ECLI:CZ:US:2009:4.US.2500.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2500/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Kamila Brančíka, soudního exekutora Exekutorského úřadu v Hodoníně, Velkomoravská 1, zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 8, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. listopadu 2007 č. j. 7 C 1039/2005-56 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2009 č. j. 38 Co 80/2008-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. září 2009, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen"Listina") a ústavně chráněná rovnost účastníků řízení podle čl. 96 odst. 1 Ústavy Českérepubliky (dále jen "Ústava"), čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 Evropské úmluvy o ochranělidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 7 C1039/2005 Ústavní soud zjistil, že žalobce M. J. (dále jen "žalobce") se žalobou podanou dne 19. ledna 2005 domáhal po stěžovateli vydání bezdůvodného obohacení ve výši 24 875,60 Kč s přísl. Stěžovatel jistinu ve výši 24 875,60 Kč žalobci zaplatil dne 23. května 2007. Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 5. listopadu 2007 č. j. 7 C 1039/2005-56 řízení ohledně zaplacení částky 24 875, 60 Kč a úroku z prodlení ve výši 3 % za dobu od 22. května 2007 do zaplacení zastavil (výrok I.), stěžovateli uložil zaplatit žalobci 3 % úrok z prodlení z částky 24 875,60 Kč od 30. října 2004 do 21. května 2007 (výrok II.) a na nákladech řízení částku 14 151,-Kč (výrok III.). Na základě odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. června 2009 č. j. 38 Co 80/2008-72 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a v části výroku II., v níž bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci 3 % úrok z prodlení z částky 24 875,60 Kč od 29. ledna 2006 do 21. května 2007 potvrdil. V části výroku II., v níž bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci 3 % úrok z prodlení z částky 24 875,60 Kč od 30. října 2004 do 28. ledna 2006, změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Dále odvolací soud uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů 21 801,-Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že soud prvního stupně rozhodl o zastavení řízení v rozporu s ustanovením §96 odst. 3 o. s. ř. a odvolací soud tento výrok potvrdil s tím, že se sice jedná o procesní vadu řízení, ale nelze dovodit, že by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stěžovatel má za to, že toto procesní pochybení mělo vliv na rozhodnutí ve věci zcela zásadní a důvody uvedené odvolacím soudem pro opak nemohou obstát. Stěžovatel od počátku upozorňoval, že se jedná o žalobu předčasnou a nedůvodnou, neboť v době podání žaloby neexistoval žádný splatný nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatel tedy požadoval zamítnutí žaloby nebo případné vyřešení sporu smírem, který by zahrnoval i řešení otázky nákladů řízení. Stěžovatel na podporu své argumentace odkázal na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. III. ÚS 210/02, Pl. ÚS 77/06, II. ÚS 1609/08
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem. Nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem podústavního práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98 str. 17).
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Napadená rozhodnutí jsou dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry obecných soudů nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soudy uvedly základní důvody, z nichž vycházely, včetně odůvodnění, proč neshledaly důvodné námitky stěžovatelem vznesené (srov. str. 3 - 4 rozsudku odvolacího soudu), a v jejich postoji neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základního práva chráněného Listinou a Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu, právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bezpřítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Z důvodu, že ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, nepovažovalÚstavní soud za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění vady plné moci ze dne 11. září 2009, ve které není výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavnímsoudem (§31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) ani k další vadě podání, spočívající v nepřiložení kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva stěžovatele (§72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu