ECLI:CZ:US:2009:4.US.758.06.1
sp. zn. IV. ÚS 758/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci navrhovatele P. H., právně zastoupeného advokátem JUDr. Vladimírem Krčmou, Střelecká 437, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006 č. j. 20 Cdo 2303/2005-64, výrokům I., III. a IV. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2005 č. j. 28 Co 593-596/2004-46, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 9. 1999 č. j. E 948/99-9, ze dne 8. 12. 1999 č. j. E 948/1999-13 a ze dne 1. 8. 2002 č. j. E 948/1999-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 12. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 5. 1998 sp. zn. 24 C 194/1997 bylo rozhodnuto tak, že soud přivoluje k výpovědi z nájmu bytu ve 4. patře domu č.p. 594 Praha 4, Křesomyslova 12. Vzhledem k tomu, že tak stěžovatel neučinil, podala oprávněná návrh na výkon rozhodnutí, který byl evidován u výše citovaného soudu pod sp. zn. E 948/99.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje především na skutečnost, že o proběhlém nalézacím řízení se dověděl teprve v průběhu řízení exekučního a soudy tak zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces, jež je mu garantováno čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh vedlejší účastnice na výkon rozhodnutí byl dle názoru stěžovatele podáván zcela nedůvodně, neboť stěžovatel prokazatelně v bytě nebydlel. Tuto skutečnost si měl soud prvního stupně zjistit, a to po podání návrhu na vyklizení bytu. Již z exekučního titulu je přitom zřejmé, že byt není stěžovatelem užíván a povinnost vyklidit byt tak byla splněna již před podáním návrhu na výkon rozhodnutí. Stěžovatel neměl v předmětném bytě žádné věci a ani v něm nebydlel.
Za zásadní porušení práva na spravedlivý proces považuje stěžovatel tu skutečnost, že soudy nezjišťovaly místo jeho skutečného pobytu a ani se nepostaraly o to, aby byla v probíhajícím soudním řízení jeho práva řádně hájena. Po vrácení zásilek zaslaných stěžovateli na adresu vyklizovaného bytu a na adresu Pařížská 205/23, Praha 1, se soud nijak nesnažil informovat stěžovatele o probíhajícím soudním řízení, neobrátil se na centrální evidenci obyvatel se žádostí o poskytnutí informací o stěžovateli, nepožádal Policii ČR o zjištění místa pobytu stěžovatele atd., tedy prokazatelně nevyčerpal soudy běžně používané a lehce dostupné možnosti ke zjištění místa pobytu stěžovatele. Přitom již z návrhu vedlejší účastnice je zřejmé, že ani na jedné z pražských adres se stěžovatel nezdržuje. Na místo jakékoli aktivity obvodního soudu směřující k zajištění procesních práv stěžovatele ustanovil soud I. stupně usnesením ze dne 8. 12. 1999 a usnesením ze dne 1. 8. 2002 stěžovateli opatrovníky, kteří však byli zcela nečinní a nijak nehájili práva stěžovatele. Obecné soudy zcela zanedbaly povinnost zjistit skutečný stav věci a vycházely při svém rozhodování pouze z jednostranných tvrzení vedlejší účastnice a nikoliv ze zjištěného skutkového stavu.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
Předně je třeba opakovat, že Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
V souvislosti s projednávaným případem sice Ústavní soud návrh stěžovatele odmítl, to však ještě neznamená, že v rámci proběhlého vykonávacího řízení lze postup obecných soudů považovat za bezvadný. Ústavní soud si vyžádal dotčený spis obvodního soudu a dospěl k závěru, že postup při ustavování opatrovníků L. H. a D. H. nelze považovat za ústavně konformní. Funkce opatrovníka nebyla zákonem stanovena, aby usnadňovala činnost soudu tím, že má kam odesílat písemnosti. Byla vytvořena proto, aby do důsledku hájila zájmy nepřítomného, což představuje mj. studium spisu, podávání vyjádření a vedení celého sporu za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce. Ke skutečnosti, že opatrovníky byli ustanoveni zaměstnanci soudu, srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 843/08 dostupném na http://nalus.usoud.cz/.
Dne 21. 9. 1999 vydal Obvodní soud pro Prahu 4 usnesení ve věci výkonu rozhodnutí vyklizením bytu. Jelikož se uvedené rozhodnutí nepodařilo doručit stěžovateli ani na jednu ze dvou dříve užívaných adres, ustanovil soud stěžovateli opatrovníka, a to justičního čekatele L. H., kterému bylo usnesení o výkonu rozhodnutí doručeno. Stejně tak mu bylo posléze doručeno i usnesení obvodního soudu, jímž byl vyrozuměn o tom, kdy bude proveden výkon rozhodnutí. Dne 21. 5. 2002 vydal Obvodní soud pro Prahu 4 usnesení č. j. E 948/99-21, kterým uložil povinnému zaplatit ČR náklady řízení ve výši 22.825,- Kč. Toto rozhodnutí převzala již nová opatrovnice, a to justiční čekatelka D. H.
Z vyžádaného soudního spisu přitom není zřejmé, že by se soud před ustanovením opatrovníků pokusil jakkoli zjistit pobyt povinného. Z čísla listu 45-47 sp. zn. E 948/99 obvodního soudu vyplývá, že soud učinil úkony směřující ke zjištění pobytu povinného teprve v průběhu roku 2004. Do té doby se neobrátil ani na centrální evidenci obyvatel a ani na Policii ČR. Ze sdělení Ministerstva vnitra z roku 2004 se sice podává, že stěžovatel byl hlášen od 19. 12. 1986 do 10. 7. 2003 k trvalému pobytu na adrese Pařížská 205/23, Praha 1, kam mu byly písemnosti neúspěšně doručovány, to však nic nemění na skutečnosti, že v okamžiku ustanovování opatrovníků byl soud nečinný a nepožádal o spolupráci Policii ČR a ani se neobrátil na evidenci obyvatel. Výše uvedený postup obecných soudů je jim tak třeba vytknout.
Dne 19. 5. 2004 bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 4 doručeno odvolání stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 5. č. j. E 948/99-21. Z podání mimo jiné vyplývá, že se povinný o probíhajícím soudním řízení dozvěděl teprve z upomínky k úhradě pohledávky státu č. j. 51/25/03 ze dne 3. 5. 2004 a k dispozici má pouze výše citované usnesení obvodního soudu. Současně s tím požádal povinný o zaslání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, aby se mohl seznámit s jeho obsahem. Následně podal stěžovatel odvolání do návrhu na výkon rozhodnutí (č. j. E 948/99-9), proti usnesení o nákladech exekuce (č. j. E 948/99-21) a usnesením, jimiž mu byli ustanoveni opatrovníci (č.j. 948/99-13 a 24)
Dle náhledu Ústavního soudu je ve věci podstatné, že Městský soud v Praze projednal odvolání ve vztahu ke všem stěžovatelem napadeným usnesením. Co se týče jeho závěrů stran správnosti postupu nalézacího soudu při nařízení výkonu rozhodnutí, lze zcela odkázat na závěry obsažené jak v odůvodnění městského soudu, tak poté i soudu nejvyššího. V rámci vykonávacího řízení již nelze uplatňovat námitky skutkově náležejících do řízení nalézacího. Měl-li stěžovatel za to, že předchozí rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 5. 1998 sp. zn. 24 C 194/97 mu nebylo řádně doručeno, mohl si poté, co se o jeho existenci dověděl, podat proti němu v zákonné lhůtě odvolání.
Při posuzování otázky, zda došlo postupem orgánů veřejné moci k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, je dle Ústavního soudu třeba vyjít z toho, zda byl tento nějakým způsobem na svých právech zkrácen. S ohledem na to, že stěžovatel měl možnost se v rámci vykonávacího řízení projevit a přednést soudu všechny své námitky a následně odvolací soud vyšel z toho, že mu byla napadená rozhodnutí doručena až dne 8. 7. 2004, nepřistoupil Ústavní soud, s přihlédnutím k zásadě minimalizace zásahu do činnosti státních orgánů, ke kasaci usnesení, jimiž byli povinnému ustanoveni ve vykonávacím řízení opatrovníci. Jednalo by se o pouhý formalizmus, který by neměl s ohledem na povahu věci žádný vliv na probíhající vykonávací řízení. Je sice pravdou, že opatrovníkovi L. H. bylo na rozdíl od stěžovatele doručeno i usnesení, jímž měl být povinný vyrozuměn o vyklizení bytu, ovšem zde se nejedná o úkon, který by bylo lze jakkoli zhojit, a to s ohledem na již proběhlý výkon rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu