ECLI:CZ:US:2009:4.US.2987.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2987/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatelky E. B., dříve H., zastoupené Mgr. Michalem Varmužou, advokátem se sídlem Kozinova 2, Šumperk, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 28. 7. 2009 č. j. 40 Co 600/2009-22, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Dne 20. 11. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se touto ústavní stížností domáhá zrušení výše napadeného usnesení krajského soudu, neboť má za to, že jím byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jež jsou jí garantována zejména čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížností napadeným usnesením bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelky do usnesení Okresního soudu v Šumperku o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí stěžovatelky, kdy byla stěžovatelkou namítnuta absence vykonatelného exekučního titulu, a to z důvodu, že jí nebyl exekuční titul doručen a není tedy v právní moci. Nedoručení exekučního titulu stěžovatelce bylo způsobeno tím, že stěžovatelce nebylo oznámeno uložení zásilky obsahující platební výměr VZP ČR na poště, neboť v domě, kde stěžovatelka bydlela, neměla instalovánu vlastní poštovní schránku - byla zde pouze společná poštovní schránka, přístupná všem obyvatelům domu. Krajským soudem v Ostravě, pobočkou Olomouc, bylo rozhodnuto o potvrzení usnesení soudu I. stupně o nařízení výkonu rozhodnutí, když dle závěrů krajského soudu pro účinné vyrozumění o uložení zásilky na poště postačí vhození oznámení do společné domovní schránky. Vhození do společné schránky pak soud považuje za vhodný způsob vyrozumění dle §26d zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 592/1992 Sb.").
Stěžovatelka má v této souvislosti za to, že krajský soud porušil její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, když nepřípustným způsobem interpretoval ustanovení §26d zákona č. 592/1992 Sb. a ustanovení §51 vyhlášky Ministerstva informatiky ČR č. 286/2004 Sb., kterou se stanoví poštovní podmínky základních služeb a základní požadavky kvality při jejich zajišťování držitelem poštovní licence, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 286/2004 Sb."), a závěry soudu jsou v rozporu s obecnými principy právní jistoty účastníků řízení.
Ke zkrácení jejího práva na spravedlivý proces pak podle stěžovatelky mělo dojít v řízení před krajským soudem i tím, že ač krajský soud obdržel od VZP ČR, resp. od České pošty, s. p., vyjádření ke skutečnostem uvedeným v odvolání stěžovatelky, tato vyjádření jí nezaslal k replice.
V závěru své ústavní stížnosti stěžovatelka Ústavnímu soudu navrhuje, aby Ústavní soud v prvé řadě odložil vykonatelnost napadaného rozhodnutí a případně i vykonatelnost exekučního titulu v řízení o výkonu rozhodnutí.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, jak krajský soud interpretoval ustanovení §26d zákona č. 592/1992 Sb. a ustanovení §51 vyhlášky č. 286/2004 Sb. K této námitce Ústavní soud poukazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož vyplývá, že krajský soud tuto otázku řešil v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatelka v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s právními závěry odvolacího soudu, pak tím v ústavní stížnosti v zásadě jen polemizuje s jeho závěry a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Namítá-li stěžovatelka dále v ústavní stížnosti, že jí bylo odepřeno právo vyjádřit se k prováděným důkazům [tedy že jí krajský soud nezaslal k replice vyjádření oprávněné VZP ČR (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice), jímž reagovala na odvolání stěžovatelky, respektive že neměla možnost vyjádřit se ke sdělení České pošty, s. p.], pak v této souvislosti je nutno podotknout, že stěžovatelka ani v ústavní stížnosti, v níž měla pro uplatnění svých námitek dostatečný prostor, neuvedla nic, co by skutkovým tvrzením vedlejší účastnice, resp. České pošty, s. p., odporovalo. Přitom jedině tak by stěžovatelka mohla zpochybnit nosné důvody ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu (k tomu budiž poznamenáno, že i podle doktríny replika, popř. duplika nejsou povinné a je na úvaze soudu - při zohlednění obsahu vyjádření, jehož by se případná replika týkala - zda k replice, resp. duplice přistoupí - srov. k tomu přiměřeně Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní : vysokoškolská učebnice. 4. vyd., Praha : Linde, 2006, s. 373.).
V souladu s výše uvedeným pak lze připomenout, že do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení. Takové porušení základních práv stěžovatelky však Ústavní soud neshledal. V rámci svých skutkových zjištění učinil krajský soud závěr, proč považuje vložení výzvy či vyrozumění do společné domovní schránky za "vhodný způsob vyrozumění" dle ustanovení §26d odst. 3 zákona č. 592/1992 Sb., který nelze omezovat pouze na vložení vyrozumění do soukromé poštovní schránky adresáta. Svůj názor přesvědčivě, jasně a logicky odůvodnil a Ústavní soud nemá, co by v této souvislosti k věci zásadního dodal. V souzené věci jde totiž o otázku výkladu běžného práva, což přísluší soudu obecnému; Ústavní soud při přezkoumání jeho rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky. V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že k krajský soud aplikoval běžné právo ústavněkonformním způsobem, nedopustil se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Návrh na odklad vykonatelnosti přitom sleduje osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu