ECLI:CZ:US:2009:4.US.2315.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2315/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 317/2009 ze dne 25. 6. 2009 a usnesení Městského soudu v Brně č. j. 70 Nt 3591/2009-10 ze dne 4. 6. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 9. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo usnesením Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, SKPV, expozitura Brno č. j. UOOZ-40/TČ-2009-36 ze dne 1. 6. 2009 zahájeno trestní stíhání pro trestný čin vydírání dle §235 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, ve stádiu přípravy dle §7 odst. 1 téhož předpisu. V souvislosti se zahájením trestního stíhání byl stěžovatel usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") č. j. 70 Nt 3591/2009-10 ze dne 4. 6. 2009 vzat do vazby, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stížnost stěžovatele proti rozhodnutí městského soudu byla usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") sp. zn. 9 To 317/2009 ze dne 25. 6. 2009 jako nedůvodná zamítnuta.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že vydáním napadených rozhodnutí byla porušena jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 8 odst. 5, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky. Porušení svých základních práv a svobod spatřoval stěžovatel především v tom, že neměl možnost seznámit se s důkazy, na jejichž základě soud o vazbě rozhodoval, neboť žádost jeho tehdejší obhájkyně o nahlédnutí do spisu ze dne 1. 6. 2009 byla policejním orgánem zamítnuta a obsah návrhu státního zástupce na vzetí do vazby nebyl soudem konstatován, a to ani v rámci slyšení stěžovatele před soudem ani v odůvodnění napadených rozhodnutí. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 239/04 a rozsudky Evropského soudu pro lidská práva Lamy proti Belgii a Nikolová proti Bulharsku, přičemž dovozoval, že popsaným postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení práva na obhajobu a principu rovnosti účastníků řízení. Stěžovatel dále uvedl, že městský soud svým závěrem, že "lze odůvodněně předpokládat, že trest bude ukládán okolo poloviny trestní sazby ustanovení §235 odst. 1, 3 trestního zákona", nepřípustně porušil princip presumpce neviny, neboť již fakticky konstatoval jeho vinu, ačkoliv takové právo náleží soudu toliko až po provedeném hlavním líčení. Obecné soudy se dle stěžovatele rovněž dostatečně nezabývaly důvodností trestního stíhání a bez bližšího zkoumání akceptovaly závěry státního zástupce a Policie České republiky, čímž rezignovaly na svou základní povinnost poskytovat ochranu právům. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení krajského soudu sp. zn. 9 To 317/2009 ze dne 25. 6. 2009 a usnesení městského soudu č. j. 70 Nt 3591/2009-10 ze dne 4. 6. 2009 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, s výjimkou níže uvedenou byla přípustná, a splňovala rovněž veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře mnohokrát zdůraznil, že netvoří součást soustavy obecných soudů a není proto oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací pravomoci a přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Tato maxima by byla prolomena pouze, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv a svobod, k čemuž by v případě vazebních rozhodnutí došlo zejména tehdy, nebylo-li by rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže by tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby byly v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 6, nález č. 88, str. 145 a násl.). V posuzované věci nic takového zjištěno nebylo.
Stěžovatel namítal, že obecné soudy dostatečně důsledně nepřezkoumaly důkazy, na jejichž základě byl trestně stíhán, což dovozoval především z toho, že se tyto ztotožnily s názorem státního zástupce, resp. Policie České republiky. V prvé řadě je nutno předeslat, že Ústavnímu soudu v této fázi trestního řízení nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení stran důvodnosti trestního stíhání stěžovatele. Předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu může být toliko skutečnost, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly se základní zákonnou podmínkou pro vzetí stěžovatele do vazby, tj. otázkou, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný (§67 trestního řádu). Skutečnosti, v nichž bylo spatřováno naplnění těchto podmínek, shrnul velmi přiléhavě v odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud (str. 2 usnesení sp. zn. 9 To 317/2009 ze dne 25. 6. 2009), přičemž jeho závěrům, vycházejícím mimo jiné i z vyjádření samotného stěžovatele, zachyceného v protokolu o jeho slyšení ze dne 4. 6. 2009, který si Ústavní soud od městského soudu za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Pokud jde o obhajobu stěžovatele, že jeho jednání bylo vyprovokováno policejním agentem, jedná se o otázku, která bude objasňována teprve v dalším průběhu trestního řízení. Pro vzetí obviněného do vazby postačuje za splnění ostatních zákonných podmínek toliko jistá (vyšší) míra pravděpodobnosti, že se jednání, jež je mu kladeno za vinu, dopustil.
K námitce, že nebyl respektován princip presumpce neviny, Ústavní soud uvádí, že určení konkrétní výše trestu, který obviněnému s přihlédnutím ke všem specifikům projednávané věci v případě odsouzení hrozí, je jednou z nezbytných podmínek naplnění vazebního důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu, má-li být toto spatřováno v hrozbě uložení vysokého trestu (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, nález č. 48, str. 3 a násl.). Jak vyplývá z výše uvedeného, vyjadřoval-li se městský soud v odůvodnění svého usnesení k pravděpodobné výši trestu, postupoval plně v intencích výše uvedeného nálezu. Nejednalo se tedy z jeho strany o porušení presumpce neviny, resp. konstatování viny stěžovatele, nýbrž toliko o odhad výše trestu v případě, že stěžovatel bude uznán vinným jednáním, které je mu kladeno za vinu.
Pokud jde o námitku, že stěžovatel nebyl seznámen s důkazy, odůvodňujícími jeho trestní stíhání, tuto byl Ústavní soud nucen považovat s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti za nepřípustnou. Zásada subsidiarity, spočívající v povinnosti vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), se uplatňuje nejen v rovině formální, nýbrž i v rovině obsahové, mající svůj výraz v povinnosti účinně namítnout porušení konkrétních práv již v řízení před obecnými soudy a nikoliv toliko v ústavní stížnosti. Z obsahu stížnosti proti usnesení městského soudu č. j. 70 Nt 3591/2009-10 ze dne 4. 6. 2009 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel předmětnou námitku neuplatnil v řádném opravném prostředku, a to ani alespoň v obecné rovině, Ústavní soud se jí proto nemohl věcně zabývat.
Ústavní soud shledal, že obecné soudy rozhodly o dalším trvání vazby stěžovatele za splnění všech zákonných podmínek. Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu