ECLI:CZ:US:2009:4.US.2728.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2728/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti G. M., zastoupené Mgr. Petrem Konečným, advokátem advokátní kanceláře v Olomouci, Sokolská 11, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Odo 1304/2006-91 ze dne 24. července 2008 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci č. j. 12 Co 27/2006-65 ze dne 27. února 2006 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na zásah do jejích práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a odst. 4 a z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 26 C 80/2005 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci č. j. 26 C 80/2005-42 ze dne 20. října 2005 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") bylo žalované MUDr. J. E. (dále jen "žalovaná") uloženo zaplatit stěžovatelce částku 89.332,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 21.180,- Kč. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem č. j. 12 Co 27/2006-65 ze dne 27. února 2006 (dále jen "rozhodnutí odvolacího soudu") rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit stěžovatelce částku 89.332,- Kč, se zamítá a stěžovatelka je povinna zaplatit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 18.200,- Kč a stěžovatelce uložil zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 12.605,- Kč. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 33 Odo 1304/2006-91 ze dne 24. července 2008 (dále jen "rozhodnutí dovolacího soudu") zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je mimo jiné uvedeno, že skutková podstata bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu mezi účastnicemi řízení neobstojí z důvodu existence soudního rozhodnutí, které žalované zakládá právo na bydlení v bytě vlastněném stěžovatelkou (dále jen "byt") do zajištění náhradního bytu. Tato situace soudem založeného práva je podle rozhodnutí odvolacího soudu analogická podmínkám §712a občanského zákoníku za podmínek §853 občanského zákoníku, neboť vztahy stěžovatelky a žalované v souvislosti s užíváním bytu žalovanou odpovídají této zákonné úpravě jako obsahem a účelem nejbližší. S tímto závěrem se ztotožnil ve svém rozhodnutí též Nejvyšší soud.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že důvodem podání žaloby bylo získat přiměřenou náhradu za užívání bytu, neboť částku 2.616,- Kč (odpovídající regulovanému nájemnému) za přiměřenou nepovažovala. Svůj nárok přitom odvozovala z práva na vydání bezdůvodného obohacení, neboť mezi ní a žalovanou nikdy nevznikl nájemní vztah a dle jejího názoru proto žalovaná užívala byt bez právního důvodu, za což by stěžovatelce měla náležet náhrada ve výši v daném místě a čase obvyklého nájemného. Stěžovatelka má za to, že i kdyby bylo možno na daný případ analogicky aplikovat §712a občanského zákoníku, chybí zde jakákoli opora pro určení výše částky za užívání bytu, neboť s ohledem na to, že žalované nikdy nesvědčilo právo nájmu bytu, nelze z ničeho dovodit, jaká má být za toto užívání hrazena náhrada. Stěžovatelka se domnívá, že je nutno tuto počítat ve výši obvyklého nájemného v daném místě a čase. Stěžovatelka dále uvádí, že pokud Ústavní soud např. v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 361/06 rozhodl, že obecné soudy musí rozhodnout k žalobě pronajimatelů o zvýšení nájemného v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci, a nemají tedy zamítat takové žaloby pronajimatelů s odkazem na nedostatek zákonné úpravy, čímž přiznal právo na zvýšení nájemného (náhrady za užívání bytu) pronajimatelů vůči legitimním nájemcům, je právo na zvýšení (zaplacení) obvyklé úhrady za užívání bytu vůči osobě, které nájemní právo nesvědčí, o to silnější. Nepřiznáním práva na přiměřenou náhradu za užívání bytu měly obecné soudy podle stěžovatelky porušit její právo vlastnit majetek a jeho omezení strpět pouze za náhradu podle čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny.
Stěžovatelka dále uvádí, že z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 777/07 vyplývá, že dospěje-li odvolací soud k výroku na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž účastníky neseznámí a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, je to odepřením práva na slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka souhlasila s rozhodnutím odvolacího soudu bez nařízení jednání, avšak její legitimní očekávání ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na právním posouzení věci soudem prvního stupně, neboť v průběhu odvolacího řízení jí soudem nebylo dáno na vědomí, že by celou věc mohl posoudit odlišně. Také po stěžovatelce nebylo požadováno, aby se k podanému odvolání jakkoli vyjádřila. Stěžovatelka má za to, že tím bylo porušeno i její právo na slyšení a předvídatelnost soudního rozhodnutí podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
II.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci jako účastníků řízení.
Za Nejvyšší soud se vyjádřila předsedkyně senátu 33 Odo JUDr. Ivana Zlatohlávková. Ve vyjádření uvedla, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje a ještě podrobněji rozvádí to, čím bylo argumentováno již v dovolání. Nadále prosazuje názor, že daný případ nebylo možno analogicky poměřovat §712 a občanského zákoníku a i kdyby toto ustanovení bylo možno použít, bylo namístě počítat s nájemným obvyklým v daném místě a čase. Za Nejvyšší soud dále vyjádřila přesvědčení, že se tento soud se všemi těmito argumenty vypřádal a odkázala proto na odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu.
Za Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci se vyjádřil předseda senátu 12 Co Mgr. Pavel Telec. Ve vyjádření uvedl, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci trvá na svém právním posouzení věci a má za to, že argumentace stěžovatelky nedosahuje ústavně-právní roviny. Navrhuje proto ústavní stížnosti nevyhovět.
S ohledem na skutečnost, že tato vyjádření nepřinesla ve věci ničeho nového, nebyla poskytována k replice stěžovatelce.
III.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi. S ohledem na tyto skutečnosti Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Stran odkazu stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu ukládající povinnost obecným soudům rozhodnout v závislosti na místních podmínkách k žalobám pronajimatelů o zvýšení regulovaného nájemného dospěl Ústavní soud k závěru, že v případě stěžovatelky se jedná o odkaz nepřípadný, neboť žalovaná neužívá byt jako nájemce hradící regulované nájemné. Pokud se stěžovatelka domnívala, že žalovaná nehradí za užívání bytu odpovídající náhradu, nic jí nebránilo, aby žalované (jestliže nedošlo k uzavření nájemní smlouvy) zajistila v souladu s rozsudkem ukládajícím žalované byt vyklidit po zajištění bytové náhrady tuto bytovou náhradu. Žalované by pak nezbývalo, než se z bytu vystěhovat. Jinak mohla stěžovatelka podat návrh na výkon tohoto dobrovolně nesplněného rozhodnutí. Stěžovatelka tak, na rozdíl od pronajimatelů pobírajících regulované nájemné od nájemců, které, v žádném z případů posuzovaných Ústavním soudem, nemohli z bytů vystěhovat, mohla žalovanou z bytu vystěhovat a byt pronajmout za nájemné tržní, resp. místně obvyklé. To, že žalované bytovou náhradu nezajistila a ponechala jí byt nadále v užívání, musí jít se všemi důsledky k její tíži.
Pokud jde o odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 777/07, jedná se podle přesvědčení Ústavního soudu taktéž o odkaz nepřípadný. V případě, na který je stěžovatelkou odkazováno, nedošlo po změně právního posouzení věci odvolacím soudem k opětovnému právnímu posouzení věci dovolacím soudem, neboť dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. V projednávaném případě však došlo k meritornímu projednání dovolání stěžovatelky a k opětovnému právnímu posouzení věci, a stěžovatelka tak měla možnost své námitky proti (novému) právnímu posouzení věci učiněné odvolacím soudem uplatnit.
Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručených ústavními normami České republiky, a to včetně těch stěžovatelkou uváděných.
IV.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu