ECLI:CZ:US:2009:4.US.932.09.1
sp. zn. IV. ÚS 932/09
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti O. Z., právně zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Štěpánská 630/53, směřující proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. října 2007, č.j. 15 C 144/2004-219, a Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2008, č.j. 21 Co 232/2008-239, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 byla žaloba stěžovatele na zaplacení částky 13.356,- Kč s příslušenstvím zamítnuta (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů částku 6.600,- Kč (výrok II.). Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen (výrok I.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že důvodem žaloby byl vznik škody, k němuž mělo dojít jednáním žalovaného. Ten měl poškodit vozidlo stěžovatele poté, co se jako cyklista dostal do sporu s řidičem po "dopravní nehodě". Dopravní nehoda však nebyla zjištěna a žalovaný byl v důsledku vzniklé škody trestně stíhán pro trestné činy výtržnictví a poškozování cizí věci. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. listopadu 2004, sp. zn. 15 T 58/2004, však byl žalovaný zproštěn obžaloby.
Následně se stěžovatel domáhal náhrady škody v občanskoprávním řízení. To bylo podle jeho tvrzení nesoustředěné, nekoncentrované a poznamenané řadou bezdůvodných procesních rozhodnutí, posléze zrušených odvolacím soudem. V řízení se vystřídali tři soudci soudu prvého stupně a řízení probíhalo téměř pět let. Nakonec byla žaloba stěžovatele zamítnuta napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, který byl odůvodněn nevěrohodností svědka - řidiče stěžovatelova vozidla. Odvolací soud se s hodnocením důkazů ztotožnil.
Stěžovatel namítal, že se jedná o svévolné rozhodnutí, neboť hodnocení provedené obecnými soudy je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. K tomu odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 776/06, III. ÚS 501/04 a IV. ÚS 396/06, v nichž se Ústavní soud svévolí při rozhodování soudů zabýval.
Dále stěžovatel uvedl, že předmětem řízení byla náhrada škody, způsobené v interakci mezi žalovaným a řidičem, přičemž jejich hodnocení události se vzájemně lišilo a události nebyla přítomna žádná další osoba. Podle stěžovatele žalovaný popisoval vznik škody v průběhu jednotlivých řízení odlišně, zatímco řidič stále stejně. Přesto byl soudem prvého stupně posouzen jako nevěrohodný a žaloba byla zamítnuta. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že soudy špatně zhodnotily skutkové přednesy žalovaného, když nezohlednily nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 182/02 a neposoudily jeho svědectví v situaci "tvrzení proti tvrzení" dle nálezu sp. zn. III. ÚS 464/99.
S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisů Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 15 C 144/2004, a Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 15 T 58/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Předmětem řízení o náhradě škody je, jak správně v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl Obvodního soudu pro Prahu 5, zjištění vztahu mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou. V řízení však nebylo jednoznačně prokázáno, že příčinou vzniku škody na majetku stěžovatele bylo protiprávní jednání žalovaného.
Stěžovatel zapůjčil svůj automobil řidiči, který jej vrátil poškozený. Jako příčinu vzniku škody uvedl incident se žalovaným, jemuž nebyl přítomen nikdo další. Znaleckými posudky, použitými již v trestním řízení, bylo prokázáno, že škoda nevznikla v důsledku dopravní nehody, ale jinak.
Ani v trestním řízení se nepodařilo prokázat, že by ke vzniku škody vedlo jednání žalovaného. Ze shodných důkazů pak vycházel i soud v řízení občanskoprávním, který rovněž neshledal v jednání žalovaného jako příčinu vzniku škody.
Pokud pak jde o provádění důkazů a jejich hodnocení, opomíjí stěžovatel skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestanný (čl. 82 odst. 1). Pokud soudy neshledaly, že dostatečně prokázanou příčinu vzniku škody je jednání žalovaného, nemohly rozhodnout o přiznání nároku na náhradu škody stěžovateli.
Rozsudek v trestním řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 byl, s ohledem na vzdání se účastníků práva na odvolání, vyhotoven jako zjednodušený, neobsahující odůvodnění. Proto lze se stěžovatelem souhlasit, že je poněkud nestandardní, pokud nalézací soud (a následně i odvolací soud) odůvodnil nevěrohodnost řidiče pouze s odkazem na závěry soudu, resp. na závěrečné řeči účastníků. Ústavní soud však není přesvědčen, že by se v daném případě jednalo o okolnost, která by byla způsobilá zasáhnout do zaručených práv stěžovatele a to právě s přihlédnutím k dalším skutečnostem a důkazům v předmětném soudním řízení.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Stěžovatel tedy neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Ústavní soud neshledal, že by závěry obecných soudů byly v rozporu s provedeným důkazy, jak stěžovatel namítal, a že by odkaz na judikaturu Ústavního soudu byl případný. Ústavní soud tedy neshledal tvrzený zásah do naříkaných základních práv stěžovatele.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu