ECLI:CZ:US:2009:4.US.3190.08.1
sp. zn. IV. ÚS 3190/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. U., právě zastoupeného JUDr. Ladislavem Eretem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 3, W. Churchilla 2, směřující proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 13. listopadu 2008, č.j. 9 VZV 24/2008-308, a Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2008, sp. zn. 1 To 61/2008, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a dále proti usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 13. března 2009, sp. zn. 2 ZT 18/2009, a Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. března 2009, sp. zn. 20 Nt 602/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, konkrétně právo na osobní svobodu zaručené v čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny, jakož i v čl. 1,5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně mělo dojít i k poručení čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Shora uvedeným usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, nadále jen z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) a c) trestního řádu. Stížnost proti tomuto rozhodnutí Vrchní soud v Praze shora napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že o jeho ponechání ve vazbě rozhodlo státní zastupitelství za situace, kdy důvody tvrzené v napadeném usnesení nemají oporu v shromážděném spisovém materiálu a jedná se toliko o spekulace nepodložené konkrétními skutečnostmi.
Rozhodování vrchního soudu pak bylo zatíženo tou vadou, že rozhodnutí bylo vydáno v neveřejném zasedání, u kterého nebyl stěžovatel slyšen v kontradiktorním řízení. Orgány činné v trestním řízení rovněž nevyřizovaly vazební věc přednostně s maximálním urychlením v zákonné lhůtě pěti dnů. Dále stěžovatel uvedl pochybnost, zda se soud důkladně seznámil se spisem tak, aby mohl o věci odpovědně rozhodnout.
Stěžovatel dále odkázal na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezy sp. zn. Pl. ÚS. 45/04 (23/2005 Sb.), II. ÚS 83/06 či I. ÚS 573/02.
S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí ponechání ve vazbě zrušil a současně požádal o rozhodnutí věci přednostně, mimo pořadí, neboť stav omezení jeho osobní svobody stále trvá.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil za Vrchní soud v Praze předseda senátu, který uvedl, že věc napadla vrchnímu soudu dne 3. prosince 2008 a rozhodnutí ze dne 15. prosince 2008 bylo vydáno po 8 pracovních dnech, a to s ohledem na rozsah spisu. Nelze tedy hovořit o nedůvodných průtazích, když ustanovení §146a odst. 1 udává pořádkovou lhůtu "zpravidla do pěti dnů". K samotnému rozhodnutí o trvání vazby pak odkázal na obsah napadeného usnesení. S ohledem na rozsah spisu a na skutečnost, že šlo o první rozhodování o dalším trvání vazby poté, co byl stěžovatel vyslechnut při vzetí do vazby, neshledal soud žádné změny na základních skutečnostech odůvodňujících vazební stíhání stěžovatele. nebyly uveden žádné nové okolnosti, a proto ani výslech nemohl nic změnit a postup odpovídal znění čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Současně účastník odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 684/04, podle kterého závisí na úvaze soudu, zda provede slyšení obviněného při každém rozhodování o trvání vazby. Obdobně i nález sp. zn. I. ÚS 410/04. Na základě uvedených skutečností, jakož i znalost judikatury Ústavního soudu stanovující výslech obviněného při rozhodování o ponechání ve vazbě, soud vychází z konkrétních okolností (druh trestné činnosti, návaznost, mezistátní vazbu aj.). Proto se účastník domnívá, že ústavní stížnost by měla být zamítnuta.
Uvedené vyjádření nepřineslo novou argumentaci či stanoviska, a proto je Ústavní soud stěžovateli k případné replice nezasílal.
Ústavní soud k projednávané věci zjistil, že došlo k jejímu překvalifikování a postoupení Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 9 (2 ZT 18/2009), kde byla rovněž evidována žádost stěžovatele o propuštění z vazby, o které rozhodovalo Obvodní soud pro Prahu 9 (20 Nt 727/2008) a o následné stížnosti Městský soud v Praze (44 To 718/2008).
Následně bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, ve kterém stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, že v jeho věci rozhodlo Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9 dne 13. března 2009, sp. zn. 2 ZT 18/2009, jímž byl stěžovatel nadále ponechán ve vazbě.
Dodatečně pak stěžovatel doplnil ústavní stížnost podáním ze dne 19. března 2009, doručeným Ústavnímu soudu dne 1. dubna 2009, v němž Ústavní soud informoval o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. března 2009, sp. zn. 20 Nt 602/2009, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele. Vzhledem k tomu, že se v jeho věci jednalo o další rozhodnutí, v jehož důsledku byl nadále ponechán ve vazbě, rozšířil ústavní stížnost i proti následnému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 ve spojení s rozhodnutím Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 20 Nt 727/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu ochrana "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných stěžovatelů umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na zákonem vyžadovanou existenci konkrétních skutečností.
Obvodní soud pro Prahu 9 zaslal Ústavnímu soudu společně s usnesením ze dne 26. března 2009, sp. zn. 20 Nt 602/2009, i protokol z jednání, který také stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu. Z protokolu se podává, že bylo nařízeno neveřejné jednání za přítomnosti stěžovatele, jeho obhájce a státní zástupkyně. V tomto neveřejném zasedání byl stěžovatel k věci vyslechnut. Vyjádřil se k osobě, k věci i k dotazu státní zástupkyně, která následně odkázala na odůvodnění svého usnesení ze dne 13. března 2009. Rovněž obhájce odkázal na písemné vyhotovení stížnosti.
V projednávané věci tedy došlo k tomu, že stěžovatel sice nebyl vyslechnut v řízení, z něhož vzešlo původní v ústavní stížnosti napadené rozhodnutí, jak však z následně předložených důkazů vyplynulo, stěžovatel byl dodatečně vyslechnut. Nastala tedy situace, jakou se Ústavní soud již zabýval a vypořádal se s ní například v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 437/05: "Slyšení obviněného nelze posuzovat jen jako procesně technickou náležitost. Jeho smyslem a účelem je nalézt pokud možno co nejvěrnější fakta o tom, zda existují vazební důvody, což lze učinit jen v kontradiktorním procesu. Byl-li skutkový stav týkající se důvodů vazby, byť později, avšak ještě před rozhodnutím Ústavního soudu, takto zjištěn, bylo by výrazem formalismu vázat nedostatek slyšení obviněného jen k rozhodnutí, které zavdalo důvod k ústavní stížnosti. Předmětem řízení o ústavní stížnosti totiž není rozhodnutí obecných soudů, nýbrž tvrzený zásah do základního práva stěžovatele, jehož existenci Ústavní soud posuzuje k datu rozhodování o ústavní stížnosti... Tento závěr není v rozporu ani s nálezy Ústavního soudu zdůrazňujícími nutnost konání slyšení při rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě, ani s rozhodnutími ESLP týkajícími se aplikace čl. 5 odst. 4 Úmluvy."
V projednávané věci se, jak Ústavní soud dále zjistil, stěžovatel ani nedomáhal slyšení před obecným soudem. Touto okolností, ve vztahu k ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu o ponechání stěžovatele ve vazbě se Ústavní soud rovněž zabýval, a to v usnesení sp. zn. III. ÚS 684/04, ze kterého plyne, že: "...Na těchto skutečnostech osobní by slyšení stěžovatele nemohlo ničeho změnit, a to zvláště za situace, kdy stěžovatel v žádosti o výslech před rozhodnutím soudu o jeho stížnosti ani nenaznačil žádnou konkrétní námitku, která by byla způsobilá závěr o trvání vazebního důvodu... změnit, jež by naznačovala, že okolnosti, na kterých bylo omezení jeho svobody založeno, se změnily či zanikly a z nichž by vyplývala nutnost jeho osobního slyšení. Takové nové konkrétní námitky ostatně stěžovatel neuvedl ani v ústavní stížnosti. Stěžovatel tedy ani v řízení před obecným soudem, ani v ústavní stížnosti, netvrdil, že by jeho slyšení mohlo do věci vnést nové skutečnosti, pro rozhodování soudu o vazbě relevantní." .
Tyto závěry tedy neimplikují povinnost soudu konat slyšení jako samostatný úkon trestního řízení. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Jinak řečeno, slyšení obviněného má především význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná. Jak již bylo uvedeno, z pozdějšího rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 20 Nt 602/2009 ze dne 26. března 2009, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl k důvodům trvání vazby obecným soudem slyšen téhož dne, leč jeho výpověď a vysvětlení nevedly obecný soud k závěru, že by důvody k ponechání stěžovatele ve vazbě pominuly. V daném případě lze dovozovat, že závěry, k nimž obecný soud po slyšení stěžovatele dospěl, lze vztáhnout i na rozhodování obecného soudu, které se konalo o necelé čtyři měsíce dříve. Jestliže totiž obecný soud později - již po slyšení stěžovatele - dospěl k závěru, že důvody vazby trvají, lze rozumně usuzovat, že tyto důvody byly nepochybně dány i v době přijetí původního napadeného rozhodnutí. Jinak řečeno, absence slyšení stěžovatele před vydáním napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, byla zhojena poté, co byl slyšen (a měl možnost vyvracet důvody vazby), Obvodním soudem pro Prahu 9 (Obdobně Ústavní soud též ve věci sp. zn. I. ÚS 410/05).
Jakkoliv stěžovatel neuvedl žádné další okolnosti, na základě nichž by měly obecné soudy rozhodnout o jeho propuštění z vazby, odkazuje Ústavní soud na svoji judikaturu, podle které je výklad konkrétních skutečností odůvodňujících rozhodnutí o umístění, resp. o ponechání ve vazbě, především věcí obecných soudů. Ty musí, při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení, posoudit, zda jejich rozhodnutí je nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení. Rozhodování o vazbě přitom nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu je nutno důsledně chápat jako zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení.
V projednávané věci tedy Ústavní soud neshledal, že by postupem Vrchního soudu v Praze či Obvodního soudu pro Prahu 9 došlo k naříkanému zkrácení stěžovatele v jeho zaručených právech.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu