ECLI:CZ:US:2010:1.US.1079.10.1
sp. zn. I. ÚS 1079/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Drvotou, advokátem se sídlem Dr. Stejskala 2, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2010, č. j. 3 As 1/2010-140, a proti procesnímu postupu Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 4. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Současně stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích i Nejvyššímu správnímu soudu, aby pokračovaly v porušování stěžovatelova práva na řádné doručování přesně označených písemností v procesu a přikázal jim, aby obnovily stav před porušením, t. j. ke dni 8. října 2009.
Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin vyplývají následující pro danou právní věc relevantní skutečnosti. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 11. 2009, č. j. 10 Ca 3/2008 - 124, bylo rozhodnuto, že se zastavuje řízení o návrhu stěžovatele na obnovu řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Dne 27. 11. 2009 učinil stěžovatel podání, v němž vyjádřil zvláště nesouhlas s formou doručování písemností, a to písemností na listě 113 a 119. V závěru uvedl, že "rozhodnutí na listě 124, doručované opět nevhodně na neudanou adresu a jen náhodně dodané, je nezákonné". Krajský soud uvážil, že podání stěžovatele ze dne 27. 11. 2009 nelze ani podle jeho obsahu vyhodnotit tak, aby bylo zřejmé, co stěžovatel požaduje či navrhuje, proto toto podání vyhodnotil jako obsahově i věcně nesrozumitelné a vzhledem k tomu, že uvedené podání nesplňovalo zákonem předepsané obecné náležitosti dle §37 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), krajský soud stěžovatele přípisem ze dne 1. 12. 2009, č.j. 10 Ca 3/2008 - 131, vyzval, aby jednoznačným způsobem, o němž nebudou důvodné pochybnosti, odstranil vytčené vady podání a opravené je obratem podal krajskému soudu, nejpozději ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení. Na tuto výzvu stěžovatel reagoval podáním ze dne 14. 1. 2010, doručeném krajskému soudu dne 15. 1. 2010, v němž mj. konstatoval, že "nedává souhlas k projednání kasační stížnosti", dále uvedl, že "žádnou kasační stížnost proti usnesení na listě 124 nepodával, naopak 3. listopadu 2009 podal návrh na provedení procesního úkonu." Krajský soud poté postoupil věc Nejvyššímu správnímu soudu, který dospěl k závěru, že podání stěžovatele ze dne 27. 11. 2009 nesplňuje podmínky pro to, aby na jeho základě bylo možné rozhodnutí krajského soudu věcně přezkoumat a proto podání podle §37 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §106 odst. 3 s. ř. s. odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že je účastníkem řízení o kasační stížnosti podané 5.února 2008, přičemž si nemohl zvolit právního zástupce, proto od počátku žádá o zproštění od soudních poplatků, oba soudy však další dva roky zpochybňovaly doložení nedostatku prostředků a v rozhodnutí o opravném prostředku mu tlumočily, že úplné prokázání poměrů je podmínkou osvobození od soudních poplatků, a že také obtížně srozumitelná kasační stížnost či nevyhotovená na formuláři není vadou řízení, pro kterou by bylo třeba ustanovovat zástupce. Podáním ze dne 27. listopadu 2009 se stěžovatel domáhal u předsedy senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušení usnesení asistenta soudce, neboť dosud neuplynula lhůta ve výzvě soudu, neboť tato výzva stejně jako jiné písemnosti nebyla vůbec doručena. Stěžovatel také nesouhlasí se závěrem učiněným v předkládací zprávě, že podání stěžovatele, jež obsahuje nespokojenost s usnesením Krajského soudu, "zřejmě nelze vyložit jinak než jako kasační stížnost (ovšem bez zákonných náležitostí)" s tím, že Nejvyšší správní soud "takové smyšlené vylíčení procesního stavu přijal". Stěžovatel má za to, že se nestal účastníkem řízení o kasační stížnosti podáním ze 27. listopadu 2009, ale až oznámením o jeho vedení - vyzváním k účasti v něm. Do té doby nevěděl o tom, že toto podání je dle hodnocení soudu nadále vadné, nevěděl, proč autoremedurou nevyhoví předseda senátu, nechápal, proč mu nejsou doručovány písemnosti, proto správně po poučení Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích sdělil, že nedává souhlas k projednání a žádá o ustanovení zástupce. Nejvyšší správní soud přesto toto podání během jednoho měsíce projednal a k namítaným vadám řízeni nepřihlížel. Stěžovatel tvrdí, že Krajský soud v Českých Budějovicích spolu s Nejvyšším správním soudem "vyfabulovaly neexistenci náležitostí podání ze 27. listopadu a popřely sám předmět tohoto podání", navíc se soud nepokoušel o odstranění vad a písemnost na listě 131 je "zlomyslným psaníčkem asistenta soudce navrhovateli". Stěžovatel dále namítá, že oba soudy v řízeni o právní věci 10 Ca 3/2008 "setrvale nedbaly zákonného předpisu o doručování písemností", které mají být doručovány do vlastních rukou, včetně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 1/10, kterým bylo řízení skončeno a také výzvy asistenta soudce na listě 131. Nebylo tomu tak od července 2007 - u tohoto posledního usnesení bylo opět doručováno v obálce do vlastních rukou s příkazem neukládat doručujícímu orgánu. Oba soudy tak způsobily nezákonný stav, kdy jsou stěžovateli doručovány písemnosti na neudanou adresu nevhodným způsobem, na udané adrese či v místě zastižení je přikazováno poště písemnosti neukládat ani nenechávat připravené k vyzvednutí, pošta neponechává oznámení s náležitostmi definovanými v ustanovení 50i, soud na doručenky uvádí nepravdivé údaje o písemnosti do obálky vložené, soudy manipulují se vzory obálek, soudy nevyvěšuji vrácené písemnosti na desce, ani sdělení o vrácení či výzvy k vyzvednutí, soudy ignorují žádosti o opětovné doručení či řádné doručení, soudy popírají námitky k doručováni.
V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníků řízení či vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo zřejmé, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem obecných soudů nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a meritorního.
Podle §37 odst. 5 s. ř. s. platí, že předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí být podatel ve výzvě poučen.
V předmětné právní věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podání stěžovatele ze dne 27. 11. 2009 nesplňuje podmínky pro to, aby na jeho základě bylo možné rozhodnutí krajského soudu věcně přezkoumat, neboť z obsahu podání stěžovatele není především dostatečně zřejmé, v jakém rozsahu a z jakých důvodů napadá předmětné rozhodnutí krajského soudu. Nadto v podání ze dne 14. 1. 2010 stěžovatel výslovně uvedl, že "žádnou kasační stížnost proti usnesení na listě 124 (pozn. soudu - usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 11. 2009) nepodával", a dle jeho vlastního tvrzení tak podání ze dne 27. 11. 2009 nepředstavuje kasační stížnost jako opravný prostředek, jímž by se domáhal přezkoumání pravomocného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 11. 2009, č. j. 10 Ca 3/2008 - 124, zároveň však uvedl, že "nedává souhlas s projednáním kasační stížnosti".
V odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud dále uvedl, že krajský soud stěžovatele v souladu se zákonem vyzval k odstranění vad podání ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. Stěžovatel však výzvu soudu nerespektoval, vady podání neodstranil, naopak přispěl dalším rozporuplným tvrzením k obsahové a věcné nesrozumitelnosti svého podání učiněného dne 27. 11. 2009. Chybějící náležitosti vymezené v ustanovení §106 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §37 odst. 3 s. ř. s. pak představují takový nedostatek, pro který není možné v řízení o návrhu dále pokračovat. Návrhem se tedy Nejvyšší správní soud nemohl zabývat, neboť v něm nebyl dostatečně určitým způsobem dán zejména rozsah a vymezeny důvody přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší správní soud přitom není povinen ani oprávněn sám vyhledávat možné důvody nezákonnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, proto podání podle §37 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §106 odst. 3 s. ř. s. odmítl.
Takto odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nelze z pozice ústavnosti ničeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který rozhodl o věci stěžovatele způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení soudního řádu správního byly provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Námitkami stěžovatele týkajícími se doručování písemností se pak Ústavní soud nemohl s ohledem na zásadu subsidiarity zabývat, neboť nebyly předmětem zkoumání Nejvyššího správního soudu, který o věci nerozhodoval meritorně, nýbrž z procesních důvodů kasační stížnost stěžovatele odmítl. Ze skutečnosti, že stěžovatel na výzvu Krajského soudu v Českých Budějovicích k odstranění vad podání podáním ze dne 14. 1. 2010 reagoval, je přitom zřejmé, že mu byl její obsah znám, a nic mu tedy nebránilo v souladu s poučením soudu vady podání odstranit, což však stěžovatel neučinil a v řízení tak nemohlo být s ohledem na znění výše citovaného §37 odst. 5 s. ř. s. pokračováno.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu