ECLI:CZ:US:2009:4.US.3008.08.1
sp. zn. IV. ÚS 3008/08
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti O. Q., právně zastoupeného JUDr. Šárkou Bendovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Karviná, Karola Sliwky 125, směřující proti obžalobě Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 25. dubna 2007, č.j. 1 KZV 42/2006-76, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. prosince 2007, č.j. 50 T 3/2007-662, a usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. dubna 2008, č.j. 6 To 19/2008-779, a Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2008, č.j. 7 Tdo 1214/2008-851, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, podle kterého se může každý stanoveným způsobem domáhat svého práva u nezávislého soudu, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rovnost účastníků řízení, zaručeného v čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na zachování presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.
Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 a 2 písm. b) a c) trestního zákona, a odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti let. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Vrchní soud v Olomouci zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že v jeho věci byla v přípravném řízení porušena zásada presumpce neviny, neboť od zadržení s ním bylo jednáno jako s osobou vinnou a to s tvrzením, že když se vraždy už jednou dopustil, nepochybně ji spáchal i podruhé. Aniž by byla brána v úvahu obhajoba stěžovatele, podal státní zástupce obžalobu pro trestný čin vraždy a to jako zvlášť nebezpečnou recidivu. Stěžovatel má za to, že obžaloba byla podána neprávem a předčasně.
K porušení zásady rovnosti účastníků řízení došlo jednáním všech orgánů činných v trestním řízení, když byly brány v úvahu pouze důkazy navrhované státním zástupcem a to přestože byly některé důkazy navržené stěžovatelem provedeny. Dále pak odvolací soud nevzal v úvahu námitky uvedené v odvolání, zejména procesní pochybení, jichž se měl dopustit nalézací soud. Jednalo se zejména o hodnocení znaleckého posudku, kdy jeden ze znalců v průběhu hlavního líčení zemřel a vyslechnut tak byl pouze druhý znalec. Odmítnut byl rovněž návrh stěžovatele na provedení výslechu na detektoru lži. Následně stěžovatel uvedl svůj nesouhlas se zjištěními provedenými na místě činu po příjezdu policie a také skutečnost, že v počátcích stíhání neměl možnost účinné obrany, neboť byl natolik rozrušen postupem policie, že nevnímal, co se píše do protokolu.
S ohledem na uvedené navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 50 T 3/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná, z následujících důvodů.
Předně k části ústavní stížnosti směřující proti podané obžalobě je třeba uvést, že obžaloba je jeden z procesních kroků, proti němuž lze brojit především při jednání před soudem ve věci samé. Proto je na tuto část ústavní stížnosti třeba hledět jako na nepřípustnou ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména právě právo na spravedlivý proces.
Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně judikoval, toto hodnocení znovu hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. V rámci provedeného dokazování pak soud jasně a přezkoumatelně vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a na základě jakých úvah. Skutečnost, že soud neprovedl všechny důkazy navržené stěžovatelem, neznamená, že rozhodnutí soudu je nezákonné. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by soud byl povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§2 odst. 5 trestního řádu).
Z odůvodnění rozhodnutí soudu musí být patrno, jak se vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, a jaké skutečnosti v otázce viny a trestu posoudil jako prokázané. Těmto zákonným požadavkům odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odpovídá. Splňuje-li rozhodnutí soudu tyto náležitosti, nelze namítat porušení zásad spravedlivého procesu. Neprovedení navržených důkazů za současného uznání viny stěžovatele by znamenalo porušení procesní zásady in dubio pro reo jen za situace, kdyby hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Tak tomu však v projednávané věci nebylo.
Samo právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, pak neznamená, že je jednotlivci zaručeno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajištěno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl, a nepochybně využil, možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2009
Vlasty Formánkové
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu