ECLI:CZ:US:2010:1.US.1176.10.1
sp. zn. I. ÚS 1176/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky B. J., zastoupené JUDr. Jiřím Švecem, advokátem se sídlem Kladno, T.G.Masaryka 579, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2010, č. j. 13Co 576/2009-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí městského soudu. Opírá ji zejména o následující důvody:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 7. 10. 2009, č. j. 41P 82/2002-70, zvýšil výživné pro dceru stěžovatelky (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastníci) nezletilou K. J., naposledy stanovené rozsudkem téhož soudu ze dne 19. 9. 2005, č. j. 41P 82/2002-46, z částky 3.000,- Kč měsíčně na částku 3.800,- Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2009; dále stanovil podmínky splatnosti, vyčíslil dlužné výživné a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Tento rozsudek byl k odvolání otce nezletilé (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšího účastníka) rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2010, č. j. 13Co 576/2009-92, změněn tak, že návrh stěžovatelky - matky - na zvýšení výživného pro nezl. K. byl zamítnut a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Podle názoru stěžovatelky byla napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Odvolací soud totiž - podle stěžovatelky - nedodržel zásady spravedlivého procesu tak, jak jsou upraveny v hlavě V. Listiny a rozvedeny v jednotlivých ustanoveních občanského soudního řádu. Přesto, že jde o řízení péče o nezletilé, kde má soud povinnost provést i jiné důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány, odvolací soud takové důkazy, jejichž potřeba vyplynula z obsahu spisu i z námitek stěžovatelky, neprovedl. Konkrétně odvolací soud nezjistil aktuální příjmy otce a spokojil se s jeho tvrzením, že se jeho příjem nezměnil. Přitom byl napadený rozsudek vyhlášen 27. 1. 2010; je tedy zřejmé, že zpráva o výdělku otce měla zahrnovat i příjem za měsíc prosinec 2009, kdy plat obvykle bývá zvýšen o mimořádné odměny. To by se pak promítlo do výše průměrného příjmu, a proto měl být důkaz zprávou zaměstnavatele otce o výší jeho příjmu proveden.
Odvolací soud také zcela opominul stěžejní námitku stěžovatelky, že na straně otce nenastala zásadní změna poměrů tím, že mu přibyla vyživovací povinnost k jeho nynější manželce, která nepracuje. Stěžovatelka ve vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka - otce -poukazovala na to, že invalidní dcera manželky otce nevyžaduje celodenní péči, neboť čas od rána do odpoledních hodin tráví ve škole. Za této situace by manželka otce mohla - podle stěžovatelky - alespoň na částečný úvazek pracovat, což by se odrazilo i v hodnocení schopnosti otce plnit vyživovací povinnost vůči nezl. K. Soud měl vzít naopak v úvahu, jak to ostatně stěžovatelka navrhovala, že hospodářská situace rodiny otce je ovlivněna společným soužitím s dcerou manželky otce, která má invalidní důchod.
Stěžovatelka dodala, že se odvolací soud těmito námitkami stěžovatelky (zřetelně vyslovenými v jejím vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka) vůbec nezabýval. Na druhou stranu bylo prokázáno, že došlo na straně nezletilé K. a jejich rodičů k takové změně poměrů, které by zvýšení výživného ve smyslu §99 zák. o rodině odůvodnily. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedené změny poměrů konstatoval, na rozdíl od soudu 1. stupně z nich však dovodil, že tyto změny zvýšení výživného neodůvodňují. Tento závěr odůvodnil pouze tím, že příjem otce je třeba považovat za "přiměřený" a že poměry otce, který má stejně jako v době předchozího rozhodnutí o výživném kromě nezl. K. vyživovací povinnost ke dvěma dalším zletilým dětem a nově i k manželce, zvýšení výživného neumožňují.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis vedený Obvodním soudem pro Prahu 9 sp. zn. 41 P 82/2002. Zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl svým rozsudkem č. j. 41 P 82/2002-70 ze dne 7. 10. 2009 tak, že: "Výživné otce na nezletilou K. J., naposledy stanovené rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19.9.2005, čj. 41 P 82/2002-46 se otci zvyšuje na částku 3.800,- Kč měsíčně s účinností od 1.9.2009. [...] Nedoplatek za měsíc září 2009 ve výši 800,- Kč je otec povinen uhradit nejpozději do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. [...] Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení." Soud zhodnotil majetkové poměry domácnosti stěžovatelky (matky), kde žije nezletilá K. J., a majetkové poměry vedlejšího účastníka (otce), který žije v domácností se svoji nynější manželkou a její plně invalidní dcerou; o tuto dceru její matka - vyjma doby, kdy je ve škole (kde o ní stará asistent) - celodenně pečuje, proto nepracuje a pobírá příspěvek na péči. Dospěl k závěru, že jsou dány podmínky zvýšení výživného. Zejména se zvýšil věk nezletilé, která je již v současné době ve kvintě osmiletého gymnázia, čímž dochází k dalšímu zvýšení jejich potřeb v souvislosti se studiem. U obou rodičů došlo k mírnému zvýšení příjmů (u matky na 19.964,- Kč, u otce na 20.966,- Kč), další vyživovací povinnost jím nepřibyla; otec má nadále vyživovací povinnost ke svým zletilým dětem, kde došlo k navýšení výživného na 6000,- Kč. Otec má tedy celkem tři vyživovací povinnosti k prakticky dospělým dětem, je tedy třeba, aby se v co největší míře na jejich výživě podílel. Výživné ve výši 3.800,- Kč měsíčně soud považuje za přiměřené jak k příjmu otce, tak i počtu jím vyživovaných osob.
K odvolání otce Městský soud v Praze napadeným rozsudkem č. j. 13 Co 576/2009-92 ze dne 27. 1. 2010 rozhodl tak, že "I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se návrh matky na zvýšeni výživného pro nezl. K. J. zamítá . [...] II. Žádný z účastníků n e ni ú právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů". Městský soud připomněl základní zásady, kterými je soud při rozhodování o vyživovací povinnosti podle ustanovení §85 odst. 2, 3 a §96 odst. 1 zákona o rodině vázán; zejména je třeba přihlédnout k odůvodněným potřebám oprávněného a ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného, jakož i k míře osobní péče rodičů o nezletilé; přitom dítě má právo podílet se na životní úrovni rodičů. Těmito zásadami se však soud prvního stupně podle názoru městského soudu zcela neřídil. Při posuzování případu sice dostatečně zjistil skutkový stav věci a vyvodil v podstatě správné právní závěry, jestliže usoudil, že se změnily poměry na straně všech účastníků. Odvolací soud však nesdílel jeho názor, že tyto změny odůvodňují zvýšení výživného otci. Odvolací soud hodnotil totiž zcela odlišně od soudu prvního stupně výdělkové poměry otce. Otec řádně pracuje v pracovním poměru jako řidič autobusu městské hromadné dopravy, dosahuje čisté mzdy ve výši kolem 20.000,- Kč, takže oproti předchozí úpravě došlo k navýšení asi o 3.000,- Kč. Tento příjem je podle městského soudu třeba považovat za přiměřený a nelze hovořit o tom, že by se otec lépe placenému zaměstnání vyhýbal. Stejně jako v minulosti má ještě vyživovací povinnost ke dvěma zletilým dětem. Navíc se ale znovu oženil a má částečnou vyživovací povinnost ke své současné manželce, která, jak bylo v řízení prokázáno, pečuje o invalidní dceru. Za této situace, ač se potřeby nezletilé nepochybně zvýšily, majetkové a výdělkové poměry otce dle odvolacího soudu zvýšení výživného neumožňují.
III.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 9, který pouze odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze.
Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že v předmětné věci neexistuje hrubý rozpor mezi jeho právními závěry a skutkovými zjištěními. Procesní práva stěžovatelky rovněž nebyla porušena. Právo na spravedlivý proces nelze podle městského soudu vykládat tak, že došlo k jeho porušení, nebylo-li rozhodnuto dle představ stěžovatelky. Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
Protože vyjádření soudů nevnesla do věci nic nového, Ústavní soud z nich při svém rozhodování nevycházel a proto je stěžovatelce k případné replice nezasílal.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních (srov. čl. 83 Ústavy).
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolávala ochrany zejména svého základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ke konkrétním námitkám stěžovatelky, tak jak byly stručně vymezeny v oddílu I tohoto usnesení, uvádí Ústavní soud zejména následující:
- Stěžovatelka namítla, že městský soud v době svého rozhodování neměl k dispozici potvrzení zaměstnavatele o příjmech otce nezletilé za měsíc prosinec roku 2009, kdy v tomto období bývají vypláceny odměny ovlivňující výši průměrného příjmu. Tu má Ústavní soud za to, že tato okolnost je pro určení přiměřené vyživovací povinností vedlejšího účastníka nepodstatná, neboť takováto jednorázová odměna (ad hoc) průměrnou výši příjmu zásadně neovlivňuje. Nadto je třeba zdůraznit, že městský soud vycházel při svém rozhodování ze skutkového stavu, tak jak ho zjistil soud obvodní. Součástí spisového materiálu tedy byla i zpráva zaměstnavatele o příjmech otce (vedlejšího účastníka) do září 2009; městský soud přitom ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodl již v lednu 2010. Zprávu o otcově výdělku lze tedy považovat za dostačující.
- Pokud stěžovatelka uvedla, že městský soud měl při svém rozhodování vzít v úvahu skutečnost, že nynější manželka vedlejšího účastníka může alespoň na částečný úvazek pracovat, neboť o svoji těžce invalidní dceru v době jejího školního pobytu nepečuje, pak podle názoru Ústavního soudu je tato námitka nepřípadná. Obecné soudy vyšly z tvrzení vedlejšího účastníka (jež nebyla stěžovatelkou zpochybňována, ba naopak je sama stěžovatelka potvrdila - srov. č.l. 83), že dcera jeho manželky je těžce invalidní, pohybuje se na elektrickém vozíčku, ve škole studuje za pomoci asistenta, a manželka vedlejšího účastníka v této souvislosti pobírá příspěvek na péči o osobu blízkou [správně, v souladu s novou právní úpravu, příspěvek na péči, a to pro těžkou závislost]. Za tohoto stavu nebylo věcí obecných soudů (zejména městského soudu) - rozhodujících o zcela jiné právní otázce, tedy o výživném - aby posuzovaly (časovou) náročnost péče o invalidního člověka; pokud byl manželce vedlejšího účastníka (respektive správně její dceři) tento příspěvek přiznán, musely tuto skutečnost zcela respektovat. Zde Ústavní soud dodává, že příspěvek na péči pro těžkou závislost se poskytuje osobě, která se nemůže postarat nejen sama o sebe (udržování osobní hygieny atp.), ale která je na druhé osobě závislá i při obstarávání ostatních záležitostí, jež vždy nesouvisí s bezprostřední fyzickou péčí o takto postiženého člověka. Proto nelze akcentovat argumentaci stěžovatelky, že otcova manželka měla - mimo péči o invalidní dceru - alespoň na částečný úvazek pracovat.
Závěrem Ústavní soud zdůrazňuje, že věci určení či změny výživného zásadně považuje za doménu obecných soudů, do níž zasahuje jen v případech výjimečných. O takovou situaci však v souzené věci nejde. Ostatně, nelze nevidět, že změní-li se v budoucnu poměry, může oprávněná osoba podat nový návrh na úpravu výživného.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu