zrušil.
II.
3. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
4. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
5. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje pouze v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci soustavy obecných soudů - lze-li se přezkumem postupu a rozhodnutí správních orgánů v soudním řízení domáhat - již není možná. Ústavní soud v tomto směru zdůrazňuje, jak opakovaně vyslovil i v mnoha svých rozhodnutích, že ustavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž případnou protiústavnost nelze již napravit jiným způsobem. K základním principům ovládajícím řízení o ústavních stížnostech jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod náleží v tomto smyslu princip subsidiarity. Podle tohoto principu je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a stěžovatel se tedy nemůže svých základních práv a svobod domoci jiným zákonným způsobem. To znamená, že ústavní stížnost není takovým procesním prostředkem, jenž by mohl být využit k ochraně práva vedle prostředků jiných, ke zjednodušení nebo obejití stanoveného právního postupu.
6. Podle ustanovení §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva a povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti. Žalobu proti rozhodnutí správního orgánu může podat i ten účastník řízení před správním orgánem, jemuž se nedostalo rozhodnutí dle §65 odst. 1 s. ř. s., avšak tvrdí, že byl postupem správního orgánu zkrácen na právech, jež mu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí (§65 odst. 2 s. ř. s.).
7. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2005 č. j. 6 A 69/2000-55, a poté v rozsudku ze dne 31. 7. 2007 č. j. 8 Afs 127/2005-65 (obě rozhodnutí jsou dostupná v elektronické podobě na www.nssoud.cz), vyložil, že rozhodnutí ve věci prominutí daně podle §55a zákona o správě daní a poplatků je rozhodnutím, u něhož sice není ani při splnění zákonných podmínek právní nárok na kladné vyřízení žádosti, avšak které podléhá soudnímu přezkoumání z hlediska dodržení předepsaného procesního postupu i mezí správního uvážení. Uvedl, že tento názor vychází především z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005 č. j. 6 A 25/2002-42, publikovaného pod č. 606/2006 Sb. NSS, podle něhož i rozhodnutí správního orgánu v případech, kde účastník řízení nemá právní nárok na vyhovění žádosti, může zasahovat do právní sféry tohoto žadatele, a pokud tak činí, je rozhodnutím ve smyslu ustanovení §65 s. ř. s. a podléhá tudíž soudnímu přezkumu. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že samotná skutečnost, že zákon poskytuje správnímu orgánu prostor ke správnímu uvážení, ještě nevylučuje možnost soudního přezkoumání takového rozhodnutí, naopak dle ustanovení §78 odst. 1 s. ř. s. správní soud v takovém případě zkoumá, zda správní orgán při rozhodování na základě správního uvážení nepřekročil pro toto uvážení zákonem stanovené meze či správní uvážení nezneužil.
8. To platí i o ustanovení §55a zákona o správě daní a poplatků, upravujícího prominutí daně, jež je právní normou, která zahrnuje kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení; neurčitý právní pojem, zde představovaný "důvody nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů", nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na posouzení v každém jednotlivém případě. Zákonodárce takto vytvořil prostor veřejné správě, aby zhodnotila, zda konkrétní situace patří do rozsahu neurčitého právního pojmu či nikoli, přičemž s existencí určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek; je pak na uvážení správního orgánu - ve stanovených mezích - takový následek určit, jmenovitě rozhodnout, zda žádosti daňového dlužníka vyhovět a daň či její příslušenství prominout či nikoli. Dodržení těchto mezí - správního uvážení či jejich zneužití - ve správním soudnictví je přezkoumatelné (§78 odst.1 s. ř. s.); je zde tedy oprávnění účastníka řízení požadovat, aby rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno v řádném procesu vymezeném normami hmotného i procesního práva, s vyloučením případné svévole ze strany rozhodujících správních orgánů. Právo na řádný proces, zejména ve smyslu práva na rovné postavení všech účastníků řízení a jejich nediskriminace, práva na projednání věci bez zbytečných průtahů apod. je zde tímto veřejným subjektivním procesním právem, jež mohlo být porušeno či dotčeno a jehož ochrany se lze u soudu dovolat, i když zde subjektivní právo na poskytnutí posuzované úlevy není.
9. Jestliže tedy Nejvyšší správní soud, jehož judikatura se rozhodujícím způsobem podílí na sjednocování rozhodovací praxe správního soudnictví (§12 s. ř. s.), připustil ve věcech založených na správním uvážení možnost soudního přezkumu, je třeba považovat za procesní prostředky k ochraně práv dle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu i ty, které zakotvuje soudní řád správní. Stěžovatel se tak mohl domáhat ochrany svých práv cestou správní žaloby ve smyslu shora citovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Tento závěr odpovídá i právnímu názoru vyslovenému v usneseních Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 103/06, ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 2323/07, ze dne 17. 4. 2009 sp. zn. IV: ÚS 1136/08, ze dne 17. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 398/09 a ze dne 14. 7. 2009 sp. zn. III. ÚS 963/09 (všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz).
10. Pokud byla stěžovateli otevřena možnost užití procesního "opravného" prostředku podle §65 s. ř. s., pak tím, že žalobu proti rozhodnutí správního orgánu nepodal, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2009
Michaela Židlická
soudce zpravodaj