ECLI:CZ:US:2010:1.US.1189.10.1
sp. zn. I. ÚS 1189/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. N., zastoupeného JUDr. Alešem Zemanem, advokátem se sídlem Svobodova 7, 128 00 Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 10. 2009, č. j. 7 C 44/2008-451, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010, č. j. 21 Co 93/2010-509, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 16. 10. 2009, č. j. 7 C 44/2008-451, vypořádal k návrhu žalobkyně JUDr. Hany Záveské, správkyně konkursní podstaty úpadce Ing. Z. N. (dále jen "žalobkyně"), za účasti stěžovatele, jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, proti žalované E. N. (dále jen "žalovaná"), společné jmění manželů, tj. stěžovatele a žalované. Okresní soud mimo jiné poukázal na to, že "Na základě oznámení doručeného soudu dne 4. 7. 2008 vstoupil do řízení na stranu žalobkyně úpadce Ing. N. jako vedlejší účastník ... ve smyslu ust. §93 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). Jeho postoj v řízení do značné míry korespondoval se stanovisky žalované jako manželky, která vystupuje na opačné straně sporu. Jeho úkony však doposud nebylo třeba posuzovat ve smyslu ust. §93 odst. 3 věta třetí o. s. ř. pro jejich odpor s úkony podporovaného účastníka."
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 3. 2010, č. j. 21 Co 93/2010-509, odvolání vedlejšího účastníka (stěžovatele) odmítl (výroková část I.), rozhodl, že vedlejší účastenství stěžovatele v řízení na straně žalobkyně se nepřipouští (výroková část II.); vyslovil, že ve vztahu mezi žalovanou a vedlejším účastníkem (stěžovatelem) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výroková část III.).
Odvolací soud uvedl, že proti citovanému rozsudku podala v zákonné lhůtě odvolání žalovaná (její odvolání bude projednáno samostatně) a že žalobkyně v podání doručeném okresnímu soudu dne 28. 1. 2010 vyslovila nesouhlas s obsahem odvolání stěžovatele, jakož i nesouhlas s odvoláním jako takovým; (žalobkyně dále uvedla, že o účastí vedlejšího účastníka v řízení nebylo soudem prvního stupně rozhodnuto a sama s jeho účastí v řízení nesouhlasí, neboť pro takový postup není žádný zákonný důvod). Krajský soud pak konstatoval, že podle §203 odst. 1 o. s. ř. vedlejší účastník může podat odvolání jen tehdy, jestliže do řízení vstoupil nejpozději do patnácti dnů od doručení rozhodnutí účastníku, kterého v řízení podporuje. Odvolání vedlejšího účastníka není přípustné, jestliže se jím podporovaný účastník odvolání vzdal nebo jestliže s odvoláním vedlejšího účastníka nesouhlasí. Odvolací soud dále připomněl, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů vyvolaného podle §14 odst. 1 písm. k) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů [(dále jen "ZKV"), tj. za situace, kdy prohlášením konkurzu zaniklo společné jmění úpadce a jeho manžela], jsou hlavní účastníci řízení definovaní v §26 odst. 2 ZKV a jsou jimi správce konkurzní podstaty namísto úpadce (stěžovatele) a manžel úpadce.
Krajský soud prohlásil, že ač okresní soud "vyslovil v odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku určitou pochybnost o tom, zda vedlejší účastník v řízení podporuje svými procesními úkony a stanovisky žalobkyni, a tedy, zda má na výsledku řízení shodný právní zájem jako žalobkyně, neshledal důvody pro rozhodování o přípustnosti tohoto vedlejšího účastenství. Neučinil tak proto, že o přípustnosti vedlejšího účastenství se podle ustanovení §93 odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhoduje jen na návrh a z obsahu spisu se nepodává, že by některá ze stran sporu otázku přípustnosti vedlejšího účastenství v řízení před soudem prvního stupně nastolila". V poměrech konkrétní projednávané věci vedlejší účastník řízení odvolání proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Nymburce mohl podat, neboť do řízení vstoupil ve fázi předcházející okamžiku uvedeném v §203 odst. 1 o. s. ř.
Krajský soud dále poukázal na smysl vedlejšího účastenství, jímž je "pomoc ve sporu" některému z účastníků řízení; legitimace vedlejšího účastníka k odvolání je však současně dána jen tehdy, jestliže se jím podporovaný účastník odvolání nevzdal nebo jestliže s odvoláním vedlejšího účastníka nevyjádřil nesouhlas. Protože žalobkyně sama proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání nepodala (ani se jej výslovně nevzdala), avšak vyslovila nesouhlas s odvoláním vedlejšího účastníka (stěžovatele) vystupujícího na její straně, nelze toto odvolání hodnotit jinak než jako opravný prostředek, který podala osoba neoprávněná (odvolání stěžovatele tak není subjektivně přípustné). Krajskému soudu proto nezbylo, než odvolání stěžovatele v souladu s §218 písm. b) o. s. ř. odmítnout.
Odvolací soud dále zdůraznil, že institut vedlejšího účastenství slouží ve sporném řízení k podpoře (posílení postavení) některého z hlavních účastníků řízení; jinými slovy tento institut neslouží pouze ochraně zájmů třetí osoby (vedlejšího účastníka), ale jde také o právní zájem na vítězství toho účastníka, jehož vedlejší účastník podporuje (na jehož stranu přistoupil; srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 553/03). Odvolací soud připomněl výše uvedený koncept, že o přípustnosti vedlejšího účastenství (a tedy o právním zájmu vedlejšího účastníka na výsledku sporu) soud rozhoduje jen tehdy, jestliže některý z účastníků nepřípustnost vedlejšího účastenství namítne. Zkoumání právního zájmu na výsledku sporu má za účel vyloučit z vedlejšího účastenství subjekty, u kterých je neexistence právního zájmu na věci evidentní a nezatěžovat tak zbytečně občanské soudní řízení sporné (srov. citovaný nález Ústavního soudu).
Krajský soud dodal, že žalobkyně po zahájení odvolacího řízení právě otázku dalšího trvání vedlejšího účastenství stěžovatele na straně žalující (v podání doručeném Okresnímu soudu v Nymburce dne 28. 1. 2010, č.l. 501 - 502) nastolila, čímž vyvolala potřebu o přípustnosti vedlejšího účastenství stěžovatele rozhodnout; tím reagovala na stěžovatelovo odvolání, s nímž nesouhlasila, a vyjádřila přesvědčení, že právní zájem stěžovatele na výsledku sporu je ve zřejmém rozporu s jejím právním zájmem. Proto se odvolací soud [a to i za situace, kdy pro věcné projednání odvolání stěžovatele nebyly splněny procesní předpoklady (srov. argumentaci o odmítnutí stěžovatelova odvolání, tj. o důvodech aplikace §203 odst. 1 o.s.ř.)] zabýval posouzením, zda obsah tohoto odvolání poskytuje náležitý podklad pro zodpovězení otázky přípustnosti stěžovatelova vedlejšího účastenství; tedy, zda stěžovatelem deklarovaný právní zájem na výsledku sporu je v souladu či v rozporu s právním zájmem žalobkyně jako správkyně konkursní podstaty úpadce - stěžovatelovy firmy. Krajský soud konstatoval, že na tuto otázku lze jednoznačně odpověděl jen tak, že právní zájem žalobkyně a vedlejšího účastníka na její straně je zcela rozdílný; k tomuto vede pouze (i) sám fakt, že rozdílnost takových názorů existuje. Krajský soud zdůraznil, že ze stěžovatelova odvolání "je na první pohled zřejmý již jeho nesouhlas s vedením řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů (v důsledku prohlášení konkurzu)", přičemž stěžovatel namítal, že zákonné podmínky prohlášení konkurzu vůbec nebyly splněny; stěžovatel tím oponuje samotnému smyslu vedeného řízení a legitimitě postavení žalobkyně jako správkyně konkursní podstaty. Legitimní postavení žalobkyně stěžovatel (vystupující na její straně) popírá také v konkrétně (v odůvodnění) uvedených jednotlivostech a deklaruje tak odlišný právní zájem na výsledku sporu. Proto krajský soud - za tohoto procesního stavu - neshledal splněnou podmínku stěžovatelovy vedlejší účasti v řízení na straně žalobkyně a podle §93 odst. 2 věta druhá o. s. ř. (s přihlédnutím k §211 o. s. ř.) vedlejší účastenství nepřipustil.
II.
Rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 10. 2009, č. j. 7 C 44/2008-451, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010, č. j. 21 Co 93/2010-509, napadl stěžovatel ústavní stížností. V ústavní stížnosti (kterou doplnil podáním ze dne 18. 5. 2010) v prvé řadě vyslovil domněnku, že konkurz na jeho majetek jako fyzické osoby (podnikatele) byl prohlášen v rozporu se zákonem a proto podal návrh na jeho zrušení. V uvedené věci prý podal i dovolání k Nejvyššímu soud. Stěžovatel zdůraznil, že v nyní souzené věci (tj. v řízení o vypořádání společného jmění manželů) byla napadenými rozhodnutími porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny
Stěžovatel odkázal na to, že se k napadenému rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 10. 2009, č. j. 7 C 44/2008-451, vyjádřil v materiálech, které jsou založeny v předmětném spise a v přílohách ústavní stížnosti. K napadenému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010, č. j. 21 Co 93/2010-509, uvedl, že mu je předmětný soud doručil pouze "vhozením" do schránky dne 30. 3. 2010 s tím, že na obálce není uvedeno označení doručované písemnosti, přestože zásilka je určena "do vlastních rukou". Dále prohlásil, že krajský soud v odůvodnění prý jen opakuje tvrzení, jež je v rozporu s §93 odst. o. s. ř., tj. že stěžovatel nepodporuje žalobkyni, byť z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že vedlejší účastník jedná toliko sám za sebe; odvolací soud se (stejně jako soud prvního stupně) nezabýval navrženými důkazy, námitkami a skutečnostmi stěžovatelem uvedenými a nesprávně věc právně posoudil a nerozhodl spravedlivě.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, kterým se rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 10. 2009, č. j. 7 C 44/2008-451, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010, č. j. 21 Co 93/2010-509, zrušují a "věc 7 C 44/2008 se vrací k opětnému projednání".
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Taková situace právě v souzené věci nastala.
Ústavní soud nemá v prvé řadě důvod zpochybnit skutečnost, že oba obecné soudy postupovaly podle (dnes již zrušeného) ZKV a jeho příslušných ustanovení týkajících účinků prohlášení konkurzu na společné jmění úpadce a jeho manžela [§14 odst. 1 písm.k)] a na účastníky řízení o vypořádání společného jmění úpadce a jeho manžela (§26 odst. 2), a to s důsledky, jež se i týkaly postavení stěžovatele.
Ústavní soud odkazuje na napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze, z něhož zřetelně plyne, proč bylo odvolání stěžovatele jako vedlejšího účastníka odmítnuto a z jakého důvodu nebylo stěžovatelovo vedlejší účastenství v řízení na straně žalobkyně připuštěno. V jeho odůvodnění bylo jasně a podrobně uvedeno (a to včetně precizovaných odkazů na příslušnou právní úpravu), proč vedlejší účastenství stěžovatele nebylo připuštěno. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí rovněž plyne, proč nelze akceptovat stěžovatelův výklad institutu vedlejšího účastenství podle ustanovení §93 odst. 3 o. s. ř.; tento institut je nutno vykládat vcelku, tedy i s přihlédnutím k ustanovení jeho odstavců 2 a 3. Ústavní soud proto nemá důvod na přiléhavé argumentaci krajského soudu cokoliv měnit či doplňovat; to platí i za situace, kdy stěžovatel opakovaně nezohledňuje ustanovení §203 odst. 1 o. s. ř., které se týká kogentních podmínek podání odvolání vedlejším účastníkem. Ústavní soud konečně nemůže přisvědčit ani stěžovatelovu tvrzení, že na obálce, jíž mu bylo v souladu s ustanovením §50 odst. 1 o.s.ř. (doručování jiných písemností) doručeno usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010, č. j. 21 Co 93/2010-509, nebylo uvedeno označení doručované písemnosti, neboť, jak lze z doručenky uložené ve spisu (č.l. 513) seznat, je na ní písemnost přesně identifikována a označena.
Ústavní soud nemůže stěžovateli dát za pravdu ani ve vztahu k druhému ústavní stížností napadenému rozhodnutí, tj. rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 10. 2009, č. j. 7 C 44/2008-451, týkajícímu se vypořádání společného jmění manželů; z obsahu soudního spisu totiž zjistil, že v souzené věci podala žalovaná E. N.odvolání, o kterém Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 27. 4. 2010, č. j. 21 Co 93/2010-519, tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ad IX.) o nákladech řízení a v dalším rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výroková část I.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výroková část II.). Proti tomuto rozsudku žalovaná E. N. podala dovolání, o kterém Nejvyšší soud dosud nerozhodl.
Ústavní soud konečně reaguje na stěžovatelovo tvrzení v ústavní stížnosti, že ve věci prohlášení konkurzu na jeho majetek jako fyzické osoby (podnikatele) - tedy v jiné věci než v nyní souzené - podal dovolání k Nejvyššímu soudu; Ústavní soud proto nevidí důvod, který by se za dané situace dotýkal možnosti ústavního přezkumu citovaného a nyní napadeného rozsudku Okresního soudu v Nymburce.
Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu Ústavního soudu