ECLI:CZ:US:2009:4.US.336.09.1
sp. zn. IV. ÚS 336/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. dubna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. J., zastoupené JUDr. Jiřím Rakem, advokátem, AK Štefánikova 58/31, 742 21 Kopřivnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008 č. j. 29 Cdo 716/2007-78 a rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2006 č. j. 11 Co 349/2006-54 a Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. 11. 2005 č. j. 10 C 220/2005-23 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být dotčena na svém právu na soudní a jinou právní ochranu dle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na právu vlastnickém zaručeným článkem 11 Listiny.
Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavním soud, že stěžovatelka se domáhala vydání rozsudku, jímž by bylo správci konkursní podstaty úpadce (stěžovatelčina manžela) uloženo podat u katastrálního úřadu návrh na výmaz zástavních práv k nemovitostem uvedeným v žalobě. Svou žalobu odůvodnila tím, že v rámci vypořádání společného jmění stěžovatelky a úpadce zaniklého prohlášením konkursu na úpadce byly předmětné nemovitosti přikázány do jejího výlučného vlastnictví; protože stěžovatelka uhradila úpadci částku 396.820 Kč na vyrovnání podílů obou manželů, plnila tak ve prospěch konkursní podstaty, což mělo za následek zánik zástavních práv vážících se k těmto nemovitostem ve smyslu ustanovení §28 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 29. 11. 2005 č. j. 10 C 220/2005-23 žalobu zamítl, neboť vypořádání společného jmění a vyplacení částky na vyrovnání podílů není považováno za zpeněžení majetku spadajícího do konkursní podstaty a nemá za následek zánik zástavních práv zajišťujících pohledávky vůči úpadci; jediným způsobem, jak se vyhnout zpeněžení věcí spadajících do konkursní podstaty, je vyplacení zajištěné pohledávky ve prospěch konkursní podstaty nebo složení ceny věci, jíž byla pohledávka zajištěna. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 7. 2006 č. j. 11 Co 349/2006-54 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 10. 2008 č. j. 29 Cdo 716/2007-78 dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost.
Stěžovatelka je názoru, že právní mocí rozsudku o vypořádání společného jmění manželů, na základě kterého byly předmětné nemovitosti přikázány do jejího výlučného vlastnictví, došlo k jejich vyřazení ze seznamu majetku zařazeného do konkursní podstaty. Z tohoto důvodu pak následné výzvy správce konkursní podstaty, aby vyplatila zajištěné pohledávky nebo složila cenu zastavených nemovitostí, považuje stěžovatelka za irelevantní, a proto podala žalobu na vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty; řízení o této žalobě nebylo dosud skončeno. V této souvislosti odkazuje stěžovatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu 31 Cdo 1908/98, dle kterého je rozhodnutí, kterým soud vypořádá bezpodílové spoluvlastnictví manželů, podkladem pro vyloučení věcí, jež byly přikázány manželu úpadce, z konkursní podstaty, přičemž žaloba o vyloučení věci již není nutná. Pokud správce konkursní podstaty navrhl vypořádání společného jmění manželů přikázáním nemovitostí do výlučného vlastnictví stěžovatelky a přijal podíl na vypořádání do konkursní podstaty, činil tak úmyslně za účelem pozdějšího opakovaného vylákání další částky ze zpeněžení tohoto majetku. V opačném případě by byl správce zavázán vyplatit stěžovatelce podíl, přičemž je z praxe známo, že by takovou pohledávku zařadil až do II. třídy, kde jsou pohledávky uspokojovány v minimální výši.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a řádně zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Žádné z výše uvedených pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Stěžovatelce se ze strany okresního soudu dostalo detailního rozboru předmětné právní problematiky spojeného s výkladem důvodů, pro které soud nepřisvědčil jejímu právnímu názoru, přičemž Ústavní soud nemá proti takovému výkladu námitek v intencích své přezkumné pravomoci. Při argumentaci rozhodnutím Nejvyššího soudu stěžovatelka opomíjí skutečnost, že v dané věci nebyly předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů věci zatížené zástavním právem, a proto se jejich právní režim po přikázání do výlučného vlastnictví jednoho z manželů lišil.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatelce nezdařilo prokázat porušení jí ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu