ECLI:CZ:US:2009:4.US.2497.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2497/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 32, České Budějovice, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2105/2007-52 ze dne 22. 7. 2009 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 15 Cmo 51/2006-29 ze dne 4. 5. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 22. 9. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2105/2007-52 ze dne 22. 7. 2009 Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 13 Cm 464/2005-17 ze dne 8. 11. 2005 vyhověl žalobě stěžovatele proti žalovanému JUDr. Pavlu Pikolobi (dále jen "vedlejší účastník"), správci konkurzní podstaty úpadce Z. K., o určení, že pohledávka stěžovatele vůči úpadci ve výši 650 000 Kč je po právu. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání vedlejšího účastníka rozsudkem č. j. 15 Cmo 51/2006-29 ze dne 4. 5. 2006 rozhodnutí krajského soudu změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a o soudním poplatku (výrok III.). Nejvyšší soud pak rozsudkem č. j. 29 Cdo 2105/2007-52 ze dne 22. 7. 2009 dovolání stěžovatele v části, směřující vůči výroku I. rozsudku vrchního soudu, zamítl a v části, směřující vůči výrokům II. a III. rozsudku vrchního soudu, jej jako objektivně nepřípustné odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy nesprávnou aplikací ustanovení §20, §22 odst. 2 a §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání"), porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel se neztotožnil s právním názorem vrchního a Nejvyššího soudu, že nepřihlásí-li zástavní dlužník svou podmíněnou pohledávku vůči úpadci v zákonné dvouměsíční lhůtě od prvního přezkumného jednání, nelze k takové pohledávce v konkurzním řízení přihlížet. Stěžovatel předložil Ústavnímu soudu vlastní právní náhled na projednávanou věc, přičemž argumentoval zejména tím, že zástavní dlužník může přihlásit svou pohledávku vůči úpadci do konkurzu teprve tehdy, až je známa její výše, tzn. poté, co dojde ke zpeněžení zástavy. U takové pohledávky, jejíž vznik se opírá o soupis zajištění do konkurzní podstaty, je třeba vycházet z obecných předpisů, proto nelze vázat možnost jejího uplatnění na první přezkumné jednání a je nutno ji "zařadit do podstaty kdykoliv". Výklad provedený obecnými soudy označil stěžovatel za bezdůvodnou a nepřiměřeně přísnou procesní sankci, zkracující jej v jeho ústavně zaručeném právu domáhat se ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2105/2007-52 ze dne 22. 7. 2009 a rozsudek vrchního soudu č. j. 15 Cmo 51/2006-29 ze dne 4. 5. 2006 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala rovněž veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že netvoří součást soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí současně došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž podstatu neoprávněného zásahu spatřoval v nesprávném právním posouzení věci. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu přichází v této souvislosti v úvahu porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko zopakoval argumenty, které již neúspěšně uplatnil v předchozím průběhu řízení a s nimiž se již zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal vrchní a zejména Nejvyšší soud. Takto koncipovanou ústavní stížností stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, nepřísluší. Je to naopak právě Nejvyšší soud, kdo je povolán sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud jde o výklad jiných než ústavních právních norem. Nejvyšší soud velmi obsáhle a podrobně zdůvodnil, proč byl správný závěr vrchního soudu o nemožnosti uplatnění předmětné pohledávky stěžovatele v konkurzním řízení vůči úpadci mimo zákonnou lhůtu, přičemž jeho interpretaci relevantních ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Za těchto okolností nepříslušelo Ústavnímu soudu závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantuje stěžovateli toliko spravedlivý průběh řízení, nikoliv skutečnost, že bude rozhodnuto dle jeho právního názoru (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 77/2000, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 14, str. 101 a násl). Nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení před obecnými soudy není sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jeho ústavně zaručených práv.
Jelikož Ústavní soud neshledal, že by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž uvedl, že s ohledem na své majetkové poměry, v ústavní stížnosti blíže popsané, "žádal o osvobození od soudních poplatků". Z tohoto vyjádření nebylo zřejmé, zda stěžovatel mínil v řízení o ústavní stížnosti požádat o přiznání náhrady nákladů právního zastoupení dle §83 zákona o Ústavním soudu, neboť od soudního poplatku je toto řízení ze zákona osvobozeno (§62 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nebo zda poukazoval na skutečnost, že mu nebylo osvobození od soudních poplatků v řízení před obecnými soudy přiznáno, ačkoliv splňoval zákonné předpoklady. Co se týče postupu dle §83 zákona o Ústavním soudu, tento je možný pouze tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta, tzn. v projednávané věci nebylo možno stěžovateli náhradu nákladů právního zastoupení přiznat. Měl-li stěžovatel za to, že mu mělo být osvobození od soudního poplatku přiznáno v řízení před obecnými soudy, a bylo-li by jeho cílem iniciovat ústavněprávní přezkum této otázky, musel by svou ústavní stížností v zákonem stanovené lhůtě napadnout i příslušná rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo o jeho nároku na osvobození rozhodováno, což neučinil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu