ECLI:CZ:US:2009:4.US.2539.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2539/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Ing. J. Š., právně zastoupeného advokátem JUDr. Jindřichem Bellingem, Husitská 70, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 30 Cdo 3248/2007, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 12 Co 413/2006 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 1. 2006 sp. zn. 22 C 210/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 26. 9. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 8 sp. zn. 22 C 210/2002 domáhal vydání bezdůvodného obohacení, jež vzniklo žalovanému tím, že z žalobcova účtu u švýcarské banky s použitím stěžovatelovy plné moci poukázal žalovanou částku ve svůj prospěch bez právního důvodu a bez stěžovatelova svolení či vědomí. Žalovaný tento skutkový děj v zásadě potvrdil, ovšem s tím, že na stěžovatelově účtu se nacházely prostředky, které náležely právnické osobě Proteco Systéme, s. r. o., jejímiž společníky oba účastníci byli. Soud prvního stupně vyzval stěžovatele, aby doložil, jak se sporné prostředky na předmětný účet dostaly a své právo k nim tak prokázal, což žalobce odmítl. Soud prvního stupně následně žalobu zamítl s tím, že žalovaný se sice skutečně bezdůvodně obohatil na úkor prostředků na účtu stěžovatele, avšak tento neprokázal relevantní právní vztah k prostředkům na svém účtu a není proto ve sporu aktivně legitimován. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy poukazoval na několik judikátů obecných soudů řešící otázku vlastnictví peněžních prostředků na bankovním účtu. V podaném dovolání nastolil stěžovatel otázku zásadního právního významu spočívající v tom, zda je možné upřít majiteli běžného účtu aktivní legitimaci ve sporech o odpovědnost za bezdůvodné obohacení, které vzniklo na úkor majitelova práva k tomuto účtu. Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí nezabýval otázkou, zda svým rozhodnutím neprolamuje odvolatelem uvedené judikáty. Stěžovatel je toho názoru, že závěry jím citovaných judikátů jsou neslučitelné s právním názorem soudů prvního a druhého stupně. Bylo povinností dovolacího soudu takto vzniklý rozpor vyřešit.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud není další odvolací instancí.
Co se týče námitek stěžovatele stran zásadního právního významu věci, je třeba ho odkázat na již ustálenou judikaturu, podle které v případě, kdy Nejvyšší soud dovolání podané podle ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda označený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo respektováno právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Řečeno jinými slovy, zabývá se pouze tím, zda v daném případě nedošlo k odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae). Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť jde o dovolací důvod, který svým smyslem přesahuje ten který posuzovaný případ. Posouzení „zásadního významu“ právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy, přičemž posouzení odchylnosti či novosti v rozhodování soudů přísluší plně Nejvyššímu soudu, jemuž náleží sjednocování judikatury obecných soudů. Neumožnění přípustnosti dovolání podle uvedeného důvodu tedy nelze považovat za odepření soudní ochrany a porušení základních práv a svobod.
Za situace, kdy je předmětná ústavní stížnost zcela prosta jakékoli ústavněprávní argumentace, neshledává Ústavní soud žádný důvod, pro který by bylo možno závěry obecných soudů zpochybnit.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu