ECLI:CZ:US:2009:4.US.686.09.1
sp. zn. IV. ÚS 686/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Evou Smižanskou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Budečská 6, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1297/2008 ze dne 10. prosince 2008, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 70/2007 ze dne 12. září 2007 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 1 T 31/2005 ze dne 29. listopadu 2006 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 - 40 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 1 T 31/2005 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 1 T 31/2005 ze dne 29. listopadu 2006 byl stěžovatel spolu s dalšími obviněnými uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle §250 odst. 2) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený Pivovar Staropramen, a.s. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 8 To 70/2007 ze dne 12. září 2007 podle §256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 7 Tdo 1297/2008 ze dne 10. prosince 2008 podle §265i odst. 1 písm. d) trestního řádu odmítl, neboť nesplňovalo náležitosti dovolání.
S ohledem na důvod odmítnutí dovolání stěžovatele Nejvyšším soudem se Ústavní soud zaměřil nejprve na posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1297/2008 ze dne 10. prosince 2008. Stěžovatel v ústavní stížnosti žádné výtky stran tohoto rozhodnutí neuvádí.
Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát poukázal na to, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí Nejvyššího soudu z hlediska jeho ústavnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této části není důvodná.
Podle §265i odst. 1 písm. d) trestního řádu Nejvyšší soud odvolání odmítne, nesplňuje-li náležitosti obsahu dovolání.
Dovolání stěžovatele podané u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 13. února 2008 nesplňovalo náležitosti stanovené pro dovolání §265f odst. 1 trestního řádu. Proto byl stěžovatel v souladu s §265h odst. 1) Obvodním soudem pro Prahu 5 vyzván k odstranění těchto vad, o kterých byl výslovně vyrozuměn, a to v zákonné čtrnáctidenní lhůtě. Zároveň byl poučen o tom, že v případě včasného neodstranění vytýkaných vad bude dovolání odmítnuto. Stěžovatel na výzvu reagoval podáním doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 6. května 2008, kterým se pokusil vady podaného dovolání odstranit. To se mu však, ač byl zastoupen advokátem, nezdařilo, neboť ani v podání doručeném Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 6. května 2008 neuvedl žádný z taxativně trestním řádem stanovených důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) - l), ani jeho zákonné znění.
Za této situace dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud nepochybil, když s ohledem na uvedené skutečnosti dovolání stěžovatele s odkazem na §265i odst. 1 písm. d) trestního řádu odmítl, neboť postupoval v souladu s citovaným kogentním ustanovením "jednoduchého práva". Své rozhodnutí též v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnil. Ústavní soud, nemaje potřebu k němu cokoli dodat, na ně odkazuje. V usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1297/2008 ze dne 10. prosince 2008 tak není možno spatřovat protiústavní zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. V části proti němu směřující je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Následně se Ústavní soud zaměřil na posouzení zbývající části ústavní stížnosti. Se zřetelem k výše učiněným závěrům bylo nejprve třeba zkoumat, zda jsou splněny všechny podmínky pro její věcné projednání.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle §75 odst. 2 cit. zákona.
Podmínkou, která musí být splněna ještě před podáním ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je tedy vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.
V případě stěžovatele bylo posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně jeho práva ve smyslu citovaného §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu poskytoval, dovolání.
Jak bylo uvedeno výše, stěžovatelovo dovolání neobsahovalo stanovené náležitosti, a stěžovatel tento nedostatek neodstranil ani na výzvu soudu. Tím se stěžovatel dopustil procesního pochybení, které mělo za následek nezbytnost odmítnutí dovolání. Nejvyššímu soudu tak bylo zabráněno, aby se dovoláním věcně zabýval. Stěžovatel tak vlastním jednáním tento opravný prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval, (řádně) nevyčerpal. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, 2001, str. 330, shodně rovněž usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 209/01 a sp. zn. II. ÚS 143/2000).
Nevyčerpání procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje (v daném případě dovolání) zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V části směřující proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 70/2007 ze dne 12. září 2007 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 1 T 31/2005 ze dne 29. listopadu 2006 se tak jedná o nepřípustný návrh.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. července 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu