ECLI:CZ:US:2009:4.US.2412.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2412/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele Ing. M. P., zastoupeného Mgr. Vladimírem Hyským, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 13, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2009 č. j. 69 Co 496/2008-659, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 11. 9. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována zejména čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 1 a čl. 90 Ústavy.
Ke skutkovému stavu je možno dodat, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. června 2008 č. j. 15 P 100/2000-582 byl zamítnut návrh stěžovatele (otce) na snížení výživného k jeho dvěma tehdy nezletilým dětem. Obvodní soud ve svém rozhodnutí mj. zohlednil, že naposledy bylo o vyživovací povinnosti stěžovatele rozhodnuto rozhodnutím, jež nabylo právní moci 8. 8. 2007, když nový návrh stěžovatele na snížení výživného došel soudu již 1. 2. 2008 s tím, aby mu vyživovací povinnost byla snížena s účinností od 1. 1. 2008 (podle zjištění soudu přitom nedošlo během této krátké doby k výrazné změně poměrů u žádného z účastníků řízení). Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 6 2009 č. j. 69 Co 496/2008-659 byla stěžovateli částečně vyživovací povinnost snížena, když odvolací soud zohlednil, že stěžovateli od rozhodnutí obvodního soudu přibyla nová vyživovací povinnost. Proti tomuto rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel právě projednávanou ústavní stížnost.
Ústavní soud prostudoval ústavní stížnost samu, jakož i napadené rozhodnutí odvolacího soudu k ní přiložené, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku a chráněná práva (svobody) jeho účastníků.
V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních předpisech.
Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před Městským soudem v Praze, ze kterého vzešlo napadené rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. října 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu