ECLI:CZ:US:2009:4.US.508.09.1
sp. zn. IV. ÚS 508/09
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. J., právně zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 8, Davídkova 654/27, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. října 2008, č.j. 21 T 67/2008-367, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2009, č.j. 67 To 381/2008-432, a návrhu na odložení vykonatelnosti citovaných rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zaručeným v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces u nestranného a nezávislého soudu, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na zákonného soudce, zaručeného v čl. 38 odst. 1 Listiny, práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům, zaručeným v čl. 38 odst. 2 Listiny, a práva na presumpci neviny zaručeného v čl. 40 odst. 2 Listiny.
Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona ve formě spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Dále byla stěžovateli, spolu s ostatními odsouzenými, uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému na náhradu škody částku 584.932,- Kč. Odvolání proti rozsudku, podané stěžovatelem i dalšími spoluodsouzenými, Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že zásah do svých zaručených práv spatřuje především v tom, že stěžejní důkaz proti němu, rekognice, nebyla provedena v souladu se zákonem a nebyla tedy procesně použitelná. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 37/01 a rovněž na judikát Nejvyššího soudu, sp. zn. 2 Tzn 90/1997. Citovaná rozhodnutí uvádí, že má-li být zjištěna totožnost pachatele trestného činu, primárně má být provedena "in natura" tedy předvedením podezřelého, společně s dalšími osobami, před svědka. Pouze v případě, kdy není podezřelá osoba zjištěna, lze použít rekognici z fotografií, přičemž fotografie podezřelého má být předložena společně s dalšími fotografiemi osob podobného vzhledu. V jeho případě však byla použita fotorekognice u výslechů dne 22. ledna a 1. února 2008, ačkoliv stěžovatel byl jako podezřelý ustanoven již 11. ledna 2008. Při rekognici byly navíc předloženy fotografie osob, které neměly podobný vzhled (jen stěžovatel byl zcela bez vlasů).
Stěžovatel dále uvedl, že výslech obžalovaného S. byl proveden bez přítomnosti obhájce stěžovatele a tedy v rozporu s trestním řádem. Soudy tedy nebyly nestranné a použití tohoto důkazu vedlo k porušení zásady "in dubio pro reo".
Poslední námitka stěžovatel směřovala proti skutečnosti, že dle vyrozumění měl o odvolání rozhodovat senát vedený JUDr. Vladimírem Cvetlerem, věc však projednával senát vedený JUDr. Tomášem Stuchlíkem. Došlo tedy k porušení práva na zákonného soudce. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Současně s ústavní stížností stěžovatel předložil i žádost dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť má za to, že takový postup nebude v rozporu s veřejným zájmem a pro stěžovatele by znamenal nepoměrně menší újmu, než jaká může vzniknout třetím osobám při neodložení vykonatelnosti.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 21 T 67/2008, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Z předloženého spisu soudu prvého stupně, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že námitky, které stěžovatel přeložil v ústavní stížnosti, užil již při jednání nalézacího soudu, jakož i v odvolání proti napadenému rozsudku. Jak v napadeném rozsudku tak i v napadeném usnesení se soudy předloženými námitkami zabývaly a vypořádaly se s nimi.
Důvody, pro které byla provedena rekognice pomocí fotografií namísto rekognice "in natura" soudy dostatečně osvětlily, přičemž ani Ústavní soud neshledal za daných okolností pochybení v takovém závěru. Rovněž námitkou stěžovatele, týkající se výslechu jednoho obžalovaného v nepřítomnosti obhájců ostatních spoluobžalovaných, se obecné soudy zabývaly. Dospěly přitom k závěru, že takto provedený výslech nelze použít jako usvědčující důkaz. Z hlediska posouzení celé věci však byl stěžovatel usvědčen dalšími důkazy. Soudy tedy zcela v souladu s ústavním pořádkem posoudily použitelné a předložené důkazy, na jejichž základě dospěly k jednoznačnému závěru o vině a trestu stěžovatele.
K námitce stěžovatele týkající se práva na zákonného soudce si Ústavní soud vyžádal rozvrh práce Městského soudu v Praze pro rok 2008 a 2009. Z něj zjistil, že senát 67 To rozhodoval v obsazení plynoucím z uvedeného rozvrhu. Změna předsedy senátu, daná vnějšími okolnostmi, proběhla v souladu s rozvrhem práce, nebyla tak způsobilá zkrátit stěžovatele v jeho zaručeném právu.
Stěžovatel tedy neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci tedy senátu Ústavního soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu