ECLI:CZ:US:2010:1.US.1427.10.1
sp. zn. I. ÚS 1427/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Libertas, a. s., se sídlem Drtinova 10/557, Praha 5, zastoupené JUDr. Romanem Kozlem, advokátem, Na Pankráci 1062/58, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 163/2007-141 ze dne 27. září 2007 ve znění usnesení č. j. 53 Co 163/2007-153 ze dne 21. prosince 2007, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 17 C 156/97-124 ze dne 7. listopadu 2006 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 672/2008-159 ze dne 25. února 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Opírá ji zejména o následující důvody:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem č. j. 17 C 156/97-124 ze dne 7. listopadu 2006 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala proti žalovanému M. S. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejším účastníkovi - dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 497.791,62 Kč s přísl. z titulu smlouvy o dílo za zhotovení knihy Anderle. Dále stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 53 Co 163/2007-141 ze dne 27. září 2007 ve znění opravného usnesení č. j. 53 Co 163/2007-153 ze dne 21. prosince 2007 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení. Nejvyšší soud usnesením č. j. 23 Cdo 672/2008-159 ze dne 25. února 2010 odmítl dovolání stěžovatelky a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že výrobu knihy Anderle u ní objednal vedlejší účastník jako podnikatel - fyzická osoba podnikající pod označením M. S. - SSV REPRO. Obvodní soud pro Prahu 5 a shodně Městský soud v Praze však dospěly k závěru, že dne 29. 1. 1996 uzavřela stěžovatelka kupní smlouvu na dodávku publikace Anderle s SSV Group, s. r. o.; to přesto, že návrh této smlouvy, který vyhotovila stěžovatelka, SSV Group stěžovatelce nikdy nevrátila podepsaný (tedy, že ho nikdy neakceptovala), a proto návrh stěžovatelky na uzavření smlouvy zanikl dle §43b odst. 1 písm. b) OZ. Vedlejší účastník tedy v řízení před obecnými soudy neprokázal, že SSV Group, s. r. o., tuto kupní smlouvu stěžovatelce doručila, tedy neprokázal, že tato smlouva vznikla. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy naopak namítla, že SSV Group, s. r. o., jí dopisem svého jednatele (Ing. Ž.) ze dne 9. 12. 1996 sdělila, že výrobu publikace Anderle objednávala firma SSV Repro, tedy vedlejší účastník jako podnikatel - fyzická osoba a že SSV Group, s. r. o., objednávala pouze formálně přetisk anglické a německé verze publikace, který musel být realizován z důvodu nekvalitní vazby původního tisku. Vedlejší účastník v řízení před obecnými soudy rovněž neprokázal, ba dokonce ani netvrdil, že by jí faktury, které mu stěžovatelka posléze zaslala k zaplacení objednávky, vrátil, resp. že stěžovatelce oznámil, že jako dlužník byl na těchto fakturách označen neoprávněně.
Stěžovatelka zdůraznila, že jelikož jí SSV Group, s. r. o., kupní smlouvu datovanou 29. 1. 1996 nikdy nedoručila, nemohla tato kupní smlouva vzniknout, protože v důsledku včasného nepřijetí návrhu písemné smlouvy návrh smlouvy ze zákona zanikl; to proto, že podle §43b odst. 1 písm. b) OZ návrh, i když je neodvolatelný, zaniká, uplynutím přiměřené doby s přihlédnutím k povaze navrhované smlouvy a k rychlosti prostředků, které navrhovatel použil pro zaslání návrhu. Podle §46 odst. 1 OZ písemnou formu musí mít kromě smluv o převodu nemovitostí i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků. Podle §46 odst. 2 věty první OZ pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Zákonné důsledky uvedené v ustanoveních §43b odst. 1 písm. b), §46 odst. 1 a odst. 2 OZ nemohou osoby označené v návrhu smlouvy jako smluvní strany odvrátit tím, že následně jednají o vadách předmětu plnění, kterého se návrh smlouvy týkal a o jednáních pořizují zápisy, ani tím, že stěžovatelka vystavila faktury, v nichž označila jako dlužníka společnost SSV Group, s. r. o., ani tím, že SSV Group, s. r. o., udělila souhlas s expedicí nejprve české verze a následně cizojazyčných verzí publikace Anderle.
Oba soudy tak svými rozhodnutími - podle stěžovatelky - porušily zásadu rovnosti účastníků soudního řízení podle článku 96 odst. 1 Ústavy, protože dospěly k závěru, že vedlejší účastník (tj. žalovaný) prokázal existenci kupní smlouvy mezi stěžovatelkou a SSV Group, s. r. o., ze dne 29. 1. 1996, tedy že prokázal, že ve sporu není věcně pasivně legitimován. Obecné soudy však nesmějí brát za prokázanou skutečnost, která prokázána nebyla a pomáhat tak jedné ze stran sporu z důkazní nouze (tj. z neunesení důkazního břemene) účelovým výkladem provedených důkazů, a to navíc při porušení kogentních ustanovení hmotněprávního předpisu, v tomto případě ustanovení §43b odst. 1 písm. b), §46 odst. 1, odst. 2 OZ. Oba soudy tak porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil výše citovaná rozhodnutí a aby odložil vykonatelnost zmiňovaného výroku III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 a výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ve znění opravného usnesení ze dne 21. prosince 2007.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis vedený Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 156/97 (jehož součástí byl i spis 3 T 189/2000 téhož soudu - dále jen "trestní spis"). Zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. listopadu 2006, č. j. 17 C 156/97-124, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo zaplatit ji 497.791,62 Kč s příslušenstvím (výrok I). Dále stěžovatelce uložil zaplatit České republice na účet tamního soudu na nákladech řízení 569 Kč (výrok II). Uložil jí rovněž zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení 98.750 Kč (výrok III). V odůvodnění svého rozsudku zejména uvedl, že vzdor tvrzení stěžovatelky nebylo prokázáno, že by stěžovatelka s vedlejším účastníkem uzavřela smlouvu v intencích jeho tzv. předběžné objednávky. Nebylo totiž prokázáno, že by účastníci řízení projevili vůli uzavřít kupní smlouvu bez určení kupní ceny. Rozepsáním kalkulace vzal pak soud za prokázáno, že stěžovatelka oznámila vedlejšímu účastníku cenu zboží a změnila specifikaci tohoto zboží. Ze strany stěžovatelky tedy šlo o návrh nové smlouvy; v dalším průběhu řízení stěžovatelka neprokázala, že by takový návrh přijal vedlejší účastník jako fyzická osoba podnikající pod obchodním jménem M. S. SSV REPRO. Ačkoliv stěžovatelka tvrdila, že se do její dispozice nedostalo to paré smlouvy ze dne 29. 1. 1996, které podepsal za společnost s ručením omezeným SSV Group vedlejší účastník jako její jednatel, z této smlouvy i z dalších provedených důkazů podle obvodního soudu jasně vyplývá vůle stěžovatelky uzavřít smlouvu právě se společností s ručením omezeným SSV Group, neboť i následná jednání vedla stěžovatelka právě se společností SSV Group.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. září 2007, č. j. 53 Co 163/2007-141, ve znění opravného usnesení ze dne 21. prosince 2007, č. j. 53 Co 163/2007-153, potvrdil (v pořadí druhý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 11. 2006, č. j. 17 C 156/97-124 (výrok I) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na jejich náhradu 28.481,70 Kč (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Dovodil, že vedlejší účastník není ve věci pasivně legitimován, poněvadž předmětnou smlouvu uzavřela stěžovatelka se společností SSV Group, s. r. o., a nikoli s vedlejším účastníkem, jenž proto nebyl povinen podle této smlouvy plnit. Smlouva ze dne 29. 1. 1996 totiž - dle přesvědčení odvolacího soudu - dokládá vůli stěžovatelky uzavřít tuto smlouvu s SSV Group, s. r. o., a nikoli s vedlejším účastníkem; stejně je tak tomu i v případě uděleného souhlasu s expedicí české verze knihy Anderle, jejž stěžovatelce udělila SSV Group, s. r. o. O nedostatku pasivní legitimace vedlejšího účastníka svědčí i další jednání stěžovatelky se společností SSV Group, s. r. o., jež objednala přetisk knihy Anderle, žádala stěžovatelku o vystavení nových faktur atd. Konečně o tom svědčí i fakt, že stěžovatelka výrobu a dodání knih vyfakturovala společnosti SSV Group, s. r. o., a s touto společností jednala o problémech spojených s plněním smlouvy.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 2. 2010, č. j. 23 Cdo 672/2008-159, dovolání stěžovatelky odmítl (výrok I) a stanovil jí povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč (výrok II). Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí zcela ztotožnil s právními závěry nalézacího a odvolacího soudu, které zrekapituloval a částečně rozvedl. Po zhodnocení věci uzavřel, že dovolání stěžovatelky není přípustné, a to ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním (obchodněprávním) řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolávala zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ke konkrétním námitkám stěžovatelky pak uvádí Ústavní soud zejména následující.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá [srov. explicitně například strana 5 napadeného rozhodnutí prvostupňového soudu], že obecné soudy při svém rozhodování řešily prioritně otázku - i vzhledem k petitu žaloby stěžovatelky - zda stěžovatelka uzavřela předmětnou smlouvu právě s vedlejším účastníkem. Tu dovodil, že k uzavření smlouvy mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem na základě objednávky SSV repro - M. S. ze dne 29. 3. 1995 [srov. č.l. 328 trestního spisu] nedošlo. Tento závěr však nelze vykládat tak - neboť to alespoň z žádného z napadených rozhodnutí nevyplývá - že by snad smluvní vztah mezi stěžovatelkou a společností SSV Group, s. r. o. (která je uvedena jako kupující v textu kupní smlouvy z 29. 1. 1996) musel bezpodmínečně vzniknout dne 29. 1. 1996 nebo v takovém časovém horizontu počínajícím tohoto dne, aby byly naplněny podmínky přiměřené doby ve smyslu §43b odst. 1 písm. b) OZ; ostatně na straně 5 prvostupňového rozhodnutí se doslova říká: "Protože v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný tuto nabídku [rozuměj nabídku z 29. 3. 1995 - poznamenal Ústavní soud] akceptoval, na rozdíl od vůle žalobce uzavřít kupní smlouvu s SSV group s.r.o., jak vzal soud za prokázané touto smlouvou, aniž by blíže zkoumal kdy byla ze strany této společnosti podepsána, případně zda a kdy se podepsaná dostala do dispozice žalobce. Protože i následná jednání byla vedena se zástupci SSV group s.r.o., (...) dospěl soud k závěru, (...) že byť mezi účastníky proběhla jednání ohledně předmětné publikace, nabídka akceptována nebyla (§44 odst. 2 OZ), ... vůlí žalobce bylo jednat s SSV group s.r.o., (...) a aniž by soud pro nadbytečnost zkoumal zda a s kým třetím smlouva uzavřena byla, či nikoliv, dospěl k závěru, že žalovaný tímto subjektem nebyl (...)." Soudy, jinými slovy, vzaly za prokázané toliko to, že stěžovatelka měla vůli se společností SSV Group, s. r. o., uzavřít smlouvu týkající se předmětné publikace a není podstatné, zda k tomu došlo. Naopak, v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatelka smlouvu týkající se předmětné publikace uzavřela s vedlejším účastníkem, tedy se žalovaným.
Z tohoto pohledu jsou pak liché námitky, které stěžovatelka vztahuje k prokázání skutečnosti, s kým a kdy byla smlouva vlastně uzavřena; obecné soudy tedy v této souvislosti nemohly porušit žádné ustanovení občanského práva hmotného nebo procesního, neboť sama zmíněná smlouva z 29. 1. 1996 těžištěm jejich právních závěrů nebyla.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou logická, přesvědčivá, srozumitelná, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně akceptovatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Nepřistoupil ani k odkladu vykonatelnosti výroku III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 a výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ve znění opravného usnesení ze dne 21. prosince 2007 ve smyslu §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jak stěžovatelka požádala.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu