ECLI:CZ:US:2009:4.US.3120.08.1
sp. zn. IV. ÚS 3120/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. D., zastoupeného JUDr. Michalem Pacovským, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Praha 8, Nad Rokoskou 38, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. srpna 2004 č. j. 1 T 119/2001-1057, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2007 č. j. 7 To 281/2007-1691 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2008 č. j. 6 Tdo 171/2008-1811, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. prosince 2008, doplněnou podáním dne 29. prosince 2008, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel tvrdil, že v trestním řízení došlo napadenými rozhodnutími k porušení jeho základního práva nebýt stíhán a zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon a práva na spravedlivý proces, které je zaručeno v čl. 8 odst. 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 5 odst. 1 a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 119/2001 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. srpna 2004 č. j. 1 T 119/2001-1057 uznán vinným v bodě II) trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona a v bodě III) trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c), trestního zákona, v obou případech za použití §5 zákona č. 198/93 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu za použití §67a písm. d) trestního zákona, ve znění novely č. 327/99 Sb. a společně s Mgr. J. Š. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let se zařazením pro výkon trestu do věznice s dozorem. Poškození byli se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Na základě odvolání podaného obvodním státním zástupcem pro Prahu 1 a stěžovatelem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. září 2007 č. j. 7 To 281/2007-1691 napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že stěžovatele při nezměněném výroku o vině dvojnásobným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Odvolání stěžovatele odvolací soud podle §256 trestního řádu zamítl. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Dovolání podané stěžovatelem Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. července 2008 č. j. 6 Tdo 171/2008-1811 odmítl podle §265i odst. 3 trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituloval průběh trestního řízení. Porušení ústavních práv spatřoval stěžovatel v tom, že zahájené trestní stíhání nebylo z důvodu promlčení zastaveno, řízení samotné trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu (12,5 let), přípravné řízení bylo vedeno právně neexistující organizací a osobou, která nikdy nebyla policistou či pracovníkem Ministerstva vnitra, obecné soudy odmítaly provést či bagatelizovaly jakýchkoliv důkaz řádně navržený či předkládaný obhajobou. Stěžovatel rovněž namítal, že byl stíhán a zbaven svobody jinak, než stanoví zákon, o jeho právech nerozhodoval nestranný a nezávislý soud a obecné soudy rovněž porušily zásady presumpce neviny, in dubio pro reo a rovnosti zbraní. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu vydaný pod sp. zn. Pl. ÚS 19/93.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Všechny ve věci rozhodující soudy ve svých vyjádřeních shodně uvedly, že k porušení ústavních práv stěžovatele jejich postupem nedošlo a odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Doručená vyjádření soudů nebyla stěžovateli zaslána na vědomí z důvodu, že neobsahovala žádné nové skutečnosti, tvrzení nebo argumentaci.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení, nemůže ani tyto orgány nahrazovat a není ani není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
Výše zmíněná porušení však z napadených rozsudků obecných soudů nevyplývají. V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů - ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů mimo jiné znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí. Dle ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu mají obecné soudy postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jak však vyplývá z nauky i obecně dostupné judikatury Ústavního soudu, obecné soudy jako orgány činné v trestním řízení nejsou v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu. Jsou však povinny každým důkazním návrhem se zabývat, a ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2194/07 in http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy v trestní věci stěžovatele jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám, jde-li o prováděné dokazování, hodnocení důkazů či odůvodnění skutkových zjištění. Soud prvního stupně i soud odvolací podrobně a logicky vysvětlily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování jak výslechem svědků, tak provedením listinných důkazů a v odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl, které provedené důkazy stěžovatele ze spáchání přisouzeného trestného činu usvědčily (str. 23 až 27), zvážil i otázku případného promlčení trestního stíhání (str. 29 až 33) a zdůvodnil zamítnutí návrhů obhajoby na doplnění dokazování (str. 33 až 40). Odvolací soud pak reagoval na výhrady, které stěžovatel uplatnil ve svém řádném opravném prostředku, avšak podle jeho názoru trest uložený na samé spodní hranici zákonné trestní sazby nevyjadřuje všechny jím zmíněné okolnosti a trest by měl být uložen ve výměře čtyř roků. Výslovně však s ohledem na konstatované průtahy v trestním řízení a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 (in http://nalus.usoud.cz), stejně jako k Listině, rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 3 trestního zákona, tedy za užití zmírňujícího ustanovení, do věznice s dozorem, neboť měl za to, že i trest vykonaný v mírnějším typu věznice splní svůj účel. Tímto rozhodnutím přihlížel i k aktuálnímu zdravotnímu stavu stěžovatele.
Ústavní soud zdůrazňuje, že z ústavního principu presumpce neviny, garantovaného čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy, včetně z ní plynoucí zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného" (in dubio pro reo), které jsou promítnuty v příslušných ustanoveních trestního řádu (§2 odst. 2, 5 a 6), vyplývá, že jsou-li možné dva či více výkladů provedených důkazů, nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného, a to právě s ohledem na princip presumpce neviny, která vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno a tam, kde existují jakékoliv pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného. Důvod k zásahu Ústavního soudu do závěrů obecných soudů, které se týkají provádění a hodnocení důkazů, však je dán jen tehdy, "přehlédne-li obecný soud ústavně-právní význam práva na osobní svobodu a zákaz libovůle, pod jejichž zorným úhlem je třeba postupovat při výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem (trestní řád), především pak principu in dubio pro reo" (srov. nález sp. zn. I. ÚS 429/03 in http://nalus.usoud.cz). Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení zásady "in dubio pro reo", konstatuje Ústavní soud, že existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění citované zásady. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, že existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů ve věci provedených, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů (viz usnesení Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 330/04 in http://nalus.usoud.cz). Pravidlo "in dubio pro reo" je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti důvodné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o vině nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy soudem hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jako tomu bylo i v posuzovaném případě, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy respektovaly při výkladu aplikovaných ustanovení §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona jejich účel a význam z hlediska účelu a smyslu právního předpisu jako celku a nevykládaly ho izolovaně jak plyne z textu ústavní stížnosti. Tyto soudy zjistily správně všechny relevantní okolnosti, které na konkrétní dvojnásobný trestný čin měly vliv a na základě důkazních prostředků v řízení provedených dospěly k jednoznačnému závěru, že v daném případě se stěžovatel trestného činu dopustil.
K jednotlivým námitkám, stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněným, Ústavní soud uvádí, že jsou toliko opakováním námitek vznesených stěžovatelem v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení, a to zejména v opravných prostředcích, tj. v odvolání a dovolání. Ve věci rozhodující soudy se námitkami stěžovatele ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly a řádně se s nimi vypořádaly, včetně přihlédnutí městského soudu ke značnému odstupu od spáchání trestné činnosti a délky trestního řízení při výměře délky trestu. K tomu Ústavní soud uvádí, že průtahy v řízení před obecnými soudy (byť by i existovaly a byly neodůvodněné) samy o sobě nemohou vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 628/03 in http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 apod.). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (srov. Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994, Higginsová a další proti Francii, 1998). Zásada rovnosti zbraní vyžaduje, aby byla každé straně poskytnuta možnost předložit její argumenty v podmínkách, které ji nestaví do nevýhodné situace ve srovnání s protistranou (srov. Coeme a další proti Belgii, 2000. Evropský soud pak ponechává na národních soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Novák proti České republice, 2003). Ve světle uvedené judikatury (dostupné na internetových stránkách http://www.echr.coe.int). Ústavní soud uzavírá, že porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces garantované Listinou a Úmluvou v předmětném trestním řízení nebylo shledáno. Stěžovateli nebylo v průběhu řízení bráněno v uplatňování jeho procesních práv, přičemž soudy na základě závažnosti trestné činnosti, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, zjistily relevantní okolnosti k vydání svých rozhodnutí. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu (§125 odst. 1, 134 odst. 2) a argumentace v nich uvedená je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné argumentaci obecných soudů opakovat a na tuto odkazuje. Vzhledem k výše uvedenému pak považuje Ústavní soud odkaz stěžovatele na jím citovanou judikaturu Ústavního soudu za nepřípadnou.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou či Úmluvou chráněného základního práva. Za této situace nemohl Ústavní soud přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu