ECLI:CZ:US:2009:4.US.782.09.1
sp. zn. IV. ÚS 782/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Jana Musila ve věci stěžovatele M. V., právně zastoupeného advokátkou JUDr. Petrou Musilovou, advokátkou se sídlem Kuřimská 42, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2005 č. j. 6 Ads 74/2004-36, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2004 č. j. 22 Cad 40/2004-9, proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení - detašované pracoviště Ostrava ze dne 22. 4. 2003 č. j. 1354/RAM/2003/3012, proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Přerově ze dne 28. 3. 2003 č. j.X/030/11/03/Za, proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení - detašované pracoviště v Brně č. j. PD 26/1611/03 ze dne 28. 7. 2003, a proti rozhodnutí Městské správy sociálního zabezpečení v Brně ze dne 12. 5. 2003 č. j. 601/3011/80/03/Wer.-VI, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 31. 3. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost postupně doplněná tak, aby splňovala všechny formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladné. Stěžovatel se touto ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních orgánů i soudů správního soudnictví, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních subjektivních práv (svobod), která jsou mu garantována zejména čl. 30 odst. 1, čl. 31 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Dne 22. 4. 2003 bylo rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení - detašované pracoviště Ostrava č. j. 1354/RAM/2003/3012 (dále jen "ČSSZ v Ostravě") potvrzeno rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Přerově ze dne 28. 3. 2003 č. j. X/030/11/03/Za (dále jen "OSSZ v Přerově") o ukončení dočasné pracovní neschopnosti. Dne 28. 7. 2003 bylo rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení - detašované pracoviště v Brně č. j. PD 26/1611/03 (dále jen "ČSSZ v Brně") potvrzeno rozhodnutí Městské správy sociálního zabezpečení v Brně ze dne 12. 5. 2003 č. j. 601/3011/80/03/Wer.-VI (dále jen "MSSZ v Brně"), jímž nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o prodloužení výplaty nemocenského po uplynutí podpůrčí doby.
Proti výše uvedeným rozhodnutím ČSSZ v Ostravě a ČSSZ v Brně podal stěžovatel žalobu u Krajského soudu v Brně, která byla jeho usnesením ze dne 30. 6. 2004 č. j. Cad 40/2004-9 pro opožděnost odmítnuta. Uvedené usnesení napadl stěžovatel kasační stížností. Nejvyšší správní soud ji však výše citovaným usnesením zamítl. Stěžovatel proto využil právě projednávanou ústavní stížnost, aby brojil proti všem výše uvedeným rozhodnutím správních orgánů a soudů správního soudnictví.
V ústavní stížnosti především namítal, že v rámci soudního řízení nebyl proveden jím navržený důkaz, a to výslech odborného lékaře. Dále namítal, že nebyl orgány ČSSZ řádně poučen o možnostech právní ochrany proti jejich rozhodnutím. Kdyby řádně poučen byl, využil by svého práva včas a nemohlo by dojít k odmítnutí žaloby pro opožděnost a k zamítnutí kasační stížnosti.
Ústavní soud ústavní stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl - a stěžovatel na to ostatně i sám upozorňuje - že není vrcholem soustavy obecných (tedy ani správních) soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). V souladu s výše uvedeným Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů - jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva (svobody) jeho účastníků.
Právě naznačené specifické postavení Ústavního soudu vede mj. k tomu, že se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních předpisech.
Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před správními organy i soudy správního soudnictví. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno.
Nezbývá než zopakovat, že je na rozhodnutí obecného soudu, ze kterých důkazů při hodnocení právní věci bude vycházet. Je třeba rovněž zdůraznit, že ke zjištění skutkového stavu soud může přistoupit až tehdy, jsou-li dány minimální procesní předpoklady k posouzení merita té, které věci. Soud tedy se nebude zabývat zjišťováním skutkového stavu, je-li zřejmé, že o věci samé nebude moci rozhodnout. Nadto je třeba respektovat, že ne všechny instance v rámci soudní soustavy mohou nově zjišťovat skutkový stav (to budiž dodáno k námitce stěžovatele o neprovedeném výslechu svědka).
Pokud se týká stěžovatelovy námitky o nesprávném poučení o opravných prostředcích v rámci správního, resp. soudně-správního řízení, pak Ústavní soud zcela odkazuje na odůvodnění obsažené v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu, jež je podle názoru Ústavního soudu zcela ústavněkonformní.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. června 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu