ECLI:CZ:US:2009:4.US.2342.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2342/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. A., právně zastoupeného JUDr. Eliškou Chobolovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Brno, Cihlářská 19, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. října 2003 č. j. 53 C 129/2001-110, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2007 č. j. 49 Co 62/2004-132 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2008 č. j. 21 Cdo 5161/2007-162, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. září 2008 a doplněnou podáními ze dne 19. září 2008 a 24. listopadu 2008, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Ústavní soud z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 53 C 129/2001 zjistil, že stěžovatel se žalobou, podanou dne 25. července 2001, domáhal určení neplatnosti nedobrovolné veřejné dražby (dále jen "dražba") nemovitostí v žalobě označených z důvodu neplatnosti zástavní smlouvy, která byla důvodem dražby. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. října 2003 č. j. 53 C 129/2001-110 žalobní návrh zamítl a rozhodl o povinnosti stěžovatele k zaplacení nákladů řízení. Soud prvního stupně shledal zástavní smlouvu platnou a žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatel neprokázal, že by dražba, provedená dne 4. července 2001 za účelem uspokojení pohledávky, byla ve smyslu ustanovení §48 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (dále jen "zákon č. 26/2000 Sb."), neplatná. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. února 2007 č. j. 49 Co 62/2004-132 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud pak usnesením ze dne 25. června 2008 č. j. 21 Cdo 5161/2007-162 dovolání, které stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu podal, odmítl jako nepřípustné.
Podle názoru stěžovatele neměl Krajský soud v Brně potvrzovat rozsudek soudu prvního stupně, ale měl jej zrušit a věc vrátit tomuto soudu k novému projednání. Soud prvního stupně by pak postupoval v souladu s ustanovením §5 o. s. ř. ve spojení s §43 odst. 1 a §104 odst. 2 o. s. ř. a učinil vhodná opatření směřující k odstranění nedostatku návrhu, který spočíval v nesprávném okruhu žalovaných. Stěžovatel je toho názoru, že pokud soud prvního stupně řádně nezkoumal podmínky řízení, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a stěžovateli byla odejmuta možnost domáhat se účinné obrany svých práv. Pro případ, že by Ústavní soud neshledal, že by vůči stěžovateli měla být splněna poučovací povinnost, jíž se domáhá, stěžovatel namítal, že provedené řízení i tak trpí vážnými nedostatky, pro které měl odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání pak stěžovatel vytýkal, že se Nejvyšší soud dovoláním věcně nezabýval. Na podporu svého tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 41/95.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dražba je neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud; neplatnost dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení, než v řízení podle ustanovení §48 zákona č. 26/2000 Sb. Soud může vyslovit neplatnost dražby, jen jestliže byl splněn některý z důvodů neplatnosti dražby, jež jsou taxativně uvedeny v ustanoveních §48 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 26/2000 Sb.
Ústavní soud ověřil, že v souzené věci obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem, odůvodnily. Soud prvního stupně i soud odvolací dovodily, že stěžovatel neprokázal, že by provedená dražba byla ve smyslu ustanovení §48 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 26/2000 Sb. neplatná. Argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, včetně odůvodnění Nejvyššího soudu, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Důvodná není ani námitka stěžovatele, že odvolací soud měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k novému projednání tak, aby mohl být poučen podle ustanovení §5 o. s. ř. Již Nejvyšší soud stěžovateli na str. 4 odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že podle ustálené judikatury poučení žalobců o tom, kdo by měl podle hmotného práva být žalován, přesahuje poučovací povinnost soudů dle ustanovení §5 o. s. ř. a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků.
Ústavní soud opakovaně poukazuje na svoji konstantní judikaturu, dle které tento soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 41/95, neboť tento na posuzovanou věc nedopadá.
Ohledně namítaného porušení čl. 90 Ústavy Ústavní soud dodává, že citované ustanovení, stejně jako ustanovení čl. 95 a čl. 96 Ústavy přímo neupravují ústavně zaručená subjektivní základní práva a svobody ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantují zásadní principy soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu