ECLI:CZ:US:2009:4.US.576.09.1
sp. zn. IV. ÚS 576/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. dubna 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. V., zastoupeného Mgr. Evou Ciprysovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Laurinova 1049, proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, sp. zn. 56 Nt 3/2008 ze dne 9. 10. 2008 a Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 To 120/2008 ze dne 9. 12. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou stížností napadá, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených napadených rozhodnutí, byla tato vydána v řízení o návrhu stěžovatele na povolení obnovy trestního řízení proti němu vedenému u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, pod sp. zn. 56 T 3/2008. Usnesením soudu I. stupně shora označeným nebylo v uvedeném řízení vyhověno návrhu stěžovatele na vyloučení předsedy senátu Mgr. Petra Neumanna z vykonávání úkonů v trestním řízení, když podle obsahu odůvodnění tohoto rozhodnutí nebyly shledány důvody pro jeho vyloučení, uvedené v ustanovení §30 odst. 1 trestního řádu. Odvolací soud, který věc posuzoval z podnětu stížnosti stěžovatelem do prvostupňového rozhodnutí podané, pak stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl, neboť ze spisového materiálu, jak uvedl, nezjistil žádný poměr jmenovaného soudce k osobám uvedeným v označeném ustanovení. Pokud jde o pochybnost stěžovatelem zdůrazňovanou ve vztahu k projednávané věci a v souvislosti s tím i nestrannost rozhodování, odvolací soud zdůraznil, že předseda senátu sice opakovaně v minulosti řešil návrhy stěžovatele na obnovu řízení, všechna jeho rozhodnutí však byla podrobena přezkumu na základě podaných opravných prostředků a i samotná trestní věc byla rovněž přezkoumávána soudy vyšších stupňů i soudem Ústavním. Nelze tak ani podle odvolacího soudu dospět k jinému závěru, než který byl učiněn již při řešení předchozích námitek stěžovatele o podjatosti jmenovaného předsedy senátu.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel - obdobně jako v předcházejícím řízení - tvrdí, že jmenovaný soudce je proti němu zaujatý a není schopen celou věc nezávisle a spravedlivě posoudit, jeho podjatost je zřejmá z rozhodování ve věci stěžovatele, nepřezkoumávání jeho námitek a návrhů na doplnění dokazování a lze ji také předpokládat v souvislosti s trestním oznámením a kárnou žalobou, které stěžovatel na soudce podal. Přestože žádal o vyloučení tohoto soudce, on sám tuto žádost zamítl a zároveň jím byla zamítnuta i jeho žádost na obnovu řízení a to ještě před pravomocným rozhodnutím o podjatosti. Dále pak ve stížnosti stěžovatel poukazuje na vady řízení o povolení obnovy a podrobuje kritice i předcházející řízení včetně postupu při vyšetřování a přípravném řízení.
Ústavní stížnost není důvodná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, Praha: C. H. Beck, 1995, str. 257). Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Obecné soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích řádně vysvětlily, proč nepovažují soudce projednávajícího návrh stěžovatele na obnovu řízení za podjatého a rozvedly důvody, pro něž tento soudce nebyl vyloučen z vykonávání úkonů v trestním řízení, jejich závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a na odůvodnění jejich rozhodnutí tak lze odkázat. I když by bylo možno souhlasit s výhradou stěžovatele, pokud by odpovídala skutečnosti, že rozhodnutí o obnově řízení nemělo být vydáváno před pravomocným rozhodnutím o nevyloučení soudce posuzujícího návrh na obnovu řízení, není k ní možno v tomto řízení přihlížet, neboť předmětem přezkumu Ústavního soudu je nikoliv rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení, nýbrž rozhodnutí o nevyloučení jmenovaného soudce soudu I. stupně. Z téhož důvodu proto nebylo třeba se ani zabývat námitkami stěžovatele, vztahujícími se k předcházejícímu řízení, zejména také za situace, kdy jmenovaný soudce samotnou trestní věc stěžovatele nerozhodoval a meritorní rozhodnutí v ní nevydával. Zabýval se teprve návrhy stěžovatele na obnovu řízení, jím vydaná rozhodnutí však, jak poznamenal již odvolací soud, byla předmětem přezkumu v odvolacím řízení. K námitce stěžovatele o tom, že o jeho návrhu na vyloučení rozhodoval soudce, kterého navrhoval k vyloučení, třeba odkázat na právní úpravu - §31 trestního řádu - která takový postup umožňuje, jakož i na zamítavé rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/08 a jeho zdůvodnění, jež se ústavností této úpravy zabývalo. Z uvedených důvodů Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, nezjistil, a proto jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2009
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu