ECLI:CZ:US:2009:4.US.368.09.1
sp. zn. IV. ÚS 368/09
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti A. H., právně zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Vyškov, Puškinova 5, směřující proti usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 25. listopadu 2008, č.j. 8 As 47/2008-39 a Krajského soudu v Brně ze dne 15. srpna 2008, č.j. 29 Ca 137/2008-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho práva zaručená v čl. 1, čl. 6, čl. 13, čl. 14, čl. 17 a v čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i v čl. 1 odst. 1 a 2 a v čl. 4 Ústavy ČR, a dále v čl. 1, čl. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 5, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným usnesením Krajského soudu v Brně byla odmítnuta správní žaloba stěžovatele ze dne 2. června 2008 (výrok I.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů (výrok II.). O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud shora citovaným usnesením, kterým kasační stížnost odmítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti popsal situaci, která jej vedla k podání správní žaloby. Tu krajský soud odmítl, když neshledal, že by napadené úkony správních orgánů byly správními rozhodnutími. Kasační stížnost pak Nejvyšší správní soud odmítl pro podání po uplynutí zákonné lhůty.
Stěžovatel brojil proti faktu, že se Nejvyšší správní soud nezabýval jeho důvodnou stížností, když protiprávně (rozpor s čl. 6 Úmluvy) posoudil jeho kasační stížnost za podanou po lhůtě. Rovněž ustanovení §50c odst. 4 o.s.ř., které Nejvyšší správní soud aplikoval, označil stěžovatel jako porušení čl. 6, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy a čl. 1, čl. 2, čl. 4, čl. 5, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny.
S ohledem na uvedené navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 137/2008, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná, a z části nepřípustná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen.
Z předložených listin pak Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší správní soud správně aplikoval ustanovení §50c odst. 4 o.s.ř., podle kterého, není-li písemnost vyzvednuta do 10 dnů v případě zásilky určené do vlastních rukou, považuje se poslední den této lhůty za den doručení. Pokud tedy desátý den od uložení zásilky (shora citované rozhodnutí krajského soudu o správní žalobě) připadl na 2. října 2008 a stěžovatel si zásilku fakticky převzal až 4. října 2008, běžela lhůta k podání kasační stížnosti již od 2. října 2008. Nelze přijmout výklad stěžovatele, podle kterého je pro zahájení běhu lhůt potřeba skutečného převzetí rozhodnutí. Definice presumpce doručení v §50c odst. 4 o.s.ř., není a ani nemůže být porušením zaručených práv.
Pokud tedy jde o napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, lze uzavřít, že toto rozhodnutí nebylo řádně a včas napadeno opravným prostředkem. Proto je část ústavní stížnosti směřující proti tomuto rozhodnutí potřeba považovat za nepřípustnou ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a jako takovou tuto část ústavní stížnosti odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak bylo založeno na zákonné interpretaci zákona a jeho správné aplikaci. Tímto postupem nedošlo ke stěžovatelem naříkaným zásahům do jeho základních práv. Nejvyšší správní soud v řízení postupoval v souladu s procesními předpisy a své závěry řádně odůvodnil. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2009
Vlasty Formánkové
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu