ECLI:CZ:US:2009:4.US.722.06.1
sp. zn. IV. ÚS 722/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele V. Š., zastoupeného JUDr. Martinem Vlasákem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 119, Kouřim, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 193/2006-137 ze dne 26. 7. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 13. 11. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 13 Co 193/2006-137 ze dne 26. 7. 2006.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 21 C 86/2000 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 25. 4. 2000 u obvodního soudu proti České republice - Ministerstvu financí a České republice - Ministerstvu zemědělství žalobu o zaplacení 120 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za nesprávný úřední postup dle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Nesprávný úřední postup stěžovatel spatřoval jednak v pochybeních obecných soudů při rozhodování o jeho restitučním nároku, týkajícím se nemovitostí, náležejících dříve společnosti Jakl a Štěřík, a. s., která byla dle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků (dále jen dekret č. 100/1945 Sb."), znárodněna zestátněním, dále v postupu státu při privatizaci těchto pozemků a konečně i v tom, že doposud nebyl přijat právní předpis, předvídaný ustanovením §7 dekretu č. 100/1945 Sb., na jehož základě by bylo možno odškodnit osoby znárodněním dotčené. Rozsudkem obvodního soudu č. j. 21 C 86/2000-115 ze dne 21. 12. 2005 byla žaloba stěžovatele jako nedůvodná zamítnuta, rozsudkem městského soudu č. j. 13 Co 193/2006-137 ze dne 26. 7. 2006 bylo rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrzeno. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí městského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 600/2007-158 ze dne 21. 4. 2009 jako nepřípustné odmítnuto, neboť Nejvyšší soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla řešena otázka mající po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů].
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že jeho nárok na náhradu škody byl obecnými soudy po právní stránce nesprávně posouzen, v důsledku čehož došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel předložil Ústavnímu soudu vlastní právní náhled na projednávanou věc a navrhl, aby Ústavní soud rozsudek městského soudu č. j. 13 Co 193/2006-137 ze dne 26. 7. 2006 svým nálezem zrušil. V přípise doručeném Ústavnímu soudu dne 1. 11. 2007 pak stěžovatel opětovně popsal některé skutkové a právní okolnosti, za nichž došlo k privatizaci předmětných nemovitostí a opakoval svou polemiku s právním posouzením věci obecnými soudy.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala rovněž veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že netvoří součást soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí současně došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž podstatu neoprávněného zásahu spatřoval v nesprávném hmotněprávním posouzení věci. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu přichází v této souvislosti v úvahu porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem řádně zabývaly, přičemž své závěry, vedoucí k zamítnutí žaloby stěžovatele podrobně a srozumitelně odůvodnily. Jimi provedená interpretace relevantních ustanovení právních předpisů nevybočila z mezí ústavnosti, Ústavnímu soudu proto nepříslušelo jejich závěry jakkoliv přehodnocovat. Ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantuje stěžovateli spravedlivý průběh řízení, nikoliv skutečnost, že bude rozhodnuto dle jeho právního názoru (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn II. ÚS 77/2000, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 14, str. 101 a násl). Pouhý nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení před obecnými soudy není sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jeho ústavně zaručených práv.
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti omezil toliko na obecnou polemiku se závěry obecných soudů, aniž by však konkrétněji reagoval na odůvodnění jednotlivých rozhodnutí, opřená o odkazy na ustálenou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu. Ústavní stížnost byla co do uplatněných námitek obsahově zcela totožná s dovoláním, přičemž Nejvyšší soud se v odůvodnění svého usnesení s námitkami stěžovatele vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Ústavní soud se s jeho závěry plně ztotožnil a pro stručnost na ně v dalším odkazuje. Nad rámec odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud toliko konstatuje, že se již v minulosti vyjádřil i k možnosti žádat náhradu škody za nesprávný úřední postup z důvodu absence prováděcího předpisu k dekretu č. 100/1945 Sb. (usnesení sp. zn. II. ÚS 308/05 ze dne 4. 5. 2006, dostupné na http://nalus.usoud.cz), přičemž dospěl k závěru, že takový postup možný není.
Jelikož Ústavní soud neshledal, že by vydáním napadeného rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu