ECLI:CZ:US:2009:4.US.2509.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2509/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. října 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti RNDr. R. H., zastoupeného JUDr. Františkem Novotným, advokátem, AK se sídlem v Praze 4 - Kamýk, Imrychova 981, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009 sp. zn. 7 Tdo 543/2009, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2009 sp. zn. 5 To 477/2008 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. 3 T 26/2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 22. 9. 2009 se RNDr. R. H. (dále jen "obviněný", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem "zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 8. 2008 č.j. 3 T 26/2008 v návaznosti s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2009 č.j. 5 To 477/2008 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 6. 2009 sp. zn. 7 Tdo 543/2009."
V části III. odůvodnění návrhu upřesnil, že se domáhá zrušení výroku IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") ze dne 28. 8. 2008 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 13. 1. 2009 a usnesení Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") ze dne 3. 6. 2009.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 28. 8. 2008 nalézací soud obviněného uznal pro skutky v rozsudku popsané ve výroku o vině pod body I., II. a III. vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, 2 tr. zákona a pro skutek rozsudku popsaný ve výroku o vině pod bodem IV. vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí dle §171 odst. 1 písm. c) tr. zákona a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let. Poškozené se svými nároky na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dne 13. 1. 2009 odvolací soud k odvolání obviněného rozsudek nalézacího soudu ze dne 28. 8. 2008 zrušil ve výrocích o vině pod body I., II. a III., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a - při nezměněném výroku o vině pod bodem IV. - znovu rozhodl tak, že obviněný se odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Obviněného zprostil obžaloby pro skutky popsané pod body I., II. a III. obžaloby.
Dne 3. 6. 2009 Nejvyšší soud (dále též jen "dovolací soud") dovolání obviněného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 1. 2009 odmítl jako neopodstatněné.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že obecné soudy všech stupňů porušily zejména čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v důsledku čehož musí vykonat trest uložený mu za skutek, který nebyl trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle ustanovení §171 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Zavinění mu nebylo prokázáno a skutek postrádal znak nebezpečnosti pro společnost. Obecné soudy dezinterpretovaly skutková zjištění a deformovaly zásadu volného hodnocení důkazů. Stěžovatel dále podrobně polemizoval se závěry obecných soudů přičítajících mu odpovědnost za jednání společnosti Czech Ventures, s. r. o., v níž byl jediným společníkem a jednatelem. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě došlo k nedůvodné kriminalizaci jednání z obchodního hlediska přípustného a v důsledku toho i porušení principu in dubio pro reo, což bylo neslučitelné s čl. 36 a násl. Listiny jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným posouzením jeho trestní věci obecnými soudy:
Stěžovatel tvrdil, že skutek, pro který byl odsouzen, nenaplňoval všechny znaky skutkové podstaty maření výkonu úředního rozhodnutí podle ustanovení §171 odst. 1 písm. c) tr. zákona; zavinění, stejně jako nebezpečnost skutku pro společnost, dle jeho přesvědčení nebyla v řízení prokázána.
K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho trestní věci obecnými soudy (zejména nalézacím a odvolacím soudem) Ústavní soud připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, leda v případě a rozsahu, v jakém by tím mohlo dojít k porušení práv a svobod zaručených Listinou či Úmluvou, případně jinými prameny základních práv a svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy, jak se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" jimi provedené hodnocení důkazů, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].
Jinak řečeno, hlava pátá Listiny, stejně jako článek 6 odst. 1 Úmluvy, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdil, že jeho základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jednalo se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
Výše uvedené se přiměřeně týká i rozhodování dovolacího soudu o námitkách stěžovatele, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Samotná skutečnost, že stěžovatel s argumentací dovolacího soudu obsaženou v napadeném rozhodnutí nesouhlasí, nemohla posunout jeho věc do roviny ústavněprávní. Jiná než stěžovatelem tvrzená pochybení Ústavní soud neshledal.
K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy z hlediska principu in dubio pro reo:
K tvrzenému porušení principu in dubio pro reo (v části IV. ústavní stížnosti) Ústavní soud uvádí, že z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy; §2 odst. 2 tr. řádu), kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, skutečně plyne pravidlo v pochybnostech ve prospěch, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nález ze dne 24. 2. 2004 I. ÚS 733/01, Sb. n. u., sv. 32, str. 239 (251)]. Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu náleží "pouze" zkoumat, zda řízení, posuzované vcelku, včetně způsobu provedení důkazů v neprospěch i prospěch obviněného, mělo spravedlivý charakter požadovaný články 36 a násl. Listiny, resp. článkem 6 odst. 1 Úmluvy. Určitou nepřímou kontrolu uskutečňuje Ústavní soud zkoumáním, zda obecné soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, též pokud jde o hodnocení provedených důkazů a důvodů, proč odmítly provést navržené důkazy. Ústavní soud však není oprávněn kontrolovat věcnou správnost takového odůvodnění, ledaže by šlo o zřejmou svévoli nebo zřejmý omyl obecného soudu.
Na úrovni zákona úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu, upravuje trestní řád v ustanovení §2 odst. 5, dle něhož "Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. ... ."
Komentářová literatura (srov. např. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád - komentář, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, 2005, str. 23 a násl.) připomíná, že zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností vyjádřená v ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu nahradila v trestním řádu (po novelizaci zákony č. 292/1993 Sb. a č. 265/2001 Sb.) tzv. zásadu objektivní pravdy, vycházejíc z premisy, že "... skutkové informace, které tvoří bázi právního rozhodnutí, bývají ovlivněny určitou nejistotou, pramenící z nejisté hodnověrnosti zdrojů informací ... . Vzniká proto otázka, jak tyto skutečnosti týkající se poznání dát do souladu s právnickým požadavkem, aby skutkový základ rozhodnutí soudu byl bezpečně zjištěn mimo důvodnou pochybnost. ... Jde o tzv. jistotu praktickou ... . Pokud pak jde o kritérium, podle kterého poznáváme praktickou jistotu a kterým prakticky jisté poznatky oddělíme od poznatků pouze pravděpodobných, na které musíme aplikovat zásadu "in dubio pro reo", zvolil zákonodárce kritérium "důvodných pochybností", které nijak blíže nevymezil ani nevysvětlil. ... za takovou důvodnou pochybnost (lze) považovat pochybnost, která by způsobila, že soudce (či jiný orgán činný v trestním řízení) po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů by byl tak nerozhodný, že by nemohl říci, že uvedená skutečnost naplňující znak trestného činu se stala, a že tedy by nemohl říci, že získal ustálené přesvědčení o vině obžalovaného (obviněného). Je to tedy taková pochybnost, která by u rozumné osoby zapříčinila, aby zaváhala nebo ustala při vyřizování důležité životní záležitosti. Není to však imaginární pochybnost, ani pochybnost založená na rozmaru nebo určité náhodě či na domněnce nebo dohadu." S takovýmto shrnutím nemá Ústavní soud důvod polemizovat. Ve stručnosti k uvedenému dodává: má-li soud po řádném vyhodnocení důkazů (k němuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo) za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nejsou podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soud žádné pochybnosti nemá.
Závěrem Ústavní soud uvádí, že dle jeho přesvědčení obecné soudy všech stupňů postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatele lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění jemu zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. října 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu