ECLI:CZ:US:2009:4.US.2381.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2381/08
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 15. prosince 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti A. D., zastoupeného JUDr. Vítězslavem Machovským, advokátem, AK se sídlem v Břeclavi, nám. T. G. M. 14, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2008 sp. zn. 7 To 426/2008 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 7. 2008 čj. 2 Pp 30/2008-62 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 22. 9. 2008 a doplněným dne 3. 11. 2008 se A. D., (dále též "odsouzený", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o návrhu na jeho podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
II.
Z ústavní stížnosti, vyžádaných spisů Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 2 Pp 30/2008 a sp. zn. 21 Pp 43/2008, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 24. 11. 2009 čj. 13 To 365/2009-354 a Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 6. 2009 čj. 24 PP 92/2009-252 vyplývají následující skutečnosti.
Odsouzený vykonává ve Věznici Pardubice (před tím ve Věznici Břeclav) trest odnětí svobody v trvání 14 roků, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 1998 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 1999; zároveň odsouzený vykonává trest odnětí svobody v trvání 7 roků uložený mu rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2003 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2004. Počátek trestu byl dne 26. 2. 1997; konec trestu je po zápočtu doby výkonu vazby stanoven na den 3. 3. 2014; v době od 15. 5. 2003 do 11. 6. 2003 byl výkon trestu ze zdravotních důvodů odsouzenému přerušen.
Dne 18. 7. 2008 Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") ve veřejném zasedání zamítl návrh občanského sdružení Maharal, se sídlem v Praze 5, Trávníčkova 1775 (dále jen "občanské sdružení"), na podmíněné propuštění odsouzeného z výkonu trestů odnětí svobody a nepřijal záruku občanského sdružení za dovršení jeho nápravy. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že ve smyslu §61 odst. 1 tr. zákona odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody svým chováním a plněním svých povinností neprokázal skutečné polepšení; poukázal na charakter a četnost předchozích odsouzení, trestnou činnost, pro kterou je ve výkonu trestu odnětí svobody, a postoj samotného odsouzeného, jenž se necítil být vinen v tom rozsahu, jak byl Krajským soudem v Praze ve věci 3 T 37/98 odsouzen.
Dne 29. 8. 2008 Krajský soud v Brně (dále jen "stížnostní soud") v neveřejném zasedání zamítl stížnosti odsouzeného a občanského sdružení proti rozhodnutí okresního soudu ze dne 18. 7. 2008. Konstatoval, že okresní soud se v odůvodnění napadeného usnesení podrobně zabýval všemi zákonnými podmínkami potřebnými pro podmíněné propuštění a správně dovodil, že všechny splněny nebyly. Navíc uvedl, že i po tolika letech ve výkonu trestu odnětí svobody je zcela reálná obava, že se v případě podmíněného propuštění na svobodu dopustí další trestné činnosti, o čemž svědčí i obsah žádosti věznice na č. l. 40 spisu o ponechání donucovacích prostředků v průběhu veřejného zasedání. Vzhledem k povaze dřívější trestné činnosti odsouzeného i vzhledem k jeho osobě a zvlášť jeho postoji k trestné činnosti lze jen stěží dovodit, že by občanské sdružení bylo schopno na odsouzeného natolik výchovně působit, aby nepáchal další trestnou činnost a nedošlo tak k ohrožení společnosti.
Výše uvedená poslední dvě rozhodnutí obecných soudů jsou předmětem ústavní stížnosti.
Dne 24. 6. 2009 Okresní soud v Pardubicích zamítl návrh občanského sdružení na podmíněné propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody za současného převzetí záruky za dovršení nápravy odsouzeného; zamítl též návrh ředitele Věznice Břeclav na podmíněné propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody. Stížnost odsouzeného proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, dne 24. 11. 2009.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel namítl, že v řízení před okresním soudem dne 18. 7. 2008 nebyla čtena písemná žádost Vězeňské služby ČR - Věznice Břeclav ze dne 19. 6. 2008 o ponechání donucovacích prostředků (č. l. 40 spisu) předložená soudu eskortou na začátku veřejného zasedání, a proto neměl možnost se k jejímu obsahu vyjádřit. Zpráva obsahovala nepravdivé informace týkající se jeho osoby, což bylo následně potvrzeno vyjádřením Vězeňské služby ČR - Věznice Břeclav ze dne 21. 10. 2008. Stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 29. 8. 2008 na zprávu ze dne 21. 10. 2008 odkázal a vyvodil z ní pro stěžovatele nepříznivé závěry; jako důkaz ji však v řízení neprovedl, čímž postupoval v rozporu s ustanovením §213 odst. 1 a 2 a §235 odst. 2 tr. řádu a současně zasáhl do základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
IV.
Okresní soud, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že řízení před ním bylo vedeno nejen dle trestního řádu, ale i při zachování a respektování základních lidských práv vyplývajících jak z Listiny, tak mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách. Okresní soud plně respektoval právo stěžovatele na spravedlivý proces, postupoval nezávisle a nestranně a provedl důkazy navrhované stěžovatelem i další důkazy nutné k posouzení věci, svědčící jak ve prospěch odsouzeného, tak v jeho neprospěch, které ve svém souhrnu nezávisle zhodnotil. U veřejného zasedání dne 18. 7. 2008 se žádná ze stran nedomáhala dalšího doplnění dokazování. Stěžovatel měl právo se k věci podrobně vyjádřit a vyjádřit se i k provedeným důkazům.
Pokud jde o žádost Vězeňské služby o ponechání donucovacích prostředků (č. l. 40 spisu), ta byla podle okresního soudu při zahájení veřejného zasedání dne 18. 7. 2008 eskortou předložena předsedkyni senátu. Poté předsedkyně senátu podstatný obsah této žádosti konstatovala, zejména to, že stěžovatel se dopustil již jedenkrát dokonaného útěku při prováděné eskortě a jednoho pokusu o útěk ze střeženého objektu Vězeňské služby ČR. Toto vše, jakož i celý průběh veřejného zasedání dne 18. 7. 20087, je zachyceno na zvukovém záznamu pořízeném dle §55b odst. 1 tr. ř., jenž je součástí spisu a ze kterého Ústavní soud nezpochybnitelným způsobem může ověřit všechny okolnosti průběhu veřejného zasedání dne 18. 7. 2008. Žádosti o ponechání donucovacích prostředků předsedkyně senátu vyhověla. Proti tomuto opatření předsedkyně senátu stěžovatel v průběhu celého veřejného zasedání dne 18. 7. 2008 nic nenamítal. Donucovací prostředky tudíž stěžovateli byly v souladu s §203 odst. 1 tr. ř. ponechány v průběhu celého veřejného zasedání.
Okresní soud dále uvedl, že žádost o ponechání donucovacích prostředků sice nebyla čtena jako listinný důkaz, k většině okolností uváděných Vězeňskou službou ČR v této žádosti byl ale stěžovatel na základě dotazů předsedkyně senátu vyslechnut, jak je patrné ze zvukového záznamu o průběhu veřejného zasedání dne 18. 7. 2008 a jak je také uvedeno v protokole na č. l. 45 spisu. Stěžovatel byl dotázán k útěku při provádění eskorty, k pokusu o útěk ze střeženého vězeňského objektu a také ohledně služebních uniforem. Žádnou z těchto skutečností stěžovatel ve svém výslechu nepopřel, popsal okolnosti, za kterých došlo k útěku i k pokusu o útěk a připustil také krádež uniforem vězeňské stráže při útěku. Stěžovateli proto již před okresním soudem byla dána možnost se k podstatné části skutečností uváděných v žádosti o ponechání donucovacích prostředků vyjádřit. To znamená, že tyto skutečnosti vyplývají již z výslechu samotného stěžovatele (č. l. 45). V tom rozsahu, jak tyto skutečnosti vyplývají právě z výpovědi samotného stěžovatele, se okresní soud těmito skutečnostmi zabýval, což je patrné i z odůvodnění usnesení okresního soudu ze dne 18. 7. 2008 č. j. 2 Pp 30/2008-62 na str. 4, kde okresní soud vzal v potaz, že stěžovatel připustil, že v minulosti v roce 1970 se dopustil útěku a také pokusu o útěk z objektu vězeňské služby. Jak vyplývá z odůvodnění zmíněného usnesení, toto byla pouze jedna ze skutečností, na základě kterých nalézací soud dospěl k závěru, že stěžovatel dosud neprokázal náležité polepšení a nelze od něj do budoucna spolehlivě očekávat, že povede řádný život. Pokud jde o tu část žádosti o ponechání donucovacích prostředků, kde je poukazováno na předchozí trestnou činnost stěžovatele, tak ohledně dřívějších i současných odsouzení stěžovatele okresní soud vycházel z opisu rejstříku trestů stěžovatele, připojených trestních spisů a výslechu stěžovatele, což se opět odrazilo v odůvodnění usnesení ze dne 18. 7. 2008.
Stížnostní soud, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadená usnesení byla v souladu se zákonem a neporušila zákonná práva stěžovatele. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
K ústavněprávní stránce věci je především třeba zdůraznit, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou. Základní záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v článku 6 Úmluvy (stejně jako hlavě páté Listiny) tudíž musely být uplatňovány prvotně v řízení, ve kterém byl obviněn z trestného činu, a to do doby, kdy bylo o jeho obvinění s konečnou platností rozhodnuto. Stěžovatel se tedy po pravomocném odsouzení nemůže dovolávat záruk, které článek 6 Úmluvy výslovně přiznává pouze obviněnému. Jinak řečeno záruky obsažené v čl. 6 Úmluvy (jehož porušení stěžovatel tvrdil) se nevztahují na řízení, ve kterém soud rozhoduje o podmíněném propuštění odsouzeného z trestu odnětí svobody podle ustanovení §331 tr. ř. (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 12. 2005 ve věci Vanyan proti Rusku, stížnost č. 53203/99, odst. 56, týkající se aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy na řízení o povolení obnovy; http://www.echr.coe.int), neboť v řízení o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění se nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění. Tvrzení stěžovatele o porušení článku 6 Úmluvy je z těchto důvodů zjevně neopodstatněné.
Podle judikatury Ústavního soudu v systému základních práv a svobod nefiguruje jakékoliv základní právo na vyhovění žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení, zda jsou dány zákonem stanovené podmínky aplikace tohoto institutu, je výlučnou záležitostí obecných soudů. V rovině ústavněprávního přezkumu proto v podstatě zůstává toliko to, zda obecné soudy při tomto posuzování respektovaly principy spravedlivého procesu, včetně náležitého odůvodnění svých úvah, zaručené v hlavě páté Listiny (srov. např. nález ze dne 1. 12. 2005 II. ÚS 715/04, Sb. n. u., sv. 39, str. 323; usnesení ze dne 1. 2. 2007 I. ÚS 734/06, http://nalus.usoud.cz).
Podle ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny: "Každý má právo .... aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. ... ." Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že pojetí spravedlivého řízení zahrnuje i právo na kontradiktorní řízení, dle něhož účastníci musí mít příležitost nejen předložit jakýkoliv důkaz nezbytný k obhájení svého tvrzení, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit. Všechny důkazy musí být za normálních okolností provedeny ve veřejném soudním jednání, v přítomnosti obviněného, jemuž musí být dána adekvátní a náležitá příležitost zpochybnit výpovědi svědků či relevantnost jiných předkládaných důkazů. Tam, kde bylo rozhodnutí založeno výlučně na důkazu, k němuž se obviněný neměl možnost vyjádřit, byla práva obhajoby omezena v rozsahu neslučitelném se zárukami spravedlivého procesu (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 12. 2001 ve věci P. S. proti Německu, stížnost č. 33900/96, Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 3/2002).
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces z hlediska práva na soud dle čl. 36 odst. 1 Listiny
Stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny, dle něhož: "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu."
Citovaný článek Listiny zaručuje především základní "právo na soud", resp. "právo na přístup k soudu". Ze shromážděných podkladů, zejména samotného faktu, že předmětem ústavní stížnosti jsou soudní rozhodnutí, je zřejmé, že toto základní právo stěžovateli nebylo odepřeno. Obecné soudy projednaly jak žádost občanského sdružení o podmíněném propuštění odsouzeného z tretu odnětí svobody, tak i stížnost odsouzeného a občanského sdružení proti rozhodnutí okresního soudu a vydaly po řízení příslušná rozhodnutí. K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny tudíž nedošlo.
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces z hlediska možnosti vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny
A) Řízení před okresním soudem
Stěžovatel namítl, že v řízení před okresním soudem dne 18. 7. 2008 nebyla čtena písemná žádost Vězeňské služby ČR - Věznice Břeclav ze dne 19. 6. 2008 o ponechání donucovacích prostředků (č. l. 40 spisu) předložená soudu eskortou na začátku veřejného zasedání a proto neměl možnost se k jejímu obsahu vyjádřit. Okresní soud s tímto tvrzením nesouhlasil.
Ústavní soud se seznámil s obsahem vyžádaného spisu okresního soudu, včetně zvukového záznamu z veřejného zasedání okresního soudu dne 18. 7. 2008, a dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatele o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny v řízení před okresním soudem neodpovídá obsahu tohoto zvukového záznamu, neboť z něj zřejmě vyplývá, že předsedkyně senátu podstatnou část písemné žádosti ze dne 19. 6. 2008 konstatovala při zahájení veřejného zasedání. Dle přesvědčení Ústavního soudu pouhé přečtení písemné žádosti v úvodu veřejného zasedání by samo o sobě dostatečným způsobem negarantovalo právo stěžovatele na kontradiktorní řízení. Z vyžádaného spisu je však zřejmé, že uvedenou žádost okresní soud jako podklad pro své rozhodnutí nepoužil. Z uvedených skutečností proto Ústavní soud dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces v řízení před okresním soudem bylo zjevně neopodstatněné.
B) Řízení před stížnostním soudem
Stěžovatel dále namítl, že stížnostní soud v odvodnění svého rozhodnutí ze dne 29. 8. 2008 poukázal na zprávu ze dne 21. 10. 2008 a vyvodil z ní pro něj nepříznivé závěry, aniž by ji jako důkaz však v řízení provedl; takto postupoval v rozporu s ustanovením §213 odst. 1 a 2 a §235 odst. 2 tr. řádu a současně zasáhl do základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
Ústavní soud konstatuje, že stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí (na str. 2 dole) závěr o existenci zcela reálné obavy, že se v případě podmíněného propuštění na svobodu dopustí stěžovatel další trestné činnosti, skutečně odůvodnil poukazem na obsah žádosti věznice o ponechání donucovacích prostředků na č. l. 40 spisu, která v řízení před okresním soudem jako důkaz nebyla provedena; tím stížnostní soud porušil výše uvedený princip kontradiktornosti řízení jako nedílné součásti spravedlivého procesu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí stížnostního soudu však evidentně vyplývá, že informace obsažené v předmětné žádosti věznice zdaleka nebyly výlučným či jediným důvodem pro zamítnutí stížností stěžovatele a občanského sdružení. Ústavní soud proto po celkovém posouzení spravedlivosti řízení před obecnými soudy obou stupňů dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí byla dostatečně odůvodněna a nevzbuzují zdání svévole; řízení jako celek nelze označit za nespravedlivé.
Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu