ECLI:CZ:US:2009:4.US.383.09.1
sp. zn. IV. ÚS 383/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky P. V., zastoupené Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1167/2007-62 ze dne 22. října 2008 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 161/2006-46 ze dne 27. září 2006 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejích ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 11 odst. 4, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4-8 sp. zn. 8 C 7/2005 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4-8 ve sporu o vyklizení bytu rozsudkem č. j. 8 C 7/2005-24 ze dne 11. ledna 2006 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") žalované A. V. (dále jen "žalovaná") uložil vyklidit č. 17 o velikosti 3+1 nacházející se v 6. nadzemním podlaží domu č.p. 1257 v Praze 4, Tajovského 3 a vyklizený jej předat stěžovatelce do 15 dnů od zajištění náhradního bytu a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 28 Co 161/2006-46 ze dne 27. září 2006 (dále jen "rozhodnutí odvolacího soudu") rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 1167/2007-62 ze dne 22. října 2008 (dále jen "rozhodnutí dovolacího soudu") odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Rekapitulace odůvodnění uváděných rozhodnutí a řízení jejich vydání předcházejících není třeba, neboť tyto skutečnosti jsou účastníkům známy.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že dovolací soud se ve svém rozhodnutí nevypořádal s argumentací stěžovatelky, že řízení odvolacího soudu bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tudíž rozhodnutí soudu odvolacího bylo rozhodnutím překvapivým. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 523/02. Odvolací soud v průběhu řízení podle stěžovatelky nevyjádřil svůj názor na věc a nevyslovil, že rozhodnutí soudu prvního stupně je vydáno na základě nesprávného právního posouzení věci. Stěžovatelka pak nemohla předpokládat, že odvolací soud rozhodne způsobem jak rozhodl, a to tím spíše, že má jít o rozhodnutí podle analogie, za použití ustanovení, která se přímo na daný případ nevztahují. Stěžovatelka se tak nemohla účinně bránit. Stěžovatelka odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 144/99, kdy skutkový stav této věci má být na daný skutkový stav přiléhavější, než rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž je poukazováno odvolacím soudem. Stěžovatelka zpochybňuje aplikaci ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku, na základě kterého byl stěžovatelce odepřen výkon práva pro jeho rozpor s dobrými mravy a žalované přiznána bytová náhrada. Uvádí, že je to naopak žalovaná, kdo užívá nemovitost stěžovatelky v rozporu s dobrými mravy. Špatným posouzením skutkového stavu odvolacím a dovolacím soudem mělo dojít k zásahu do práva stěžovatelky vlastnit majetek. K tomu stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 190/94.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vysloví právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod ke kasaci jejich rozhodnutí.
Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy postupovaly v řízení v souladu s procesními předpisy a i přes dílčí pochybení v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly věcně správně a v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily. Námitky stěžovatelky uváděné v ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za neopodstatněné. Pokud jde o námitku směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu stran nevypořádání se s vadou odvolacího řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zjistil Ústavní soud, že s touto námitkou se dovolací soud ve svém rozhodnutí vypořádal, a to naprosto dostatečně. Ústavní soud, nemaje cokoli dalšího dodat, na rozhodnutí dovolacího soudu odkazuje. Povinnost zajištění bytové náhrady pro žalovanou odůvodnil odvolací soud ve svém rozhodnutí s poukazem na ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku. Toto rozhodnutí nemohlo být rozhodnutím překvapivým, neboť na toto ustanovení bylo v této souvislosti v řízení před odvolacím soudem žalovanou poukazováno. V tomto aspektu se projednávaná věc liší od případu, o němž bylo rozhodnuto stěžovatelkou uváděným nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 523/02 - v tomto případě odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, aniž by toto právní posouzení bylo jakkoli (některým z účastníků nebo soudem) v odvolacím řízení prezentováno. Další stěžovatelkou uváděné rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 144/99 neexistuje. V aplikaci ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku na věc stěžovatelky neshledal Ústavní z hlediska v předchozím odstavci uvedených principů nic, co by odůvodňovalo kasaci v záhlaví citovaných rozhodnutí. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 190/94 shledal Ústavní soud nepřípadným. Na rozdíl od případu, o němž bylo uvedeným nálezem rozhodováno, nedošlo v projednávané věci podle názoru Ústavního soudu ke konstituování dosud neexistující povinnosti vlastníka. V projednávané věci byla žalovaná, na rozdíl od žalovaného v případě, o němž bylo rozhodováno posledně uváděným nálezem Ústavního soudu, (řádným) nájemcem bytu.
Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručených ústavními normami České republiky, a to včetně těch stěžovatelkou uváděných.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu