ECLI:CZ:US:2010:1.US.112.10.1
sp. zn. I. ÚS 112/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem Pražská 140, Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2009 č. j. 50 To 277/2009, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 4 Tdo 1206/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 1, čl. , 4 odst. 3, čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 6 T 178/2007, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona, za který byl podle §222 odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 12. 2007, sp. zn. 7 T 212/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro výkon uloženého trestu byl stěžovatel podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zákona byl stěžovateli uložen i trest propadnutí věci, a to 11 kusů květináčů a 28 kusů vzrostlých rostlin konopí setého. Podle §72 odst. 2 písm. b) tr. zákona mu bylo uloženo ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozenému na náhradě škody částku 8.100,- Kč a VZP ČR, územní pracoviště Ch., se sídlem Ch., K., nahradit škodu ve výši 41.646,- Kč.
Podkladem výroku o vině bylo zjištění soudu prvního stupně, že stěžovatel dne 20. 9. 2007 kolem 19.30 hodin v obci V. H., ulice T. na chodbě domu v přízemí před svým bytem vytýkal poškozenému, který bydlí v témže domě, že neuklízí společné prostory domu, přičemž jej současně urážel hanlivými výroky, a když mu poškozený odpověděl, že společné prostory uklízí, náhle jej bodl zavíracím nožem, který držel v pravé ruce, do levé břišní krajiny, čímž mu způsobil poranění břišní dutiny v bezprostřední blízkosti důležitých orgánů, kvůli čemuž musel být poškozený odvezen do N. v M. L., kde byl operován za účelem revize břišní dutiny a následně hospitalizován na jednotce intenzivní péče chirurgického oddělení, a způsobená zranění jej omezovala v běžném životě po dobu jeho hospitalizace od 20. 9. 2007 do 26. 9. 2007, neboť byl upoután na lůžko a odkázán na pomoc zdravotnického personálu a dále ještě jeden týden po propuštění z nemocnice, "kdy měl pocit dyskomfortu po prodělané operaci, a vzhledem k lokalizaci bodné rány mohlo dojít k poranění tlustého střeva s následným výronem střev do obsahu dutiny břišní, k poranění sleziny s krvácením do dutiny břišní a k poranění ledvin, když při poranění střeva mohlo dojít k zánětu pobřišnice, při poranění sleziny by mohlo dojít k masivnímu krvácení do dutiny břišní s reálnou možností ohrožení života poškozeného a poranění ledvin by mohlo vést i k jejich odebrání".
Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. 50 To 277/2009, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl tak, že (poznámka: při nezměněném popisu skutku) uznal stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona. Za to mu byl uložen v sazbě §222 odst. 1 tr. zákona za použití 35 odst. 2 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zákona mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to 11 kusů květináčů a 28 ks vzrostlých zelených rostlin konopí setého. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 12. 2007, sp. zn. 7 T 212/2007, který mu byl doručen dne 8. 1. 2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému P. N., bytem T., V. H., na náhradě škody částku 8.100,- Kč a VZP ČR, územní pracoviště Ch., se sídlem Ch., K., nahradit škodu ve výši 41.646,73 Kč.
Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako podané z jiného než zákonného důvodu (§265i odst. 1 písm. b/ trestního řádu).
II.
1) Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že soudy nerespektovaly jeho návrhy na doplnění dokazování (zejména co do provedení vyšetřovacího pokusu); proti sobě totiž stály dvě verze, jedna poškozeného a druhá stěžovatelova. Soudy dle stěžovatele nevyhovění jeho důkazním návrhům neodůvodnily. Podle jeho názoru je přinejmenším pochybné, zda měl úmysl bodnout poškozeného v době, kdy jej vyhledal na chodbě domu, či zda že šlo jen o spontánní reakci na vzniklou situaci. Soudy měly také zohlednit existenci a polohu krevních skvrny poškozeného, které byly objektivizovány v bezprostřední blízkosti bytu odsouzeného. Soudy byly povinny důsledně se zabývat právě otázkou mechaniky vzniku zranění poškozeného, neboť tato je pro právní posouzení celé věci zcela klíčová; to platí zejména z hlediska možné nutné obrany, případně vůle stěžovatele takové zranění způsobit, "eventuelně se otázkou vzniku následků jeho jednání vůbec zabývat (ve spojení se závěry jeho ošetřující lékařky)".
2) Přestože stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, v petitu v samotném závěru ústavní stížnosti neuvedl výslovně shora citované usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud má za to, že jde o zjevnou nesprávnost odstranitelnou výkladem projevu vůle stěžovatele, zobrazené v obsahu ústavní stížnosti. Kupříkladu na str. 3 ústavní stížnosti totiž stěžovatel namítá, že "Podle názoru stěžovatele se ani soud odvolací, ani Nejvyšší soud uvedenými námitkami, které nesměřovaly ani tak do skutkových závěrů soudů, jako spíše do způsobu, jakým k takovým závěrům a potažmo k jejich právnímu posouzení soudy došly, dostatečným způsobem nezabývaly a v důsledku toho tak bylo stěžovateli upřeno jeho právo na spravedlivý proces ... Tím, že se soudy obou stupňů, a potažmo ani soud nejvyšší, nezabývaly uvedenými vadami řízení, která vydání napadeného rozhodnutí předcházela a kterými se Nejvyšší soud ve smyslu ust. §265i odst. 3 tr. řádu měl zabývat, bylo podle názoru stěžovatele postupováno v rozporu s ust. §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, což mělo za následek porušení jeho práva na zákonný a spravedlivý proces." Tudíž, Ústavní soud přihlédl k obsahu ústavní stížnosti, z níž jednoznačně plyne, že je napadeno i shora uvedené rozhodnutí dovolacího soudu.
III.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je zásadně záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných běžnými zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody daného stěžovateli. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Ve světle shora uvedených principů posuzoval Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele; po zvážení všech stěžovatelem předložených tvrzení a po přezkumu napadeného rozhodnutí a celého spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodly obecné soudy rozhodnutími v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí přehledně, srozumitelně a naprosto podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly s citovanými námitkami stěžovatele. Ty považuje Ústavní soud za liché. Proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje a nepovažuje za potřebné k nim - ani z hlediska ústavnosti - cokoli dodávat (srov. metodologicky obdobně např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2449/08, IV. ÚS 2549/08).
V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 5 - 6 a rovněž na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 4 - 6. Kupříkladu na str. 5 napadeného rozsudku odvolací soud podrobně vysvětluje, proč nebylo vyhověno důkazním návrhům stěžovatele, neboť akcentoval nejen výpověď poškozeného, ale i závěry znaleckých posudků. Není tedy pravdivé tvrzení stěžovatele, že soudy nevyhovění jeho důkazním návrhům neodůvodnily. Rovněž není adekvátní jeho tvrzení, že proti sobě v podstatě stály jen dvě verze, jedna poškozeného a druhá stěžovatelova; výpovědi poškozeného totiž korespondují zejména důkazy listinné, ať už jde o protokol o ohledání místa činu a zajištěné stopy, či o znalecký posudek týkající se mechanismu vzniku zranění poškozeného (srov. kupř. str. 4 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Soud prvého stupně podrobně popsal, proč uvěřil výpovědi poškozeného a nepovažoval naopak za věrohodnou verzi stěžovatele. Výpověď stěžovatele pak zůstala osamocena. Rovněž otázkou existence a polohy krevní skvrny poškozeného se soudy řádně zabývaly (srov. např. str. 5 poslední odstavec rozsudku soudu prvního stupně). I sám Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele (tedy obdobnými námitkami jako v ústavní stížnosti) fakticky věcně zabýval - pokud jde o možné porušení možného jeho práva na spravedlivý proces - i když formálně výrokem odmítl dovolání z procesního důvodu [tj. že dovolání bylo podáno z jiného než zákonného důvodu - dle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu]. Nejvyšší soud totiž v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že "v posuzovaném případě nejde ani o extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť soud prvního stupně ve věci dovolatele založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů a v rozhodnutí svůj postup v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu řádně vyložil a odůvodnil. V procesu dokazování se neomezil pouze na hodnocení výpovědi poškozeného, ale i dalších důkazů, k jejichž obsahu přihlížel. Odvolací soud pak v rámci odvolacího přezkumu věci dospěl k závěru, že nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a tyto důkazy v souladu se zákonnými požadavky také řádně vyhodnotil. Odvolací soud se rovněž zákonným způsobem vypořádal s odvolacími námitkami obviněného, zejména v části, kde obviněný napadal neexistenci úmyslu způsobit poškozenému vážnou újmu na zdraví a v tomto směru způsobem konformním se zákonem vysvětlil, proč námitkám obviněného v tomto směru nepřiznal právní relevanci a rovněž proč nepovažoval za účelné dokazování doplňovat o další důkazy. Naproti tomu odvolací soud napravil pochybení soudu prvního stupně, pokud protiprávní zaviněné jednání obviněného nekvalifikoval jako dokonaný trestný čin, ale jako jednání ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zákona, což v napadeném rozhodnutí přiléhavě zdůvodnil. Obdobně je třeba přisvědčit těm závěrům odvolacího soudu, jimiž zdůvodnil, proč ve svém rozsudku neopakoval výrok o ochranném léčení obviněného, přičemž pro přiléhavost této argumentace na ni Nejvyšší soud v celém rozsahu odkazuje." Dále Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovateli "byl uložen trest blízko dolní hranici trestní sazby uvedené v ustanovení §222 odst. 1 tr. zákona, a která je v rozpětí od dvou do osmi let, nemohl by tedy být v posuzovaném případě naplněn ani dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v žádné ze svých alternativ, nelze tedy považovat ani námitku dovolatele ohledně uložení souhrnného trestu za relevantní, stejně jako námitku vůči "neúměrnosti" trestu s ohledem na tvrzení dovolatele, že pobyt ve věznici pro něj znamená zásadní psychický a životní problém."
Řečeno poněkud jinak, co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Z hlediska ústavněprávního je třeba dodat, že obecné soudy ohledně spáchání shora citovaného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových zjištění. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku stěžovatelem, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů; to však v dané věci zjištěno nebylo.
Za tohoto stavu nelze soudům všech stupňů - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
IV.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný bez ústního jednání a bez přítomnosti stěžovatele odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu