ECLI:CZ:US:2009:4.US.907.09.1
sp. zn. IV. ÚS 907/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, Územní pracoviště Brno, Orlí 27, 601 70 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. 28 Co 414/2008 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 5. 2008 sp. zn. 15 C 96/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jejichž zrušení se domáhá. Těmito rozhodnutími, jak patrno z jejich obsahu, byla stěžovatelka zavázána k povinnosti uhradit částku 16.420,- Kč, kterou jí Jednota, spotřební družstvo Moravský Krumlov - v řízení před obecnými soudy žalobce - zaplatil na základě neplatné kupní smlouvy ze dne 28. 11. 2003, vztahující se ke v rozhodnutí obecných soudů specifikovanému pozemku (jenž měl původně žalobce v trvalém užívání). Neplatnost této kupní smlouvy dovodily obecné soudy coby důsledek nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02, tedy na základě toho, že žalobce takto "kupoval" nemovitost, ve vztahu k níž již dříve nabyl vlastnického práva ex lege, resp. stěžovatelka "prodávala" nemovitost, k níž jí nesvědčilo vlastnické právo.
Napadenými rozhodnutími obecných soudů se stěžovatelka cítí být dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a spatřuje v nich rovněž porušení čl. 90 Ústavy ČR. Ve svých stížnostních bodech podrobuje kritice, kromě závěrů, které byly obecnými soudy vyvozeny z označeného nálezu Ústavního soudu, především také závěry, týkající se určitosti žádosti žalobce o převod pozemku v trvalém užívání z vlastnictví státu dle §879c odst. 4 zákona č. 103/2000 Sb. ze dne 28. 8.2000 a posouzení otázky platnosti tohoto právního úkonu i v souvislosti s jeho podpisem pouze jedním z představitelů družstva žalobce.
Poté, co se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí a argumentací stěžovatelky v ústavní stížnosti rozvedené, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud nejprve připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, uváděné již v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal. Učinil tak jak v poměru k namítané neurčitosti žalobcem dne 28. 8. 2000 podané žádosti o převod pozemku do svého vlastnictví, když v tomto směru soud mimo jiné poukázal i na to, že ani orgán, u něhož žalobce svou žádost podal, nedal najevo, že by měl pochybnosti o tom, o převod kterého konkrétního pozemku žalobce žádá, tak i v poměru k tvrzené neplatnosti tohoto úkonu z důvodu nedostatečnosti podpisu. V tomto směru odkázal odvolací soud na závěr soudu I. stupně o tom, že zákon nepředepisoval určité náležitosti žádosti o převod vlastnictví a nejednalo se také o právní úkon, který je ze zákona vyhrazen představenstvu družstva, tudíž nešlo o právní úkon činěný představenstvem družstva, který by vyžadoval podpisu alespoň dvou členů představenstva, tuto žádost učinil místopředseda družstva v rámci svého pověření a byl tak oprávněn sám ji podepsat (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1732/98). Pokud jde o námitky stěžovatelky, týkající se posouzení účinků nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 na existenci ustanovení §879c a násl. občanského zákoníku a na právní vztahy na nich založené, třeba uvést, že konsekvence, jež obecné soudy vyvodily z označeného nálezu, jsou naprosto adekvátní. Pro obecnou dostupnost uvedeného nálezu, s nímž jsou rozhodovací důvody napadených rozhodnutí ve shodě, postačí na jeho obsah odkázat. Nadto je třeba dodat, že obdobné námitky stěžovatelky v uvedeném směru byly již několikrát předmětem posouzení Ústavního soudu v řízeních, v nichž byla rovněž navrhovatelkou (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 755/06, I. ÚS 3084/07, III. ÚS 1952/08, IV. ÚS 2441/08, I. ÚS 3103/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz) a je tak možno i na odůvodnění uvedených rozhodnutí odkázat.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že ani v tomto případě porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2009
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu