ECLI:CZ:NS:2009:4.TDO.1206.2009.1
sp. zn. 4 Tdo 1206/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2009 dovolání obviněného P. H., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. 50 To 277/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 178/2007, a rozhodl takto:
Dovolání obviněného P. H. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 6 T 178/2007, byl obviněný P. H. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona, za který byl podle §222 odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 12. 2007, sp. zn. 7 T 212/2007, který mu byl doručen dne 8. 1. 2008 a právní moci nabyl dne 17. 1. 2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro výkon uloženého trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zákona byl obviněnému uložen i trest propadnutí věci, a to 11 kusů květináčů a 28 kusů vzrostlých rostlin konopí setého. Podle §72 odst. 2 písm. b) tr. zákona mu bylo uloženo ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému P. N., na náhradě škody částku 8.100,- Kč a V. z. p. ČR, územní pracoviště Ch., se sídlem Ch., K., na náhradě škody částku ve výši 41.646,- Kč.
Podkladem výroku o vině bylo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný P. H. dne 20. 9. 2007 kolem 19.30 hodin v obci V. H., ulice T. na chodbě domu v přízemí před svým bytem vytýkal poškozenému P. N., který bydlí v témže domě, že neuklízí společné prostory domu, přičemž jej současně urážel hanlivými výroky, a když mu poškozený odpověděl, že společné prostory uklízí, náhle jej bodnul zavíracím nožem, který držel v pravé ruce, do levé břišní krajiny, čímž mu způsobil poranění břišní dutiny v bezprostřední blízkosti důležitých orgánů, kvůli kterým musel být poškozený odvezen do N. v M. L., kde byl operován za účelem revize břišní dutiny a následně hospitalizován na jednotce intenzivní péče chirurgického oddělení, a způsobená zranění jej omezovala v běžném života po dobu jeho hospitalizace od 20. 9. 2007 do 26. 9. 2007, neboť byl upoután na lůžko a odkázán na pomoc zdravotnického personálu a dále ještě jeden týden po propuštění z nemocnice, kdy měl pocit dyskomfortu po prodělané operaci, a vzhledem k lokalizaci bodné rány mohlo dojít k poranění tlustého střeva s následným výronem střev do obsahu dutiny břišní, k poranění sleziny s krvácením do dutiny břišní a k poranění ledvin, když při poranění střeva mohlo dojít k zánětu pobřišnice, při poranění sleziny by mohlo dojít k masivnímu krvácení do dutiny břišní s reálnou možností ohrožení života poškozeného a poranění ledvin by mohlo vést i k jejich odebrání.
V zákonné osmidenní lhůtě podal obviněný proti rozsudku Okresního soudu v Chebu odvolání, které projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2009 Krajský soud v Plzni. Rozsudkem ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. 50 To 277/2009, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl tak, že při nezměněném popisu skutku uznal obviněného vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona. Za to mu byl uložen v sazbě §222 odst. 1 tr. zákona za použití 35 odst. 2 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zákona mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to 11 kusů květináčů a 28 ks vzrostlých zelených rostlin konopí setého. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 12. 2007, sp. zn. 7 T 212/2007, který mu byl doručen dne 8. 1. 2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému P. N., bytem T., V. H., na náhradě škody částku 8.100,- Kč a V. z. p. ČR, územní pracoviště Ch., se sídlem Ch., K., na náhradě škody částku ve výši 41.646,73 Kč.
Obviněný P. H. podal prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. 50 To 277/2009, dovolání, ve kterém napadá tento rozsudek ve všech jeho výrocích, a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že setrvává na svém stanovisku, že nikdy neměl v úmyslu poškozenému způsobit jakoukoliv újmu na zdraví nebo jinou újmu a že následek, který v důsledku jejich konfliktu vzniknul, byl vyvolán reakcí na útok, který proti němu byl směrován ze strany poškozeného, respektive snahou takový útok odvrátit. Podle názoru obviněného soudy obou stupňů vycházely pouze z vágního tvrzení poškozeného, aniž by se zabývaly skutečnostmi namítanými obviněným a aniž by je promítly do odůvodnění svých rozsudků. Současně namítl i nedostatečný rozsah dokazování, neboť nebyla provedena rekonstrukce činu ani vyšetřovací pokus. Nadto obviněný zpochybnil i hodnocení provedených důkazů, neboť podle jeho názoru měly být důkazy vyhodnoceny tak, že v jeho případě šlo o jednání v nutné obraně. I v případě, že by toto jednání bylo vyhodnoceno jako exces z nutné obrany, mělo být z hodnocení skutkových okolností zřejmé, že nebyl dán úmysl obviněného způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví a že se v daném případě mohlo jednat nanejvýš o nedbalostní trestný čin.
Podle názoru obviněného soudy při svém rozhodování v rámci právního hodnocení jeho jednání, kdy až na dílčí skutková zjištění ohledně samotného průběhu konfliktu jsou skutkové závěry obou stupňů v podstatě správné, pominuly celou řadu zjištěných a objektivizovaných skutečností a rovněž neprovedly dokazování tam, kde mohlo objektivně osvětlit celou skutkovou situaci, což mělo za následek nesprávné právní posouzení věci.
Podle dovolatele uložený trest svou výší neodpovídá zákonným zásadám pro ukládání trestů a proto se i v tomto směru jeví hmotně právní úvahy soudů obou stupňů jako chybné, neboť se na obviněného mělo v době ukládání trestu pohlížet jako na netrestaného, když i z opisu jeho rejstříku trestů vyplývá, že se nikdy násilné trestné činnosti nedopouštěl, přičemž byl ukládán souhrnný trest za jednání, kterého se dopustil právě v souvislosti s projednávanou věcí (podle jeho názoru měly být věci projednány společně a ukládán trest úhrnný). Obviněný tedy označil uložený trest odnětí svobody za neúměrný s tím, že soud měl a mohl v daném případě ukládat ještě trest podmíněný za případného současného uložení přiměřených povinností či dohledu.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. V rámci podaného dovolání současně obviněný požádal, aby Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §265o odst. 1 tr. řádu odložil vykonatelnost napadeného rozsudku do doby, než bude o podaném dovolání rozhodnuto. K této žádosti však spolu s předložením dovolání a spisového materiálu nebyl předložen příslušný návrh předsedy senátu soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. řádu.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se do doby konání neveřejného zasedání k věci písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod sice namítal rozpor mezi soudem zjištěným skutkovým stavem věci a užitou právní kvalifikací činu a vyslovil názor, že jeho jednání mohlo být kvalifikováno nejvýše jako nedbalostní trestný čin, avšak s primárním vlastním hodnocením důkazů a vytvořením vlastní konstrukce skutkového stavu. Znamená to, že dovolatel nezaložil svůj mimořádný opravný prostředek na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože je v dovolání formálně proklamoval, nýbrž výlučně na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. řádu) se domáhal přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze celého případu. Tuto procesní námitku pod shora uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.
V posuzovaném případě nejde ani o extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť soud prvního stupně ve věci dovolatele založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů a v rozhodnutí svůj postup v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu řádně vyložil a odůvodnil. V procesu dokazování se neomezil pouze na hodnocení výpovědi poškozeného, ale i dalších důkazů, k jejichž obsahu přihlížel. Odvolací soud pak v rámci odvolacího přezkumu věci dospěl k závěru, že nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a tyto důkazy v souladu se zákonnými požadavky také řádně vyhodnotil. Odvolací soud se rovněž zákonným způsobem vypořádal s odvolacími námitkami obviněného, zejména v části, kde obviněný napadal neexistenci úmyslu způsobit poškozenému vážnou újmu na zdraví a v tomto směru způsobem konformním se zákonem vysvětlil, proč námitkám obviněného v tomto směru nepřiznal právní relevanci a rovněž proč nepovažoval za účelné dokazování doplňovat o další důkazy. Naproti tomu odvolací soud napravil pochybení soudu prvního stupně, pokud protiprávní zaviněné jednání obviněného nekvalifikoval jako dokonaný trestný čin, ale jako jednání ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zákona, což v napadeném rozhodnutí přiléhavě zdůvodnil. Obdobně je třeba přisvědčit těm závěrům odvolacího soudu, jimiž zdůvodnil proč ve svém rozsudku neopakoval výrok o ochranném léčení obviněného, přičemž pro přiléhavost této argumentace na ni Nejvyšší soud v celém rozsahu odkazuje.
Pokud jde o námitky dovolatele vznesené vůči uloženému trestu, omezil se dovolatel na tvrzení, že soudem nebyly dodrženy zásady pro ukládání trestů dle trestního zákona, což spatřuje v tom, že na něj mělo být pohlíženo jako na netrestaného, přičemž současně vyslovil názor, že uložený trest je nepřiměřený. Ani tato část podaného dovolání není v souladu s dovolatelem použitým dovolacím důvodem dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to ani přesto, že dovolatel označil hmotně právní úvahy soudů obou stupňů ohledně trestu za chybné.
V rámci dovolání lze výrok o trestu napadat zásadně s odkazem na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, a to v případě, kdy by dovolatel tvrdil, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
V posuzovaném případě se dovolatel na tento dovolací důvod konkrétně neodkázal. S přihlédnutím k této skutečnosti, jakož i ke skutečnosti, že mu byl uložen trest blízko dolní hranici trestní sazby uvedené v ustanovení §222 odst. 1 tr. zákona, a která je v rozpětí od dvou do osmi let, nemohl by tedy být v posuzovaném případě naplněn ani dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v žádné ze svých alternativ, nelze tedy považovat ani námitku dovolatele ohledně uložení souhrnného trestu za relevantní, stejně jako námitku vůči „neúměrnosti“ trestu s ohledem na tvrzení dovolatele, že pobyt ve věznici pro něj znamená zásadní psychický a životní problém.
Závěrem Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.)
Dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. řádu, přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona.V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody §265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného P. H. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
S ohledem na skutečnost, že spolu s dovoláním nebyl předložen návrh předsedy senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. řádu a s ohledem na krátkost doby, ve které bylo o tomto dovolání rozhodnuto, nepovažoval Nejvyšší soud za potřebné rozhodovat o odkladu nebo přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. října 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á