ECLI:CZ:US:2010:1.US.1230.10.1
sp. zn. I. ÚS 1230/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. D., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem České Budějovice, Na Sadech 2033/21, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1476/2009, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2009, čj. 11 To 123/2008 - 1563, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 48 T 4/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Svou ústavní stížností E. D. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "soud prvního stupně") pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel, spolu s obviněnými D. B. a X. R., uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona (dále jen "TrZ"). Skutek spáchali tím, že se jako členové organizované skupiny, působící ve více státech, neoprávněně podíleli na dovozu omamné látky, v množství cca 4 kg. D. B., ve spojení s osobami žijícími v balkánské oblasti, dohodl, naplánoval a následně koordinoval dovoz většího množství omamné látky - heroinu do České republiky. Po vyzvednutí blíže nezjištěného kurýra jej doprovodil na smluvené místo do Varnsdorfu, kde byla část drogy předána X. R. Zbývající část drogy v množství 4 109,6 g předal D. B. další den stěžovateli. Ten ji, zabalenou v pevných igelitových obalech, pevně omotanou lepící páskou a vloženou do dvou igelitových tašek, z nichž vnější měla držadla zavázaná na uzel, ve večerních hodinách následně ukryl do trávy u silnice. Krátce poté byl zadržen policií. Za to byl stěžovateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let se zařazením do věznice s ostrahou.
Z podnětu odvolání státního zástupce odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině uložil stěžovateli opět nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let se zařazením do věznice s ostrahou a současně mu uložil trest propadnutí věci, a to 3,833 g omamné látky heroin a 8 ks obalů od této omamné látky. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, shora označeným usnesením, jako podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve nesouhlasil s postupem soudu prvního stupně, který nepřipustil soudního tlumočníka přibraného obhajobou, aby obhajoba měla kontrolu nad tím, co je překládáno, s ohledem na různé dialekty v některých oblastech Albánie. Za hlavní vadu však považoval postup soudu, který, byť vycházel především z výpovědí utajovaných svědků - příslušníků policie, kteří prováděli sledování stěžovatele a ostatních spoluobviněných, k těmto důkazům nepřistupoval jako k důkazům, které je třeba hodnotit v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. V rozporu s ustanovením §209 odst. 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ") neprověřil dostatečně věrohodnost svědků samotných a jejich výpovědí. Svědci (policisté) byli vyslechnuti až s odstupem sedmi měsíců. V této souvislosti si klade otázku, zda to nebylo proto, aby již záznamy z bezpečnostních kamer byly zlikvidovány a znemožnilo se prověření pravdivosti skutkových tvrzení a prověření věrohodnosti svědků. Podle názoru stěžovatele, jejich výpovědi nekorespondují s dalšími ve věci provedenými důkazy, a proto je považuje za nevěrohodné. Na igelitové tašce s heroinem nebyla zajištěna žádná daktyloskopická nebo pachová stopa ani DNA stěžovatele. Přítomnost drog nebyla zjištěna ani v jeho vozidle, v němž měly být drogy údajně převezeny. Stěžovatel také nebyl viděn, že by s igelitovou taškou, v níž měly být drogy, vystupoval z vozidla. Je navíc nelogické, aby obviněný, jako údajně zkušený obchodník s drogami, s vědomím, že je sledován Policií ČR, zastavil se svým vozidlem na velice přehledném místě, několik desítek metrů od dvou policejních aut, a igelitovou tašku se čtyřmi kilogramy heroinu schoval šest metrů od silnice pod trávu. Soud prvního stupně neprovedl jím navrhovanou prověrku záznamem bezpečnostních kamer. Z těchto důvodů měla být aplikována zásada "v pochybnostech ve prospěch", což se však nestalo.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je nucen nejprve předeslat, že námitky, které stěžovatel předložil v ústavní stížnosti, jsou doslovným opakováním jeho obhajoby a námitek z opravných prostředků, které užil v průběhu řízení před obecnými soudy. Jak je patrno z odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména pak Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, soudy se předloženými námitkami řádně zabývaly a vypořádaly se s nimi.
Pokud jde námitku stěžovatele, že soud prvního stupně nepřipustil, aby se hlavního líčení zúčastnil tlumočník "přibraný" obhajobou, Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že právo obviněného na tlumočníka je jednou ze složek jeho práva na obhajobu. Čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy zaručuje právo na bezplatnou pomoc tlumočníka každému, kdo je obviněn z trestného činu, jestliže nerozumí jazyku používanému v řízení nebo tímto jazykem nemluví. Čl. 37 odst. 4 Listiny stanoví, že kdo prohlásí, že neovládá jazyk, v němž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Smyslem práva zakotveného uvedenými ustanoveními Listiny i Úmluvy je zajistit, aby účastník řízení, který neovládá jazyk, v němž řízení probíhá, tím nebyl znevýhodněn a aby mohl komunikovat s orgány činnými v trestním řízení i se soudem v jazyce, kterému rozumí a kterým hovoří.
Toto právo obviněného je pak následně rozvedeno v §28 odst. 1 TrŘ, podle něhož, je-li toho třeba, orgán činný v trestním řízení přibere především tlumočníka z jazyka, který je jazykem jeho národnosti či úředním jazykem státu, jehož je občanem. Stěžovatel spolu s ostatními spoluobviněnými uvedli národnost albánskou. Proto soud prvního stupně přibral tlumočnici zapsanou v seznamu tlumočníků pro jazyk albánský. Navíc, stěžovateli byla dána velmi široká možnost se k překladům vyjadřovat. Měl k dispozici kopie CD se záznamy předmětných odposlechů a seznámil se s nimi i jeho obhájce v rámci seznámení se s obsahem spisu. V postupu předsedkyně senátu soudu prvního stupně, která pouze nepřipustila, aby obhajobou "přibraný" tlumočník seděl v jednací síni vedle obhájce v době konání hlavního líčení, nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces či práv obhajoby.
Pokud jde o hodnocení kvality překladů tlumočníků a jejich využití pro posouzení získaných důkazů, Ústavní soud připomíná, že tato činnost je především úkolem obecných soudů, a to jak soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího. V tomto případě oba soudy své činnosti dostály a s výhradami stěžovatele k některým překladům se vypořádaly (str. 16 rozsudku soudu prvního stupně, str. 7 - 8 rozsudku odvolacího soudu). Konečně ani stěžovatel nemá zásadní výtky vůči činnosti přibrané tlumočnice, když tuto námitku učinil nikoli podstatnou.
Ke stěžovatelově argumentaci směřující proti hodnocení důkazů, zejména výpovědí svědků, Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud již v minulosti judikoval, že využití institutu utajeného svědka ve smyslu §55 odst. 2 TrŘ je přípustné, jsou-li splněny určité základní podmínky, minimalizující zásah takového postupu do práva obžalovaného na řádnou obhajobu a zajišťující, alespoň v základní rovině, kontradiktornost procesu.
Jedná se o splnění tří podmínek pro ústavně konformní užití institutu utajeného svědka. Jedná se o podmínku subsidiarity tohoto institutu (§55 odst. 2 TrŘ). Lze tak postupovat pouze tehdy, jestliže zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že svědku nebo osobě jemu blízké, v souvislosti s podáním svědectví, zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení základních práv a ochranu svědka nelze zajistit jinak. Druhá podmínka je zakotvena v §209 odst. 2 TrŘ. Podle tohoto ustanovení je povinností soudu učinit všechny potřebné úkony k ověření věrohodnosti svědka, jenž byl v hlavním líčení vyslechnut podle §55 odst. 2 TrŘ. Tyto úkony musí soud učinit i bez návrhu a nesmí v tom být bráněno ani samotnému obžalovanému (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Krasniki proti České republice). Třetí a poslední podmínkou je, že by závěr soudu o vině obžalovaného neměl být založen zcela nebo v rozhodné míře na výpovědi anonymního svědka (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 499/04, nález sp. zn. III. ÚS 291/03 a násl.).
V projednávané věci obecné soudy uvedeným podmínkám dostály. Jako utajení svědci byli vyslýcháni policisté provádějící sledování stěžovatele a dalších spoluobviněných. K tomu soud prvního stupně konstatoval, a to i odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 583/05, že odhalení identity těchto policistů by znamenalo nemožnost vykonávat nadále jejich povolání. Výslechy těchto svědků byly prováděny v jednací síni a stranám bylo umožněno klást jim otázky, čímž bylo zajištěno právo obhajoby "vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě", zakotvené v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy (str. 10 rozsudku soudu prvního stupně a str. 8 rozsudku odvolacího soudu). Následně se nejen soud prvního stupně (str. 12 - 13 rozsudku), ale také soud odvolací (str. 13 - 14 rozsudku), zabýval obhajobou tvrzenými rozdíly ve výpovědích těchto svědků, bedlivě vážil věrohodnost jejich výpovědí, které poměřoval s dalšími ve věci provedenými důkazy, a to v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 TrŘ). Podstatné je, že výpovědi utajených svědků - policistů nebyly jedinými důkazy svědčícími v neprospěch stěžovatele a korespondují či doplňují další takové důkazy, mezi něž náleží zejména výpověď spoluobviněného D. B., protokol o provedení domovní prohlídky u tohoto spoluobviněného, znalecký posudek z odvětví kriminalistická daktyloskopická expertíza, záznamy telekomunikačního provozu, překlady zajištěných SMS zpráv a také zčásti i výpověď manželky stěžovatele M. D.
Součástí podrobného odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je i dostatečné vypořádání se s námitkami uplatněnými opětovně i v ústavní stížnosti, týkající se absence daktyloskopické nebo pachové stopy či DNA stěžovatele na igelitové tašce s heroinem, stejně jako nepřítomnost drog v jeho vozidle. Ústavní soud nepovažuje za nutné k jejich odůvodnění v tomto směru cokoli dodávat a zcela na něj odkazuje (str. 14 - 15 rozsudku odvolacího soudu).
Na základě předložených podkladů Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že by postupem obecných soudů v jeho věci došlo k tvrzeným zásahům do jeho základních práv, resp. že by jeho námitky, učiněné vůči obecným soudům, zůstaly bez odezvy. Jak je z napadených rozhodnutí zřejmé, obecné soudy se věcí řádně a úplně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu a o výši trestu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal stěžovatelem tvrzený zásah.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu