ECLI:CZ:US:2009:4.US.561.09.1
sp. zn. IV. ÚS 561/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Prof. Ing. arch. I. R., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem v Brně, Marie Steyskalové 62, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. srpna 2006 č. j. 1 Co 157/2005-206 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2008 č. j. 30 Cdo 410/2007-231, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. března 2009, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práv v ústavní rovině, a to porušením čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 dodatkového protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 23 C 47/2000 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 27. prosince 2000 domáhal po Ing. J. B. (dále jen "žalovaný") zaplacení 350 000,- Kč s přísl. relutární satisfakce z titulu porušení zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "autorský zákon"). Krajský soud v Brně vyšel ze zjištění, že stěžovatel je autorem studie "Centrum obchodu a služeb, Horní ulice, Žďár nad Sázavou" z roku 1993 a autorem architektonické části ke stejné stavbě z roku 1994 - obchodnímu centru KONVENT. Spornou zůstala otázka, zda žalovaný, který vypracoval v roce 1996 definitivní projektovou dokumentaci k územnímu řízení, stavebnímu řízení a realizační dokumentaci obchodního centra KONVENT, zasáhl do autorských práv stěžovatele.
3. Rozsudkem ze dne 22. dubna 2005 č. j. 23 C 47/2000-186 Krajský soud v Brně žalobě mimo návrhu na zaplacení úroku z prodlení vyhověl. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že k zásahu do autorských práv stěžovatele došlo a přiznal mu právo na náhradu nemajetkové újmy.
4. K odvolání žalovaného proti vyhovující části a části týkající se nákladů řízení Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. srpna 2006 č. j. 1 Co 157/2005-206 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil tak, že návrh na zaplacení 350 000,- Kč zamítl. Odvolací soud při rozhodování ve věci samé vyšel ze skutkového stavu zjištěného krajským soudem, avšak neztotožnil se s jeho posouzením otázky promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy vyjádřené v penězích. Konstatoval, že pokud k porušení práva stěžovatele jako autora došlo v průběhu roku 1996, je toto jeho právo promlčeno ve smyslu ustanovení §100 odst. 1 a 2 a §101 občanského zákoníku.
5. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelem zamítl rozsudkem ze dne 11. prosince 2008 č. j. 30 Cdo 410/2007-231. Nejvyšší soud dovodil stejně jako odvolací soud, že v posuzovaném případě jde o osobní právo majetkové povahy a proto právo na zadostiučinění v peněžité částce podle ustanovení §32 odst. 1 věta druhá autorského zákona promlčení podléhá.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v době podání žaloby a řešení sporu vycházel jako žalobce z ustálené rozhodovací praxe o nepromlčitelnosti autorských práv. K posunu v rozhodovací činnosti soudu došlo z hlediska judikatorní činnosti Nejvyššího soudu až v roce 2008. Stěžovatel má proto za to, že se mu nedostalo spravedlivého procesu z hlediska ochrany jeho duševního vlastnictví resp. majetkových práv autorské povahy a že vyhověním námitce promlčení byl dán prostor pro výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Ochrana práv stěžovatele se stala věcí nahodilosti, tedy konkrétně rychlosti rozhodovací činnosti soudu, posuzováno z hlediska doby, kdy byla podána žaloba a tzv. posunu v judikatorní činnosti soudu v řádu let, probíhajícího soudního procesu, který nebyl konformní s právem stěžovatele, aby jeho záležitost byla projednána v přiměřené lhůtě. Tím byla podle názoru stěžovatele porušena ochrana legitimního očekávání, které je integrální součástí ochrany majetkových práv.
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. V každém právním systému existuje kontradikce mezi zájmem na předvídatelnosti práva a jeho stabilitě na jedné straně a flexibilitou právního vývoje a zájmem na vývoji práva s ohledem na měnící se společenské podmínky na straně druhé [Zdeněk Kühn, Michal Bobek, Radim Polčák (eds.): Judikatura a právní argumentace, Auditorium, Praha 2006, str. 28].
9. V posuzovaném případě nepochybně došlo v průběhu řízení ke změně právního názoru pokud jde o promlčení práva na zaplacení peněžní částky podle ustanovení §32 odst. 1 autorského zákona v souvislosti s vydáním rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2008 č. j. 31 Cdo 3161/2008-156. Skutečnost, že institut promlčení ve vztahu k žalovaného nároku prošel určitým judikatorním vývojovým procesem, nezakládá podle názoru Ústavního soudu jeho protiústavnost, neboť představuje součást rozhodovací praxe orgánů veřejné moci (zvláště pak soudů) a v nich obsažená interpretace tvoří v materiálním smyslu součást příslušné právní normy, od níž se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem v právo.
10. Z principu právní jistoty, který neoddělitelně patří ke znakům právního státu a z něj plynoucího principu ochrany oprávněné důvěry v právo a v totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva, nýbrž ten požadavek, aby tato změna byla s ohledem na konkrétní okolnosti, jako je kupř. objektivní vývoj společenských podmínek dotýkající se daných skutkových situací, předvídatelná nebo případně nepředvídatelná změna výkladu v době jejího uskutečnění byla transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované. Pouze takto transparentně vyložené myšlenkové operace, odůvodňující divergentní postup nezávislého soudu, resp. soudce, vylučují, v rámci lidsky dostupných možností, libovůli při aplikaci práva (srov. nález ze dne 25. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 252/04 in http://nalus.usoud.cz).
11. Podle přesvědčení Ústavního soudu ve věci rozhodující soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly věcně správně a zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi a splnily své povinnosti tak, aby bylo vyloučeno porušení ochrany legitimního očekávání. Navíc skutečnost, že judikatura byla sjednocena právním názorem velkého senátu, přináší zvlášť významné argumenty ve prospěch setrvání na vytvořeném právním základu. S ohledem na právě uvedené Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
12. Jak Ústavní soud opakovaně uvedl (např. rozhodnutí ze dne 6. června 2005 sp. zn. I. ÚS 63/05 in http://nalus.usoud.cz), opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud si je však vědom, že civilní řízení je od svého vzniku (tj. od okamžiku jeho zahájení) až do svého ukončení soudním rozhodnutím složitou činností subjektů zúčastněných na řízení, které vstupují do procesně právních vztahů. Jde o dynamický aspekt civilního procesu, který probíhá a rozvíjí se v čase, a který současně předpokládá určitou pevnou strukturu občanského soudního řízení, jeho jednotlivých fází. O tom, zda dojde k soudnímu řízení a co bude jeho předmětem, rozhodují sporné strany; v tomto smyslu disponují různými procesními prostředky soudní ochrany, jež jsou regulovány zákonem, což je projevem uplatnění další ze základních zásad civilního procesu - zásady dispoziční. Uplatnění této zásady spočívá v možnosti procesních stran disponovat řízením a disponovat předmětem řízení, jako projevu osobní volnosti a dispoziční autonomie ve zvláštních podmínkách civilního řízení. Vytváří se tak předpoklad procesní iniciativy stran, jako hybné síly civilního procesu, když účastníci prosazují svoji vůli v průběhu řízení prostřednictvím procesních úkonů majících nejčastěji podobu návrhu, žádostí či podnětů (např. návrh na zahájení řízení, návrh na doplnění dokazování atd.).
13. Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti pokoušel vést obranu svého zájmu skrze tvrzení, že vyhověním námitce promlčení byl dán prostor pro výkon práva v rozporu s dobrými mravy, ačkoliv tuto obranu neuplatňoval před dovolacím soudem, nemohl ji Ústavní soud akceptovat, neboť tzv. nova nejsou v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na princip subsidiarity, jímž je Ústavní soud vázán, zásadně přípustná a Ústavní soud se touto námitkou nemůže zabývat. (srov. usnesení ze dne 13. září 2005 sp. zn. IV. ÚS 244/05 in http://nalus.usoud.cz).
14. Při hodnocení ústavnosti napadených rozhodnutí je bez významu i námitka délky trvání soudního řízení. Ta je totiž relevantní až pro posouzení případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 in http://nalus.usoud.cz).
15. Porušení práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal. Napadené rozsudky totiž shodně vycházející ze základního rozhodovacího důvodu, jenž má svou oporu v judikatuře Nejvyššího soudu a právní názor, který soudy zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy) v projednávané věci, jsou takto ústavně souladným výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
16. Pro uvedené shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a proto ji podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu