ECLI:CZ:US:2010:1.US.1006.10.1
sp. zn. I. ÚS 1006/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem ml., advokátem se sídlem Šumperk, nám. Míru 9, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2009, čj. 5 To 88/2009 - 1509, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 21. 9. 2009, čj. 28 T 5/2008 - 1444, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Svou ústavní stížností J. Š. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel byl shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "TrZ"). Trestný čin spáchal tím, že přistoupil k poškozené H. Š., k hlavě jí přiložil střelnou zbraň zn. STEYER a vystřelil. V důsledku střelného poranění hlavy popsaného ve skutkové větě rozsudku poškozená na místě zemřela. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let a šesti měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl uložen trest propadnutí věci - samonabíjecí pistole výrobce STEYER. Rovněž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto shora uvedeným usnesením odvolacího soudu, dovolání stěžovatel nepodal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že je odsouzen jen na základě nepřímých důkazů, které však neumožňují jejich zřetězení tak, aby byl jednoznačně vyloučen jiný průběh skutkového děje. Ani závěr obecných soudů o existenci motivu nelze brát za stěžejní důkaz. Podle názoru stěžovatele byl zkrácen na svých právech tím, že obecné soudy vyhodnotily výpověď svědka Z. H. jako nevěrohodnou a neprovedly jím navrhovaný výslech Z. H.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstatou je nesouhlas stěžovatele s interpretací obecnými soudy provedených důkazů a z nich vyvozených závěrů, kdy obecné soudy údajně nerespektovaly jeho právo na spravedlivý proces, princip presumpce neviny a neprovedly veškeré navrhované důkazy.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není těmto soudům soudem nadřízeným. Tohoto postavení Ústavního soudu, jako ochránce ústavnosti, si však stěžovatel zřejmě není zcela vědom, neboť v ústavní stížnosti takřka doslovně zopakoval argumenty, které uplatnil již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby. Jeho argumenty se zabývaly již obecné soudy a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly. Stěžovatel bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace, s poukazem na vlastní rozbor provedených důkazů, předkládá odlišné skutkové závěry než obecné soudy a v podstatě tak pouze polemizuje s jejich závěry.
Pokud jde o zjištění skutkového stavu, platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování důležité a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba, přičemž své závěry odůvodní. Do hodnocení důkazů provedených obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočující ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry obecné soudy řádně a srozumitelně odůvodnily.
V projednávané věci obecné soudy na základě úplného dokazování a hodnocení provedených důkazů spolehlivě zjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností, ten posoudily správně i po právní stránce. Ve svých rozhodnutích řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že dokazování v této věci poskytlo spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele. Obecné soudy vyvrátily přesvědčivě a procesně nezpochybnitelným postupem obhajobu obviněného, aniž by porušily jeho právo na spravedlivý proces a presumpci neviny.
Po provedeném dokazování bylo ustáleno skutkové zjištění, že poškozená H. Š. (snacha stěžovatele) byla zastřelena dne 14. 4. 2007 okolo 06.30 hod. Stěžovatel je vlastníkem střelné zbraně zn. STEYER. Podomácku si upravil standardní projektily do této střelné zbraně za projektily z téměř čistého olova, lišící se kus od kusu. Hlavní obsahovou složkou bylo tedy olovo, které je také hlavní složkou ve fragmentech střely odebraných z hlavy poškozené. Na základě provedených analýz bylo zjištěno, že úlomky střely nalezené v hlavě poškozené a střely upravené stěžovatelem (zajištěné v jeho bydlišti), jsou svou atypickou skladbou, obsahující velké množství olova, druhově shodné. O vystřelení tohoto atypického náboje z krátké kulové zbraně a nikoli z perkusní zbraně (jak tvrdil stěžovatel), svědčí nález části vrtání hlavně na jednom úlomku střely zajištěného v hlavě poškozené (jak potvrdil i znalec), stejně jako rozbor povýstřelových zplodin, ukazující na použití nikoli černého prachu, ale atypické prachové náplně. Právě tato atypická prachová náplň byla druhově ztotožněna jak u povýstřelových zplodin, zjištěných na těle poškozené, tak i u upravených nábojů zajištěných u stěžovatele. Současně byla zjištěna i shoda povýstřelových zplodin nalezených na pravé ruce stěžovatele a fakt, že stěžovatel měl dost času trestný čin spáchat, absolvovat cestu domů a následně i cestu s rodinou do Polska.
Jinými slovy, jak konstatoval ve svém závěru odvolací soud, shrnující velmi podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 22 - 30), zjištěné skutečnosti (zejména druhová shoda stop povýstřelových zplodin, druhové shody v materiálu střely, kterou byla poškozená zasažena a materiál střel, které byly zajištěny u stěžovatele, shoda použité atypické prachové náplně ve střelách zajištěných u obžalovaného a ve smrtící střele, stejně jako shoda povýstřelových zplodin zajištěných na těle poškozené a na předmětné zbrani patřící stěžovateli a rovněž na samotném těle stěžovatele) neumožňují jiný výklad události, než ke kterému dospěl soud prvního stupně a jednoznačně vylučují pachatelství jinou osobou než právě stěžovatelem. K těmto skutečnostem přistoupilo i zjištění o existenci majetkového motivu na straně stěžovatele a fakt, že stěžovatel již v minulosti vystupoval proti poškozené nepřátelsky, agresivně a poškozená z něho měla obavy.
K otázce věrohodnosti, resp. nevěrohodnosti svědka Z. H.a, kterého stěžovatel považuje za přímého svědka, obecné soudy uvedly, že tento svědek vypovídal rozporně ohledně zásadní a nejdůležitější skutečnosti, a to zda viděl pachatele při samotném výstřelu, jak nejprve tvrdil, či nikoli, jak následně vyplynulo z jeho výslechu a provedené fotodokumentace (str. 8 usnesení odvolacího soudu a str. 22 - 23 rozsudku). Z výše uvedeného vyplývá, že důvodem pro závěr o jeho nevěrohodnosti byly dokazováním zjištěné skutečnosti.
Ústavní soud nepovažuje za nutné opakovat to, co již konstatovaly obecné soudy. Odkazuje na jejich podrobnou argumentaci, z níž vyplývá, že se všemi argumenty stěžovatele opakovaně zabývaly a vypořádaly. Důkazy provedené v tomto trestním stíhání, byť nepřímé, vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů. Ty ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu, včetně motivu. Obecným soudům tak umožnily učinit závěr, bez důvodných pochybností, že právě stěžovatel byl tím, kdo se stíhaného trestného činu dopustil.
K tvrzení o opomenutí důkazu, resp. neprovedení výslechu Z. H., Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní. Soud není povinen provést všechny navržené důkazy, musí však o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V opačném případě zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. I. ÚS 113/02, http://nalus.usoud.cz).
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plyne, proč od výslechu nezletilého svědka Z. H. upustil. Důvodem byla jednak zpráva ze školy, z níž vyplývá jeho nižší a problematická vypovídací schopnost, jednak obava, zda by jeho výslech u hlavního líčení neměl pro něj případné negativní následky. Navíc, rozsah dokazování byl z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí soudu.
Proto nelze považovat za důvodné tvrzení stěžovatele o porušení principů spravedlivého procesu při dokazování tím, že soud prvního stupně neprovedl stěžovatelem navrhovaný výslech označeného svědka. Soud totiž v odůvodnění svého rozhodnutí jasně a přesvědčivě vyložil, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl.
Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli bylo v průběhu trestního řízení bráněno v uplatňování jeho práv, či že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Trestní řád i trestní zákon interpretovaly a aplikovaly ústavněprávně konformním způsobem. Jejich závěry, plynoucí z posouzení všech důkazů svědčících ve prospěch i neprospěch stěžovatele, tzn. rozhodnutí o tom, zda se obžalovaný uznává vinným nebo zda se obžaloby zprošťuje, jsou součástí nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR). Stěžovatelem požadovaný zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti ve věci rozhodujících soudů není v dané věci namístě. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že právo na spravedlivý proces negarantuje právo na úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele, ale znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, tak jak tomu bylo v projednávané věci.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu