ECLI:CZ:US:2009:Pl.US.1.09.1
sp. zn. Pl. ÚS 1/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Františka Duchoně, Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jiřího Muchy, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného, Elišky Wagnerové a Michaely Židlické ve věci návrhu Lubora Melicha a Martina Becka, obou zastoupených Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, na obnovu řízení ve věci usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2004 čj. I. ÚS 184/03-27 o odmítnutí ústavní stížnosti navrhovatelů, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, takto:
I. Obnova řízení ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů rozhodnuté Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 184/03 se povoluje.
II. Usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2004 čj. I. ÚS 184/03-27 se ruší.
III. V řízení ve věci původně rozhodnuté pod sp. zn. I. ÚS 184/03 bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 1/09.
Odůvodnění:
1. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 21. 1. 2009 se Lubor Melich a Martin Beck (dále též „navrhovatelé“) domáhali obnovy řízení o ústavní stížnosti skončeného usnesením o jejím odmítnutím ze dne 25. 3. 2004 čj. I. ÚS 184/03-27; řízení o této ústavní stížnosti navazovalo na jejich trestní věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 128/99 a 1 T 169/2001. Navrhovatelé poukázali na vyhovující rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“) ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice (stížnost č. 35450/04) a na ustanovení §119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“).
2. Ústavní soud vychází z toho, že podmínky obnovy řízení stanovené v části druhé, hlavě druhé, oddílu osmém (§119 až §119b) zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě byly splněny.
3. Evropský soud je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná [čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“); §117 zákona o Ústavním soudu; čl. 46 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“)].
4. Návrh na obnovu řízení byl podán oprávněnými osobami a včas (§119 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu); výše uvedený rozsudek Evropského soudu ze dne 24. 7. 2008 se stal konečným dne 24. 10. 2008, tj. po uplynutí tříměsíční lhůty dle čl. 44 odst. 2 písm. b) Úmluvy, jak plyne ze sdělení Evropského soudu právnímu zástupci navrhovatelů ze dne 31. 9. 2008 i samotného rozsudku uveřejněného na internetových stránkách evropského soudu na adrese http://www.echr.coe.int. V tomto rozsudku Evropský soud shledal, že zásahem orgánů veřejné moci bylo porušeno základní právo navrhovatelů zaručené Úmluvou; rozsudek se vztahoval k rozhodnutí Ústavního soudu vydanému v trestní věci navrhovatelů.
5. Návrh byl shledán přípustným podle §119 a zákona o Ústavní soudu, neboť následky porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy trvají a nebyly dostatečně napraveny ani konstatováním Evropského soudu ve výroku 3. jeho rozsudku ze dne 24. 7. 2008, dle něhož „závěr o porušení Úmluvy sám o sobě poskytuje dostatečně spravedlivé zadostiučinění za morální újmu, která stěžovatelům vznikla“, a to již proto, že v uvedeném rozsudku (odst. 59.) výslovně Evropský soud připomenul, že „je přiměřeným prostředkem pro zhojení zjištěného porušení Úmluvy nové řízení nebo obnova řízení“, a to s odkazem na novelu zákona o Ústavním soudu (zákona č. 83/2004 Sb.) připouštějící obnovu řízení před Ústavním soudem.
6. Z ústavní stížnosti a připojených spisů Obvodního soudu pro Prahu 1 T 169/2001 (1 T 128/99) a Ústavního soudu III. ÚS 617/2000 a I. ÚS 184/03 vyplývá následující.
7. Dne 3. 6. 2002 Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „nalézací soud“) poté, co Ústavní soud nálezem ze dne 4. 10. 2001 zrušil předchozí jeho rozhodnutí a rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“), znovu rozhodl tak, že navrhovatele uznal vinnými ze spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele a odsoudil je k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
8. Dne 18. 12. 2002 odvolací soud odvolání navrhovatelů zamítl.
9. Dne 26. 3. 2003 podali navrhovatelé ústavní stížnost. S poukazem na čl. 6 Úmluvy tvrdili, že trestní řízení jako celek nesplňovalo kritéria spravedlivého procesu a že soudy nerespektovaly zásady presumpce neviny a in dubio pro reo. Nahromadění celé řady pochybení podle nich ukazovalo na podjatost soudů, jejichž závěry byly v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Navrhovatelé zejména namítali, že odvolací soud s odkazem na výslech provedený 29. ledna 1999 vykonstruoval přiznání prvního z nich; v této výpovědi totiž první navrhovatel prohlásil, že policistu uhodil teprve poté, co mu byla nasazena pouta, tedy po skončení potyčky, zatímco soud tuto událost situoval na začátek potyčky, aby mohl znevěrohodnit svědkyně P. V., J. J. a Z. Š. Spis rovněž neobsahoval nic, co by podporovalo závěr, že stěžovatelé nebyli po předložení svých dokladů totožnosti vyzváni, aby se dostavili na policejní služebnu; dne 29. září 1999 měl policista B. dokonce prohlásit opak. Navrhovatelé rovněž zopakovali své námitky ohledně výslechu L. konaného 30. března 1999 a ohledně výslechu I. D.; pokud jde o posledně uvedený výslech, napadli argument vyslovený v rozhodnutí ze dne 18. prosince 2002, podle kterého mohl soud libovolně posoudit, zda má být svědek vyslechnut v nepřítomnosti obžalovaných. Trvali též na svém tvrzení, že policisté záměrně nezajistili více svědků onoho incidentu.
10. Dne 25. 3. 2004 Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
11. Dne 30. 9. 2004 podali navrhovatelé k Evropskému soudu stížnost proti České republice, v níž zejména namítali, že trestní řízení, které proti nim bylo vedeno, nebylo spravedlivé, zejména s ohledem na svévolné provedení a hodnocení důkazů, a že soudci jednali na základě předem pojatého přesvědčení o jejich vině. V tomto ohledu se dovolávali článku 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy.
12. Dne 24. 7. 2008 Evropský soud prohlásil stížnost za přijatelnou (výrok 1.), rozhodl, že došlo k porušení článku 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy (výrok 2.), rozhodl, že závěr o porušení Úmluvy sám o sobě poskytuje dostatečně spravedlivé zadostiučinění za morální újmu, která stěžovatelům vznikla (výrok 3.) a zamítl návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění (výrok 4.). Rozsudek se stal konečným dne 24. 10. 2008, jak bylo výše již poznamenáno.
13. Z odůvodnění citovaného rozsudku ) Evropského soudu zjevně vyplývá, že v trestním řízení před obecnými soudy vedoucímu k pravomocnému odsouzení navrhovatelů k porušení základního práva na spravedlivý proces dle tohoto soudu došlo. Z toho je pak nutno učinit závěr, že usnesení ze dne 25. 3. 2004 čj. I ÚS 184/03-27, jímž Ústavní soud neshledal důvody pro opodstatněnost tvrzení, dle něhož obecné soudy zasáhly do základních práv navrhovatelů, je ve smyslu §119b odst. 1 a 5 zákona o Ústavním soudu v rozporu s rozhodnutím mezinárodního soudu.
14. Nápravy v této věci může být dosaženo pouze novým posouzením původní ústavní stížnosti.
15. Vzhledem k tomu, že na obnovené řízení nelze, s ohledem na zvláštnosti koncentrovaného ústavního soudnictví, uplatnit obecné zásady řízení podle soudních řádů (§63 zákona o Ústavním soudu), plénum Ústavního soudu rozhodlo tak, že v obnoveném řízení o ústavní stížnosti, původně rozhodnuté pod sp. zn. I. ÚS 184/03, bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 1/09 [§11 odst. 2 písm. j) zákona o Ústavním soudu]. O ústavní stížnosti navrhovatelů bude na základě povolené obnovy řízení rozhodováno znovu postupem dle §119b odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
16.Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2009
Pavel Rychetský, v. r.
předseda Ústavního soudu