ECLI:CZ:US:2010:1.US.118.08.1
sp. zn. I. ÚS 118/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky MARKET TRADING CORPORATION, s. r. o., se sídlem Aloisina 703/3, 710 00 Ostrava, zastoupené Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 35, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2007, č. j. 33 K 10/2003-9200, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 10. 2007, č. j. 2 Ko 98/2007-9291, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 5. 2007, č. j. 33 K 10/2003-9200, zamítl návrh věřitelky MARKET TRADING CORPORATION, s. r. o. (dále jen "stěžovatelka"), aby v konkurzní věci úpadkyně Union banka, a. s. "v likvidaci" (dále jen "úpadkyně") byl správce konkurzní podstaty Mgr. Lukáš Raida (dále též "SKP") zproštěn funkce. Krajský soud mimo jiné poukázal na to, že podle §8 odst. 8 zákona o konkurzu a vyrovnání ve znění účinném k 1. 9. 2005 (dále jen "ZKV") má SKP povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které jsou zvláštními zákony určeny k utajení, pokud se při nich dověděl při výkonu své funkce. Krajský soud uvedl, že toto ustanovení je třeba vyložit tak, že se povinnost mlčenlivosti vztahuje na ty skutečnosti, které jsou odvozeny od činnosti úpadce, neboť jen u těchto skutečností je dána příčinná souvislost mezi "dověděním" se o skutečnosti a výkonem funkce správce. Pokud jde v souzené věci o to, že se SKP předmětné informace dozvěděl, nebylo to proto, že je správcem konkurzní podstaty, ale bylo to "volní rozhodnutí" anonymního odesílatele. Nebylo-li by rozhodnutí a činnosti odesilatele, nedozvěděl by se SKP o daných skutečnostech, ač funkci SKP vykonává. Jinými slovy, mezi výkonem funkce SKP a dověděním se daných skutečností není příčinná souvislost a §8 odst. 8 ZKV na souzenou věc nedopadá.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. 10. 2007, č. j. 2 Ko 98/2007-9291, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2007, č. j. 33 K 10/2003-9200, potvrdil.
Odvolací soud poukázal (vedle §8 odst. 8 ZKV) na ustanovení §14a odst. 1 věta první a druhá ZKV, podle něhož prohlášením konkurzu přechází na SKP oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných předpisů přísluší úpadkyni, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty. Stěžovatelka podala návrh na zproštění funkce SKP z toho důvodu, že SKP prý porušil §8 odst. 8 ZKV. Toho se měl dopustit tak, že sdělil orgánům Policie údaje uvedené v anonymním podání, které bylo doručeno dne 1. 9. 2005 na adresu úpadkyně, dále údaje, které byly uvedeny v příloze tohoto podání týkající se údajů podléhajícím bankovnímu tajemství a údajů o zdravotním stavu jednatele stěžovatelky a Ing. S. F. Dále k tomuto porušení povinností SKP mělo dojít i tím, že týž umožnil Ing. P. R. a Ing. J. G., aby skutečnosti uvedené v tomto anonymním podání a v jeho přílohách použili jako svědci v řízení vedeném před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 23 C 165/2004. Krajské státní zastupitelství v Ostravě však uvedlo, že se předmětná záležitost netýká konkurzu a že se nejedná o důležitý důvod pro zproštění SKP funkce.
Odvolací soud rovněž uvedl, že ustanovení §8 odst. 8 ZKV nelze vykládat izolovaně, ale v souvislosti s celkovou úpravou postavení SKP v ZKV. Na SKP po prohlášení konkurzu přechází oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které by jinak příslušely úpadkyni, pokud souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do konkurzní podstaty (§14a odst. 1 ZKV). V kontextu s tímto přechodem práv a povinností je následně nutno dovodit, že pokud jde o povinnost mlčenlivosti, je povinen SKP zachovávat tuto povinnost o takových skutečnostech, o kterých tíží povinnost mlčenlivosti i samotného úpadce. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, tedy s tím, že se povinnost mlčenlivosti dle §8 odst. 8 ZKV týká pouze případů, kdy má povinnost mlčenlivosti sám úpadce a kdy se o těchto skutečnostech SKP dozví při výkonu své funkce. Povinnost dle citovaného ustanovení tedy SKP nestíhá v případech, kdy se nejedná o povinnost mlčenlivosti, kterou má úpadce, byť by jinak šlo o skutečnosti, které podléhají povinnosti zachovávat mlčenlivost, a byť by se o nich dozvěděl SKP v době, kdy tuto funkci vykonává. Odvolací soud proto uzavřel, že mezi skutečnostmi, kterými zdůvodňuje stěžovatelka zproštění SKP funkce, důvod ve smyslu §8 odst. 6 ZKV není.
II.
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2007, č. j. 33 K 10/2003-9200, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 10. 2007, č. j. 2 Ko 98/2007-9291, napadla stěžovatelka ústavní stížností. V prvé řadě vyslovila domněnku, že obecné soudy při posuzování celé záležitosti nevycházely z posouzení všech okolností (včetně zvláštních okolností, kdy se jednalo o neoprávněné nakládání s vysoce citlivými osobními údaji, neboť osoba stěžovatelky, její soukromí a její blízcí byli sledováni spolupracovníky SKP), nesprávně aplikovaly jednoduché právo, a celou záležitost posuzovaly pouze na základě striktního výkladu ZKV a nikoliv pohledem ochrany základních práv a svobod. Stěžovatelka dále zejména poukázala na přijetí anonymního dopisu, který byl zaslán na adresu úpadkyně, a na jeho přeposlání správcem Policii ČR; podrobněji se vyjadřovala k obsahu předmětného dopisu. Vyslovila nesouhlas se závěry obou soudů, že musí existovat příčinná souvislost mezi dozvěděním se těchto skutečností a činností SKP, neboť v takovém případě by většina konkurzních správců mohla bez jakéhokoliv postihu libovolně nakládat s jakýmikoliv informacemi, ač správce konkurzní podstaty nese mimo jiné osobní odpovědnost za průběh konkurzního řízení.
Stěžovatelka se domnívá, že postup obou soudů byl způsobilý zasáhnout do jejího základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odkázala na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který netoleruje orgánům veřejné moci přepjatě formalistický postup v řízení za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zjevné nespravedlnosti. Stěžovatelka se konečně domnívá, že mohlo dojít i k porušení čl. 9 odst. 3 (správně čl. 10 odst. 3) Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, a to porušením práva na její soukromí, jejího jednatele a blízkých osob.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2007, č. j. 33 K 10/2003-9200, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 10. 2007, č. j. 2 Ko 98/2007-9291, zrušil.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Taková situace právě v souzené věci nastala.
Ústavní soud nemá v prvé řadě důvod zpochybnit skutečnost, že oba obecné soudy postupovaly podle (dnes již zrušeného) ZKV a jeho příslušných ustanovení týkajících důvodů (ne-)zproštění SKP funkce, a povinnosti SKP zachovávat mlčenlivost podle ustanovení §8 odst. 6 a odst. 8 ZKV a §14a odst. 1 věta první a druhá ZKV, podle něhož prohlášením konkurzu přechází na SKP oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných předpisů přísluší úpadkyni, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty.
Ústavní soud odkazuje na obě napadená rozhodnutí obecných soudů (a odvolacího soudu zvláště), z nichž zřetelně plyne, proč bylo o návrhu stěžovatelky rozhodnuto zamítnutím a proč bylo odvolacím orgánem rozhodnutí prvostupňového soudu potvrzeno. To je dostatečně zřejmé z odůvodnění rozhodnutí obou soudů, které odkázaly na příslušnou právní úpravu. Ústavní soud proto nemá důvod na přiléhavé argumentaci obecných soudů cokoliv měnit či doplňovat; to platí i za situace, kdy stěžovatelka odkazuje na konstantní judikaturu týkající se údajně přepjatě formalistického přístupu obecných soudů; tento odkaz spektakulárně podepírá sofistikovaným (leč v souzené věci však blíže nekonkretizovaným) odůvodňováním tvrzené nespravedlnosti. Ostatně, sama argumentace stěžovatelky se v podstatě týká toliko výkladu práva podústavního, což je v zásadě úkolem soudů obecných, nikoli Ústavního soudu.
Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že stěžovatelčin odkaz na řízení ve věci vedené před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 23 C 165/2004 se týká Ing. Feiglerové v jiné souzené věci; to nebylo doposud skončeno a je předmětem řízení o dovolání před Nejvyšším soudem.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají znaky svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů základní práva a svobody stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu Ústavního soudu