ECLI:CZ:US:2009:4.US.2649.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2649/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti E. T., zastoupené Mgr. Lucií Bohatovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 1, Školská 694/32, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2009 čj. 13 Co 138/2009-112 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 9. 10. 2009 se E. T. (dále jen "matka", případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 19. 6. 2009 vydané v řízení o zvýšení výživného na nezletilé děti.
II.
Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 19. 6. 2009 a jemu předcházejícího rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "nalézací soud") ze dne 24. 11. 2008 čj. P 299/2007-85 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 24. 11. 2008 nalézací soud zamítl návrh matky na zvýšení vyživovací povinnosti otce k jejich dvěma nezletilým dětem (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Dne 19. 6. 2009 odvolací soud k odvolání matky rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 24. 11. 2009 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
III.
Stěžovatelka v části III. ústavní stížnosti citovala odůvodnění obsažené na straně 3. rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 19. 6. 2009 a tvrdila, že "závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování a jsou v rozporu se skutkovými okolnostmi zjištěnými při prvním rozhodování soudu ve věci výživného pro nezletilé"; údajné rozpory pak dále v bodech 1. až 4. konkretizovala. Odůvodnění tohoto rozhodnutí považovala za nedostatečné.
V části IV. stěžovatelka tvrdila, že odvolací soud svým rozhodnutím porušil její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vyjádřila názor, že odvolací soud porušil hmotně právní a procesně právní předpis takovým způsobem, že jeho ústavní stížností napadené rozhodnutí lze považovat za projev zjevné libovůle při aplikaci práva. Vytýkaná porušení konkretizovala poukazem na ustanovení §157 odst. 2, §153 odst. 1 a §132 o. s. ř. a §99 odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.
IV.
Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Stěžovatelka tvrdila, že základní právo na spravedlivý proces odvolací soud porušil tím, že jeho právní závěry neměly oporu v provedeném dokazování, byly v rozporu se skutkovými okolnostmi, jeho rozhodnutí bylo projevem libovůle a neobsahovalo dostatečné odůvodnění.
Ústavní soud - k tvrzení stěžovatelky o porušení práva na spravedlivý proces údajným nesprávným právním posouzením její věci odvolacím soudem - připomíná, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo, tudíž ani právo na zvýšení výživného na nezletilé děti. Z toho plyne, že ani případná nesprávná, resp. Ústavním soudem nesdílená, interpretace hmotného práva odvolacím soudem (k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo) tak sama o sobě nemohla založit porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v citovaných ustanoveních Listiny a Úmluvy. Taková interpretace by mohla být důvodem pro kasaci rozhodnutí obecných soudů pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv; je však evidentní, že "právo zvýšení výživného na nezletilé děti" v rovině základních práv zakotveno není [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161)].
Jinak řečeno, výklad zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat o skutkových či právních omylech, kterých se měly údajně obecné soudy dopustit, leda v případě a v rozsahu, v jakém by tím mohlo dojít k porušení základních práv či svobod, což nebyl případ stěžovatelky.
Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněno a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelka vyvozuje, nezakládá. Z toho důvodu postačí na jeho obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazujícího prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Žádné podstatné procesní vady zjištěny nebyly; stěžovatelka je ostatně (kromě tvrzení o nedostatečném odůvodnění soudního rozhodnutí) ani netvrdila.
V projednávané věci je nadto zjevné, že stěžovatelka konstruovala odůvodnění svého návrhu převážně jako polemiku se závěry odvolacího soudu; ústavní stížnost však není a nemůže být jakýmsi zvláštním opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů, a to již proto, že Ústavní soud není součástí jejich soustavy. Nutno zde připomenout, že vyloučil-li zákonodárce - v souladu s kautelami ústavnosti - dovolací přezkum ve věcech upravených zákonem o rodině [v rozsahu dle ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], je nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti dovolání cestou ústavní stížnosti.
Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu