ECLI:CZ:US:2009:4.US.905.09.1
sp. zn. IV. ÚS 905/09
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti A. Š., právně zastoupeného Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Schlesinger a Martének, advokáti, v.o.s., Brno, Slovákova 11, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2007, č.j. 29 Ca 49/2005-48, a Nejvyššího správního soudu ze dne 28. ledna 2009, č.j. 8 Afs 86/2007-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo dle čl. 95 Ústavy ČR.
Dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu v Blansku ze dne 13. května 2003, č.j. 44150/03/283912/3222, byla stěžovateli doměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 1997 ve výši 193.600,- Kč. Odvolání Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 28. prosince 2004, č.j. 5819/03/FŘ 110-0107, zamítlo.
Správní žalobu stěžovatele posuzoval Krajský soud v Brně, který ji shora citovaným rozsudkem zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Kasační stížnost napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl (výrok I.), žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II.) a žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok III.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v jeho věci se Krajský soud v Brně nevypořádal se všemi důkazy předloženými v žalobě a jeho rozhodnutí jsou nesrozumitelná a tedy nepřezkoumatelná. Soud se nevypořádal s důkazy tvrzené zmatečnosti předchozího správního (daňového) řízení, které probíhalo v rozporu se zákonem společně s třetí osobou. Stěžovatel totiž podniká ve sdružení s další fyzickou osobou, avšak jejich sdružení není právnickou osobou, a proto měly být vedeny dvě samostatné daňové kontroly. Kontroly sice byly zahájeny dvěma samostatnými protokoly a byly vydány dvě samostatné závěrečné zprávy, nicméně v průběhu šetření nebylo zřejmé, kterého z účastníků, případně zda obou, se ten který úkon týká, když ve věci byl veden jen jeden spis.
Krajský soud tak měl opomenut, že napadená rozhodnutí finančního úřadu a finančního ředitelství byla vydána po jednom správním řízení, jehož výsledkem bylo několik platebních výměrů. Krajský soud se nevypořádal s tvrzením, že správní orgán přitom opakovaně postupoval v rozporu se zákonem, zejména při opatřování důkazů daňového řízení jako celku. Krajský soud provedl jen důkazy, které chronologicky souvisely se shora citovanými správními rozhodnutími.
Správní soudy se při rozhodování o právech neřídily zákonem č. 150/2002 Sb., soudním řádem správním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s.ř.s."), a zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 49/2005, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Ze spisu krajského soudu se podává, že stěžovatel podnikal s další fyzickou osobou (V. B.) ve sdružení podle §829 a násl. občanského zákoníku, nejedná se tedy o právnickou osobu. Ve věci proběhla dvě samostatná řízení, přičemž kontrolovaná činnost stěžovatele a jeho společníka byla velice provázána. Pokud tedy nabyli dojmu, že se jedná o řízení společné, bylo to dáno tím, že sami nerozlišovali jednotlivé úkony finančních orgánů. Tím se stalo, že stěžovatel a jeho společník reagovali na dva samostatné podněty finančního orgánu, ke dvěma samostatným řízením, jedním společným přípisem, které za oba účastníky sdružení podal jejich společný zástupce.
Takový postup však není možné označit za zmatečné řízení. S těmito okolnostmi se vypořádal již odvolací orgán (finanční ředitelství), jak je ostatně patrné z jeho rozhodnutí.
Jak je dále zjevné z ústavní stížností napadených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu, stěžovatel překládá shodné námitky jako stěžejní pro posouzení jeho věci, ačkoliv z rozhodnutí napadených v ústavní stížnosti je patrné, že oba správní soudy se jimi zabývaly a při posuzování věci na ně kladly patřičný důraz. Fakt, že správní soudy neshledaly námitky ať stěžovatele, a to i v řízeních o jeho dalších správních žalobách, týkajících se dalších daní, nebo V. B. v dalších samostatných řízeních (sp. zn. III. ÚS 2530/07 a I. ÚS 351/08), není možno uzavřít konstatováním, že se nevypořádaly s tvrzenou zmatečností. Právě naopak. Jak Finanční ředitelství, tak i soudy se zabývaly oddělením řízení stěžovatele a V. B. Dospěly k závěru, že i přes provázanost předložených podkladů bylo možno na základě provedeného šetření provést několik kontrol a oddělit je do samostatných závěrů, týkajících se jednotlivých daní pro jednotlivé roky a to u každého z členů sdružení samostatně.
Nad tvrzenou zmatečnost daňového řízení, kterou se zabývaly a s níž se vypořádaly jak finanční orgány, tak i správní soudy, pak stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, z níž by bylo možno dovodit zásah do jeho zaručených práv. Stěžovatel se, zcela v souladu s čl. 36 odst. 2 Listiny, pro své přesvědčení o zkrácení ve svých právech v rozhodnutí orgánů veřejné správy obrátil na správní soud. Ten, vycházeje z čl. 4 Ústavy ČR, poskytl základním právům stěžovatele ochranu, přičemž neshledal v postupu finančních orgánů tvrzené pochybení.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu