ECLI:CZ:US:2009:4.US.959.09.1
sp. zn. IV. ÚS 959/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu V. F., právně zastoupeného Mgr. Danielem Krajčem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Vavroch a partneři, České Budějovice, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. září 2008, č.j. 16 T 20/2008-1865, a Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2009, sp. zn. 9 To 115/2008, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se na Ústavní soud obrátil se svým podáním, jímž se domáhal zrušení shora citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byl zkrácen ve svém právu na spravedlivý proces zaručeném v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V návrhu pak uvedl, že proti shora citovanému rozhodnutí podal rovněž dovolání k Nejvyššímu soudu. Jak Ústavní soud následně zjistil u Krajského soudu v Českých Budějovicích, bylo dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu doručeno soudu prvého stupně dne 16. dubna 2009.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") představuje, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111). Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Jak výše uvedeno, navrhovatel podal dovolání, tedy mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jestliže pak podal ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, probíhá před obecnými soudy příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod. Není tedy důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizací zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť navrhovatel nebyl nucen podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku. Ústavní soud tak činí právě i s ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud ČR o dovolání doposud nerozhodl.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2009
Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka